Jako hráč se podílel na třech titulech mistrů světa, jako trenér přidal další zlato z MS a především slavný triumf z olympijských her v Naganu. Členovi Síně slávy IIHF a jedné z nejvýraznějších postav českého i světového hokeje Hlinkovi, jenž v srpnu 2004 zahynul při autonehodě, by dnes bylo 70 let.
"Charisma měl už jako hráč a samozřejmě to přenesl na mužstvo jako trenér. Každý trenér je specifický a vyznává něco jiného. U něj byla výhoda, že měl vrozenou autoritu," řekl o "Velkém šéfovi" Jaromír Jágr, jejž Hlinka vedl v reprezentaci i v Pittsburghu.
Urostlý střední útočník s výbornou technikou hole a vůdčími schopnostmi se již v raném věku vypracoval v oporu Litvínova a krátce poté i národního týmu. V dresu se lvíčkem na prsou odehrál v letech 1969 až 1981 celkem 259 utkání, v nichž vstřelil 133 gólů.
Hlinka byl jedním z hnacích motorů a později i kapitánem týmu, jenž ke třem titulům na MS z let 1972, 1976 a 1977 přidal ještě pět stříbrných a tři bronzové medaile.
Další stříbro a bronz získal na olympijských hrách v letech 1972 a 1976, v témž roce si zahrál i na památném Kanadském poháru. Neméně úspěšný byl i jako trenér reprezentace, kterou kromě zlata a čtyř bronzů z MS a jednoho z OH dovedl i k senzačnímu triumfu na "turnaji století" v Naganu 1998.
Mostecký rodák Hlinka začínal s hokejem pod vedením otce Josefa v Litvínově, v jehož dresu s číslem 14 (v reprezentaci měl jednadvacítku) si v 16 letech odbyl premiéru v nejvyšší soutěži.
S výjimkou půlroční vojenské služby v Dukle Trenčín odehrál za "Chezu" 16 sezon, během nichž v 544 zápasech nastřílel 347 gólů. V Klubu hokejových kanonýrů mu s celkovými 480 trefami patří páté místo.
Po třicítce mohl vítěz Zlaté hokejky z roku 1978 odejít spolu se svým dlouholetým parťákem Jiřím Bublou do NHL, kde se oba stali v barvách Vancouveru Canucks prvními českými finalisty Stanleyova poháru.
Po dvou úspěšných sezonách v zámoří zamířil Hlinka do švýcarského Zugu, v roce 1985 ukončil hráčskou kariéru a vzápětí zahájil v mateřském Litvínově svou neméně plodnou trenérskou kapitolu.
V klubu svého srdce byl později i sportovním ředitelem a prezidentem, v sezoně 1986/87 navíc jako hrající trenér znovu naskočil na led a v 19 zápasech zaznamenal 23 bodů. Reprezentace se poprvé ujal v roce 1991, tři bronzové medaile ze světových akcí byly předzvěstí slavnějších chvil.
Ty nastaly během Hlinkova druhého působení u národního týmu koncem 90. let, kdy důrazným "chraplákem" dovedl své svěřence vedle dalších dvou bronzů k prvenství na OH 1998 v Naganu i na MS 1999 v Norsku. Nedlouho poté obdržel nabídku trénovat celek Pittsburgh Penguins, díky čemuž se stal druhým evropským hlavním koučem v NHL.
Po necelých dvou sezonách v zámoří si vyzkoušel angažmá v Omsku, působil rovněž jako generální manažer reprezentace či hráčský agent. V květnu 2004 byl potřetí jmenován trenérem české reprezentace, avšak o tři měsíce později krátce před prestižním Světovým pohárem měl poblíž Karlových Varů vážnou dopravní nehodu. Čtyřiapadesátileté hokejové legendě nepomohl ani rychlý převoz do nemocnice.
"Já vždycky říkám, abychom se nezbláznili, když vyhrajeme i prohrajeme. Trenér a v podstatě hokej jde dál a na úspěchy se brzo zapomene, stejně jako na neúspěchy," říkával s oblibou charismatický kouč, jenž neměl v lásce dlouhé teoretické rozbory.
Absolvent VŠE i FTVS, jenž v roce 1999 obdržel státní Medaili Za zásluhy III. stupně a o pět let později byl zvolen Hokejovou legendou ČR, byl dvakrát ženatý, z prvního manželství měl syna Ivana.
