Ukončit hokejovou kariéru už ve 23 letech není obvyklé. Co vás k tomu vedlo? Jak ve vás toto rozhodnutí uzrálo?
Vezmu to postupně. Minulá sezona začala výborně a celou letní přípravu jsem strávil v Karlových Varech. Pak přišel přesun do Sokolova, kde se nám v první lize příliš nedařilo, načež přišla moje známá kauza. Napsal jsem svých pár slov určitým lidem na Facebooku a mrzí mě, že z toho v Sokolově udělali aféru a vzali to tak, že jsem zneuctil celý Baník. Dostal jsem pokutu a od pana Karla Mlejnka (tehdejší trenér a sportovní manažer Sokolova, dnes kouč juniorské reprezentace, pozn. red.) mi bylo řečeno, že tím je věc uzavřena.
Ale nebyla?
Už jsem moc nechytal, dostal jsem šanci ve Frýdku-Místku, kam jsme jeli v den zápasu přes celou republiku v sedm ráno. Prohráli jsme 3:5, byli jsme lepší, ale nespadlo nám tam skoro nic. Po zápase mi pan Mlejnek řekl, že si můžu hledat, co chci. Že to cítí stejně i Karlovy Vary, jejichž kmenovým hráčem jsem byl. Zaskočilo mě, že jsem od Varů nedostal žádnou odezvu, nicméně začali jsme hledat nové angažmá.
Musel jste však o patro níže, do druholigových Klatov.
Byl jsem zklamaný z práce agenta, který ani nebyl schopný reagovat na moje zprávy. Pomohli mi jiní lidé včetně rodičů a naskytla se možnost chytat za rodné Klatovy. Vedle hokeje jsem chodil pracovat, bydleli jsme s manželkou u rodičů a pak sezonu předčasně ukončil koronavirus. Může mě aspoň těšit, že poslední zápas kariéry jsem vyhrál, 4:2 proti Kobře Praha. Odešel jsem jako vítěz. (úsměv)
Na této úrovni už jste dál chytat nechtěl, a tak jste skončil?
Přesně tak. Celou dobu, co v dospělosti hraju hokej, jsem u toho musel i pracovat. Když jsme hráli s Vary na Kometě, zaskočil jsem tam za Filipa Novotného a ve Vítkovicích jsem si pak odbyl extraligovou premiéru od začátku. Ale po příjezdu z tohohle tripu jsem si šel na osm hodin sednout do obchodu prodávat RC modely. Chtěl jsem se stoprocentně soustředit na hokej, nebo ho nehrát. Ne se plácat v nižší soutěži, chodit do práce a být celý den mimo rodinu, navíc když teď čekáme malého Matěje. Rozhodnutí skončit definitivně padlo, když jsem od Petra Jonáka z mládežnického klubu Pilsen Wolves dostal nabídku trénovat tam děti.
Vraťme se ještě k vaší kauze v Sokolově, o níž jste mluvil. Na sociální síti jste vynadal kritizujícím fanouškům, že ano?
V poslední minutě jsme prohráli zápas proti Benátkám, kdy mi jejich hráč zahrál na housle. Rozjely se komentáře, já vím, že na ně nemám koukat, ale zajímalo mě, co si fanoušci myslí. Bylo to dost kruté, neunesl jsem to a napsal jsem vůči dvěma nebo třem lidem hnusný komentář, doopravdy jen proti nim. Začala velká diskuze a lidé z klubu si to začali brát osobně, i když jsem nic z toho nemyslel na ně. Sokolov se mě nezastal, odepsal mě a pro klub jsem se stal chodícím duchem. Možná jsem za to rád, ale komunikace pak byla naprosto příšerná. O konci ve Varech jsem se dozvěděl od kustoda, který mi volal, ať vrátím výstroj.
Netajíte se vírou v Boha, což není v hokejovém prostředí běžné. Mnoho lidí o tom nemluví. Pomohla vám víra při rozhodování o budoucnosti?
Pomohlo mi to. Vím, že všechno se děje z nějakého důvodu. Emoce, jež máme, jsou nám přirozené. Všechno mělo nějaký důvod, i příchod Petra Jonáka, který mi dal šanci trénovat v Plzni malé děti. To mě nabíjí, vždy jsem při tréninku s dětmi čerpal energii. Děti mají svůj svět, což nám dospělým chybí. Vášeň a chuť žít. Hodně lidí žije ve stresu a křeči, v duchu toho, že musí něco dokázat, že musí vyhrát.
Mluvíte o přístupu, který je zcela základní i ve světě profesionálního sportu. Neměl jste problém s tím kontrastem proti vašemu myšlení?
S některými trenéry jsem v tomhle dost bojoval. Všude se řeší výhry, ne už tolik momenty, kdy si člověk danou činnost opravdu užívá. A takový člověk je pak šťastný, nemusí o tom ani mluvit. Často o sobě slýchám, že se chovám jako blázen, že na něčem jedu. Ne, já jsem vnitřně šťastný a vyzařuje to ze mě. Proto chci teď při trénování malým klukům předat trochu jiný pohled na celou hru. Proto pracuju s malými dětmi, které potřebují nutně chytit lásku k hokeji, ne řešit výhry. Pohání mě citát z knížky Cesta pokojného bojovníka od Dana Millmana.
Ondřej Kuchař je obdivovatelem formulového jezdce Ayrtona Senny:
Co říká?
Vlastně rozebírá, jak trénovat. "Ztotožni se s tím, co učíš, a uč jen to, s čím ses ztotožnil." To je hodně poučné, protože z mého pohledu mnoho trenérů učí něco, s čím vůbec nejsou ztotožněni. Začíná to u základních věcí, kdy někomu radíme, ať jí ovoce, a přitom večer jdeme do mekáče. Když to sám nedělám, nemůžu to učit ostatní. Zase na to pasuje krásný příběh z dané knížky.
Tak prosím.
Maminka se svým synem lezou do hor za Mahátmou Gándhím. Jdou ohromnou štreku, aby ho mohli poznat a požádat o radu. Maminka prosí Gándhího, aby synovi vysvětlil, že nemá jíst cukr, že je to bílá droga a že mu škodí. Gándhí jí řekne, aby přišla znovu za dva týdny. Tak tedy jdou, ale ona celou dobu přemýšlí, proč až za dva týdny. Když se vrátí, Gándhí skutečně řekne jejímu synovi, aby cukr nejedl, že je to bílá droga. A na otázku, proč museli čekat dva týdny, odvětí, že cukr předtím sám také jedl, kdežto teď už ne. A v tom je ta pointa.
Lehce jste předtím utekl z otázky, zda se ve vás nebily přístupy, že chcete buď za každou cenu vyhrát, nebo si činnost hlavně užít, když jste chytal třeba v Karlových Varech na nejvyšší úrovni. Jak to bylo?
Moje kariéra se lámala už v roce 2014, v dorostu jsem byl často zraněný. Nicméně dostal jsem se k Petru Gruntovi, jenž mi pomohl mentálně. V příští sezoně jsem měl nejlepší brankářská procenta v dorostenecké lize, měl jsem trochu nakročeno do reprezentace osmnáctek, zachytal jsem si ruskou mládežnickou MHL. Chodil jsem na energetická cvičení, do lesa, do přírody, začal jsem hodně číst. Přitom když se dneska zeptáte kluků, jestli si čtou knihy, koukají na vás jak zjara. Já jsem si v té době uvědomil, kolik toho ve výsledném výkonu dělá hlava. Dostal jsem se do národního týmu devatenáctek. Ale ano, je to tak, že já jsem byl se svými názory sám a proti mě stál celý tým s veškerým managementem.
Nyní se tedy budete soustředit jen na trénování malých dětí v mládežnickém plzeňském klubu Wolves?
Chci jim předat to nejlepší ze mě, z toho, co jsem se sám naučil. Nehrát žádnou přetvářku. Ale nemělo by to být jen trénování ve Wolves, řešíme k tomu různé individuální tréninky, otevírají se možnosti jezdit na kempy do Kravař nebo třeba do Maďarska. Potkávám různé lidi a mnoho z nich za mnou chodí, že je to úžasné, že takový přístup ještě neviděli. To je pro mě velký motor, stejně jako progres malých brankářů. Věřím, že se v trenérském řemeslu dokážu uplatnit, strašně mě to baví.
