Po dvanácti letech působíte zase na delší dobu v České republice. Jak si užíváte domácí angažmá?
Samozřejmě si užívám, po dlouhé době jsem doma v Česku. Po delším cestování jsem rád za to, že jsem doma a že jsem nablízku rodině.
Jak jste se ocitl v Šumperku? Už se vám nechtělo dál putovat?
Přesně tak. Už se mi nechtělo odcházet do zahraničí, ani nějakých slušných nabídek už nebylo tolik. Když se ozval Šumperk, rychle jsem to zvážil. Není to daleko, vyhovuje mi to.
Po letech v Třinci jste odešel na Slovensko, kde jste chytal skoro sedm let. Potom jste si řekl, že byste rád vyzkoušel hokejovou exotiku? A po anabázi v Česku jste se vydal do Kazachstánu.
Na Slovensku už jsem byl dlouho a chtěl jsem v hokeji ochutnat i jiné zahraničí. Někdy to v hokeji vyplyne tak, že si člověk ani nemůže pořádně vybrat. Mně to tak v jednu chvíli vyskočilo a řekl jsem si, ano, proč to nevyzkoušet.
Říkal jste si, že ve 33 letech máte možná to nejlepší za sebou?
Já jsem to tak nebral. Říkal jsem si, každá nová zkušenost mě může obohatit. Poznám něco nového, jiného, někam se podívám a přiučím se. S tím jsem do toho šel.
A tak vznikl v roce 2012 přestup do kazašského Kokčetau.
Šlo to přes slovenské kamarády, kteří tam v tu dobu hráli. Sháněli gólmana a kontaktovali mě, protože věděli, že bych mohl mít zájem.
V Kazachstánu mají hráči minimální výdaje
Neměl jste strach z neznámého prostředí? Historky o Východě jsou všelijaké, Tomáš Frolo měl v Kazachstánu problém s mafií.
Neřekl bych, že jsem měl úplně strach, ale samozřejmě menší obavy ano. Nevěděl jsem, do čeho jdu, na druhou stranu jsem se tam těšil. Bral jsem to z druhé strany, že poznám nové lidi, nový hokej. Převážilo ve mně, že to zkusím a uvidím.
Fotbalisté odcházejí do Kazachstánu na rok dva vydělat peníze. Je to v hokeji podobně? Jaké to bylo angažmá po finanční stránce?
Bylo to jedno z nejlépe placených angažmá. Ano, proto tam ti hráči chodí. Takhle je to udělané, hráči mají od klubu zaplacena tři jídla denně, bydlení. Je tam slušný plat, k tomu nějaké prémie. Výdaje mají hráči minimální a všechno, co tam vydělají, si přivezou domů.
Říkal jste, že domácí hráči v Kazachstánu museli na bázu…
Co jsem tam byl, tak opravdu Kazaši a Rusové měli společnou bázu, kde všichni bydleli. Nás to naštěstí minulo a bydleli jsme se slovenskými spoluhráči na bytě.
Utíkali hráči v noci ze společné bázy?
Co vím, tak u nás to takhle nefungovalo. Brali to tak, že je to správně, že to tak má být. Bydleli spolu a neslyšel jsem od nich žádné stížnosti.
Co jste si jinak odnesl z Kazachstánu mimo hokejové zkušenosti? Jsou tam třeba patrnější rozdíly mezi bohatými a chudými?
Je to tam zkrátka úplně jiné než v Česku. Musel jsem si postupně zvykat na jiné lidi, jinou mentalitu a životní styl. V Kokčetau jsem žádné velké rozdíly mezi bohatými a chudými nesledoval. Neviděl jsem, že by třeba někdo nepracoval. Stát se tam pečlivě stará o to, aby měl každý nějaké zaměstnání.
Výborní fanoušci a nevídaná přestřelka ve Skotsku
Po návratu na Slovensko a sezoně v Nitře jste v roce 2015 odešel do Skotska. Byla tam kvalita hokeje i života lepší?
Ano, určitě. Dundee se s Kazachstánem nedá nijak srovnávat. Město bylo perfektní, čisté, dostali jsme s českým spoluhráčem Davidem Turoněm velký byt. Přístup lidí byl zase úplně jiný.
Jaký byl hokej ve Skotsku?
V každém týmu může být dvanáct zahraničních hráčů a od toho se odvíjí jejich herní styl. Je tam spoustu zahraničních trenérů, v Dundee jsme měli Kanaďana. Ve Velké Británii jsou menší kluziště, zámořský styl hry jim tam vyhovuje.
Zažil jste v Dundee zápas, ve kterém jste zvítězili 11:9.
Ano, na to asi nezapomenu (smích). Tak nějak se to událo, mně se v tom zápase nedařilo a chtěl jsem po dvou třetinách střídat, protože jsem dostal asi šest nebo sedm gólů. Trenér řekl, že ne, že to musím vydržet. Dvě minuty před koncem jsme ještě prohrávali 8:9, ale otočili jsme to.
Ve Skotsku je na ledě oblíbený spíš curling. Co hokejoví fanoušci?
Fanoušci byli výborní. Nemůžu si na ně vůbec stěžovat, podporovali nás hojně na domácích i venkovních zápasech. Klub se staral o to, abychom s nimi měli i další společné akce. Hráli jsme s nimi bingo, sázeli na koně a podobně. Poznali jsme se s nimi osobně, v tomhle to bylo skvělé.
Dá se říct, že Skotové mají o hokej možná větší zájem než Angličané? Později jste si zachytal v anglickém Hullu…
Odvíjí se to od toho, jak velké je město, jak velký je stadion. V Dundee ani Hullu nebyly žádné multifunkční arény, ale malé stánky do tří tisíc lidí. Ale vždycky chodila plná hala, fandilo se.
Nottingham prošel letos až do osmifinále Ligy mistrů, porazil Bern, Turku i Hradec. Jde hokej na britských ostrovech nahoru?
Určitě. Hodně hráčů ze zámoří, kteří se v Americe neprosadí, zkouší Velkou Británii. Tam jim to je nejbližší. Nottingham má skvělé podmínky, stadion a může si dovolit přilákat lepší hráče.
Vy jste ve Skotsku tehdy sezonu nedochytal a vrátil jste se na play-off do Nitry pro dosud jediný titul v kariéře. Je to největší úspěch?
Ano. Byl to můj první titul, užil jsem si ho. Seběhlo se to tak, že jsem v rozhodujícím zápase finále proti Banské Bystrici chytal. O to sladší to pro mě bylo. Zážitky a pocity byly perfektní. Nitra mi na Slovensku přirostla k srdci, rád jsem se tam vracel. V tom roce se tam navíc sešla opravdu výborná parta.
K zajímavému úspěchu jste měl blízko také v roce 1998 na juniorském šampionátu, kde jste s týmem skončil čtvrtý, byť jako druhý brankář. Jaké máte vzpomínky na tuto akci?
Samozřejmě to taky řadím vysoko. Tenkrát jsem si to ještě tak neuvědomoval, jako mladý kluk jsem si toho úspěchu tolik nevážil. Časem jsem to docenil, že nás od bronzové medaile proti Švýcarům dělily jen nájezdy.
Rumuni si hledají cestu k hokeji
V loňské sezoně jste se podíval ještě do Rumunska. V Galati bylo dost Slováků, kteří vás tam předpokládám nalákali…
Přesně tak. Dostal jsem se tam zase přes kamarády, s kterými jsem byl dříve v kontaktu. Oddalovalo se to, ale koncem srpna 2016 jsme se dohodli.
Rumunský národní tým by asi v porovnání s Kazachy a Brity vyšel nejhůře. Jaký hokej se hrál v Galati?
Hráli jsme mezinárodní MOL Ligu (dnes Erste Liga - pozn. red.) společně s Maďary. Kvalitativně to byla slušná soutěž, v každém týmu mohlo hrát pět zahraničních hráčů. Maďaři mívali první lajnu z Kanaďanů a sami byli solidní hráči, Rumuni trochu slabší.
Jaký byl zájem rumunských fanoušků?
Taky jsme tam měli svou základnu, ale trochu menší. Na větší stadion pro pět tisíc lidí chodila asi jen tisícovka. Ale myslím, že na rumunské poměry to bylo slušné. V Brašově a Csíkszeredě mají fanouškovské základny větší. Možná v Galati někteří ani nevěděli, že se tam hokej hraje. Učí se na stadion chodit a doufám, že si najdou cestu.
Jak se vám žilo v Rumunsku?
Bylo to podobné jako život v Česku. Nejhorší je, že v Rumunsku nemají dálnice. Je to přece jen rozlehlá země a jezdit jen po dvouproudových silnicích v jejich provozu není snadné. Cesty do Maďarska trvaly dlouho, to byl asi největší neduh. Ale jinak byly obchody a všechno okolo podobné jako u nás.
Extraligové cíle už si Lakosil nedává
Se Šumperkem nyní bojujete ve druhé lize. Jaké si kladete cíle?
Cíle máme ty nejvyšší, chtěli bychom postoupit. Ještě je před námi dlouhá cesta, uvidíme, jak to půjde. Pokud bychom dokázali postoupit, asi bych dostal návrh na prodloužení smlouvy. Ale to se bude odvíjet až postupně.
Nepřemýšlíte někde v koutku duše nad návratem do extraligy?
Já už jsem realista a vím, kde je moje místo. Vím, na co mám. Extraliga se ubírá úplně jiným směrem, i co se týče gólmanů. Takové cíle si nedávám.
Až do začátku listopadu hrál Šumperk kvůli rekonstrukci stadionu jen venku. Teď zase skoro výhradně doma a sbíráte jedno drtivé vítězství za druhým. Pomohla vám změna prostředí?
Jasně. Předtím to bylo hodně náročné období bez stadionu. Na tréninky jsme jezdili do Uničova, zápasy jsme hráli jen venku. To nebylo příjemné, ale teď si to doma užíváme. Máme pohodu, připravujeme se a daří se nám.
Plánujete u hokeje zůstat i po skončení kariéry?
Rád bych u toho zůstal a věnoval se brankářům, pokud by byla možnost. Chtěl bych zůstat zpočátku doma, něco se naučit, případně získat trenérskou praxi. A potom se uvidí.
