Praha – Ke stolu štamgastů přímo u pípy Lokálu v Dlouhé ulici v centru Prahy si nikdy nesednete. Tohle místo patří Petru Nedvědovi a Martinu Ručinskému, dvěma velkým kamarádům a stále ještě výborným hokejistům, kteří tady ve dvaačtyřiceti letech zapíjejí každé odehrané extraligové kolo, jako už by bylo jejich poslední.
Sešli se tady i v neděli. Nedvěd, který za tři týdny poletí reprezentovat Českou republiku na olympiádu do Soči, odehrál ani ne dvě hodiny předtím téměř sto kilometrů na sever odsud dobrý zápas. Po týdnu vyléčil blíže nespecifikované zranění a návrat do sestavy Liberce oslavil dvěma hezkými góly.
Vrchní se ani neptá a ještě než se hvězda extraligy i reprezentace stihne usadit, už pokládá jednu orosenou dvanáctku na stůl. Nedvěd tady v týdnu tráví takových večerů hodně a všichni ho tu dobře znají. Na středně propečený steak, který si nechává nosit z vedlejší restaurace, a zdejší výborné tankové pivo tady chodí před i po každém svém zápase, a piv vypije klidně mnohem víc než jedno. Zdá se to absurdní, v době když většina špičkových sportovců, a těch, co chtějí medaili z olympiády, hlavně, klade ve svém tréninku důraz především na správnou životosprávu.
O to zvláštnější proto příběh tohoto hokejisty, který si na olympiádě zahrál naposledy před dvaceti lety a to ještě v dresu Kanady, je. Mezi mantinely je Nedvěd doma pořád uznávaným hráčem, v civilním životě přitom působí spíš jako kamarád od vedlejšího stolu. Za to si ho hned po oznámení české nominace ostatně dobírali také na sociálních sítích v celé Americe. Letí s Jágrem do Ruska na vodku, smáli se tam.
Ručinský měl zpoždění
„Pro mě je ale pivo a steak to nejlepší. Chodím sem před každým zápasem a nějaké to pivo si dám i po něm. Možná to jsou zkušenosti, možná souhra jiných okolností, já to nevím, prostě mně to takhle vyhovuje. Starého psa už novým kouskům nenaučíš,“ říká s úsměvem Nedvěd, který se do Lokálu po utkání v Liberci často stihne dopravit i v závodním čase hluboko pod jednu hodinu. A častokrát tady s ním sedí i další hokejisté jako Jiří Šlégr, Petr Průcha či, když je teda zrovna v Česku, parta kladenských kamarádů z NHL Jakub Voráček, Michael Frolík a Ondřej Pavelec. Také jim moc chutná.
Právě u „Nedvědova“ stolu hokejových štamgastů ve chvíli, kdy si kapitán Liberce přišel spravit po další liberecké prohře chuť, vznikl i tenhle rozhovor. Nedvěd ještě seděl u stolu sám, a že se Ručinský zpozdí, bylo předem jasné. Jeho Litvínov hrál daleko, až ve Zlíně. „Jestli to máš na dvacet minut, vem si pivo a sedni si sem,“ říkal redaktorovi Aktuálně.cz Nedvěd a hned na to se už nad druhou dvanáctkou rozpovídal o své pro mnohé hodně překvapivé nominaci do Soči.
„Tohle je moje poslední sezona, můj konec kariéry je ale vymazlený a nabízí mi jedno překvapení za druhým,“ usmál se. „Na začátku sezony jsem s tím fakt moc nepočítal. Až když jsem se dostal do širší nominace, která se určitě nedělá pro srandu králíkům, začal jsem to vnímat. No a pak mi pomohlo to malé Soči, kde jsme hráli dobře,“ připomněl turnaj Euro Hockey Tour, kde si svými góly a výkony a na křídle elitní formace o účast na olympiádě jasně řekl. „Reprezentovat Českou republiku je pro mě obrovská čest a výzva zároveň.“
Nedvěd bude na olympiádě po finské legendě Teemu Selännem druhý nejstarší hráč. Společně s ještě o dvěma měsíci mladším Jaromírem Jágrem budou tihle tři živým důkazem toho, že věková hranice špičkových sportovců se stále posouvá. Vždyť ještě v Naganu se lidé smáli, jak je starý třeba kapitán Čechů Vladimír Růžička. A to mu bylo tehdy teprve čtyřiatřicet.
„V dnešní době se prostě tahle hranice každým rokem posouvá. Hráči o sebe lépe dbají, existuje více možností na regeneraci a tohle je výsledek, já ke svému tréninku taky přistupuju zodpovědně. Dnes je realita jiná než tehdy ale je pravda, že zrovna tohle jsou výjimeční hokejisté. To teď samozřejmě nechci mluvit o sobě, ale když může člověk hrát i po čtyřicítce, asi dělá něco dobře,“ říká Nedvěd a opět sahá po půllitru před sebou.
Nedvěd hokej miluje, proto je tak dobrý
„O Petrovi je známo, že má rád i ty věci, co jsou v životě příjemné, ale to mu v jeho letech nikdo nemůže vyčítat,“ říká o tom jeho bývalý trenér Marian Jelínek. „Nikdy to nedělá na úkor tréninku, umí si trénink přizpůsobit. Stejně jako další hráči v jeho letech, ať už to je Jarda Jágr, Martin Ručinský nebo třeba Martin Straka, dokonale zná své tělo a ví, co potřebuje. Také Petr nad vším přemýšlí a nechce prohrávat, protože bez hokeje nemůže být. Tihle kluci jsou na něm závislí,“ vysvětluje Jelínek, co dělá z Nedvěda i 42 letech takhle platným členem národního týmu.
Na Nedvědovi je jeho pohoda znát, a u stolu také několikrát zdůrazní, jak moc si svou prý opravdu poslední sezonu užívá. „A kdo by si to neužíval? Já už to hlavně vnímám trošku jinak. Už vím, že je konec a vážím si toho úplně jinak, než když by mi mělo být dvacet. To člověk ví, že toho velkého hokeje bude ještě hodně,“ říká. Přesto na svou druhou olympiádu v kariéře ještě prý vůbec nemyslí, ani kvůli ní navzdory svému věku nebude v posledních týdnech upravovat přípravu. Má teď úplně jiné starosti. V minulém týdnu kvůli zranění nehrál a jeho Liberec bojuje na hraně baráže a play off.
„Až mně skončí povinnosti v Liberci, začnu se na olympiádu soustředit. V hlavě jí máme pochopitelně všichni, ale stále hrajeme ve svých soutěžích a máme povinnosti tam. My se tam potřebujeme hlavně vyhnout baráži, takže teď ani neznám svou úlohu v českém týmu, i když si s trenérem Hadamczikem jednou týdně volám,“ povídá Nedvěd.
„Teď si stejně nemá cenu nic malovat, je to krátký turnaj a rozhodne aktuální forma. Bude nás pětadvacet, kteří musí tahat za jeden provaz, takže až na místě najdeme ty z nás, co top formu budeme mít,“ dodal veterán a zdůraznil, že se může klidně stát, že hráčem, který bude turnaj sledovat jen z tribuny, může být i on sám.
Sledujte autora článku také na jeho facebookové stránce - Adam Sušovský - Aktuálně.cz.
