Místy to připomínalo marnou snahu české dvacítky, která na juniorském světovém šampionátu obvykle nemá dostatečnou kvalitu, aby ve čtvrtfinále čelila opravdovým velmocem (proto v něm vypadla 15krát z posledních 18 pokusů).
Čtvrtfinále s Američany v Tampere tak přineslo debakl. Ne výsledkový, ale herní.
Na střely Češi prohráli 15:34. V první třetině vypálili dvakrát, ve třetí, kdy za nepříznivého stavu měli zabrat, čtyřikrát. Počet střel sám o sobě samozřejmě není klíčový, ale v tomto případě dobře odráží, co se na ledě dělo. Třeba že neproběhl žádný závěrečný tlak.
V kombinaci s mrtvou atmosférou na stadionu, kam sice přišlo relativně dost diváků, ale minimum těch českých, se pak zdálo, že žádný důležitý zápas ani neprobíhá a Češi dělají rychlonohým Američanům jen sparingpartnera před semifinále.
Ještě před rokem přitom svěřenci trenéra Kariho Jalonena ve stejné hale a proti stejnému soupeři slavili bronz, první medaili po deseti letech.
Co se změnilo? Stačí pohlédnout na soupisky. Úbytek kvality v obraně a útoku je zjevný.
Nejvíc oproti loňsku bije do očí absence jasně nejlepšího českého hokejisty Davida Pastrňáka, ale pokud jde o celkovou strukturu mužstva, problém nastal hlavně ve středu útoku.
Před rokem Češi bojovali o bronz s centry Davidem Krejčím, Tomášem Hertlem, Davidem Kämpfem a Jiřím Černochem.
Letos měli být páteří týmu Filip Chytil, Michael Špaček, Lukáš Sedlák a znovu Černoch. Slabší kombinace, ale pořád obstojná.
Jenže pak Chytil se Sedlákem odpadli kvůli smolným zraněním. V klíčovém čtvrtfinále tak český střed útoku vypadal takto: Sobotka, Černoch, Zohorna, Špaček.
Při vší úctě k této čtveřici jde oproti loňsku o extrémní propad. Je to, jako kdyby chtěl zámořský Pittsburgh před lety pomýšlet na Stanley Cup bez centrů Sidneyho Crosbyho s Jevgenijem Malkinem. Utopická představa.
A nezapomínejme, že loni musely USA hrát o bronz s pouhými čtyřmi obránci a že na turnaji chybělo Rusko. Bronz tudíž nebyl symbolem návratu mezi velmoci, "jen" skvělým úspěchem při shodě okolností. Ty letos naopak stály proti Čechům.
Brankář Karel Vejmelka si tak nakonec musel připadat jako v Arizoně, kde v rámci NHL kryje záda týmu, který podle posměváčků patří spíš do farmářské AHL.
Dalo se z papírově slabé reprezentace vykřesat víc než silné taktizování s čekáním na zázrak? Rozhodně ano. Důkazem budiž Lotyšsko, které také nesestavilo hvězdný výběr (ani nemohlo), ale ve čtvrtfinále senzačně vyřadilo Švédy. Sluší se ale připomenout, že předtím na MS jedenáctkrát z dvanácti případů ani nepostoupilo ze skupiny.
Letos Češi můžou být rádi, že se jim to povedlo. Úplná samozřejmost to při tolika omluvenkách a zraněních nebyla. Proto taky neporazili žádného silného soka a ve čtvrtfinále působili, jako by tam nepatřili.
