Pogdorica (od zvláštního zpravodaje) - Před dvěma a půl lety se s ním slehla zem a od té doby o něm nikdo nic neslyšel... Ne, to není konec pohádky, ale osud černohorského obránce Darka Šuškavčeviče, který v české nejvyšší soutěži odehrál v dresu pražské Slavie, Slovácka a Olomouce sedm sezon.
Najednou se však okolo 194 centimetrů vysokého stopera točí zájem jak českých, tak černohorských novinářů.
Důvod je jasný. Rodák z Titogradu (dnes Podgorice) je totiž jediným černohorským fotbalistou (v samostatné historii země), který působil v české nejvyšší soutěži.
A kdo jiný by měl "druhé" straně dát před barážovým dvojutkáním obou zemí objektivnější informace, než právě sedmatřicetiletý Šuškavčevič.
Čtěte také:
Bílek: Baroš je schopen nastoupit na celých 90 minut
Živě z Podgorice. Čechy tu vítají tři vztyčené prsty
"Je pravda, že se o mě od roku 2009 nikdo z českých novinářů nezajímal. Je to ale pochopitelné, stejně jako to, že se mě teď na informace z druhé strany ptá hodně lidí," řekl Šuškavčevič v rozhovoru s Aktuálně.cz v předvečer odvetného zápasu v Podgorici.
Darko, na jaře 2009 jste ještě hrál za Olomouc, ale od té doby už o vás nebylo slyšet. Kde jste poslední dva roky strávil?
Tohle mě mrzí a asi ještě dlouho mrzet bude. Před posledním zápasem na jaře mi v Olomouci slíbili, že mi o rok prodlouží smlouvu. Jenže bohužel mi ji neprodloužili a já skončil. Půl roku jsem si sice zkoušel něco najít, ale nevyšlo to. Symbolicky jsem tedy kariéru zakončil zápasem s Bohemians, kvůli němuž má Sigma problémy, které má.
Takže jste se dal na trénování. Kde teď vůbec působíte?
Dělám asistenta v prvoligové Zetě Golubovči.
Jak si vedete v tabulce?
Jsme třetí, ale pokud teď o víkendu vyhrajeme s prvním týmem (Budučnost Podgorica), už na ně budeme ztrácet jen jeden bod.
A jaké cíle vám dalo vedení?
Evropské poháry, to je jasné. Bohužel teď jsme v poháru vypadli s druholigovým týmem, takže si postup budeme muset vybojovat přes ligu.
Jaká je podle vás úroveň černohorské ligy?
Ne tak dobrá jako vaše. Ale je to pochopitelné. Tady nejsou vyhřívané trávníky jako u vás, v zimě se hraje na blátě. I zázemí je špatné. Ale začíná se to vylepšovat. Do deseti let bychom v tomhle mohli být na vaší úrovni.
Jak dlouho vůbec v Zetě působíte a jak jste se k tomuto angažmá dostal?
Když jsem si nemohl najít půl roku práci, tak můj spoluhráč z mládí zaměstnal jako trenéra mládeže a rok a půl jsem tam vydržel. A teď v létě se ozval další známý z Golubovči, že tam mám zkusit jít dělat asistenta. Už v Olomouci jsem si na trenéra udělal papíry, tak jsem si řekl, proč ne.
Co je vůbec náplní vaší současné práce?
Pomáhám samozřejmě našemu trenérovi s tréninky, říkám mu svoje postřehy, ale je vždycky na hlavním trenérovi, co si vezme a co ne. Náš kouč je ale zkušený, takže já se učím od něho. Teď jsem pět dní dokonce trénoval sám, když byl trenér na stáži ve Španělsku, a myslím, že mi to šlo.
Určitě byste chtěl někdy dělat i hlavního trenéra. Který klub byste chtěl trénovat?
Žádný klub vysněný nemám. Beru to jako profesionál, když přijde nabídka, vezmu ji. Nerozlišuji odkud je.
A co černohorská reprezentace. Ani to pro vás není vysněná meta?
Kdo by nechtěl trénovat reprezentaci, to je jasné, navíc své vlasti. Byla by to pro mě velká pocta. Ale to je příliš daleká budoucnost. Já navíc nejsem typ člověka, který by se někomu nabízel, někam se cpal. Buď jste dobrý a někdo si vás kvůli tomu vybere, nebo ne. Ani jako hráč jsem takové způsoby nevyhledával a mrzelo mě, když jsme někoho takového viděl.
Vy sám osobně jste se jako hráč do reprezentace Jugoslávie ani Černé Hory nedostal. Proč?
Tak v jugoslávské reprezentaci nebylo o čem. Tam byla taková jména, že nebyla šance. Spíš mě mrzí, že když se v roce 2007 sestavovala reprezentace Černé Hory, tak se říkalo, že se tým potřebuje postavit na zkušených hráčích. Bylo mi třiatřicet a myslel jsem si, že pozvánku dostanu. Jenže jsem byl v Olomouci a to bylo asi daleko, takže dostali šanci místní, kteří si o to asi nějakým způsobem řekli.
Pojďme k současné baráži o Euro 2012. Jaká byla vaše první reakce, když los proti sobě svedl českou reprezentaci s Černou Horou?
Už jsem s tím tak trošku počítal, když do baráže postoupila Černá Hora. A když ji přilosovali k Česku, měl jsem obrovskou radost. V Česku mám nejen mezi fotbalisty hodně přátel.
Jak jste viděl šance obou týmů?
Padesát na padesát. Českou kvalifikaci jsem sice nesledoval, ale dostalo se ke mně, že Češi neměli dobrou kvalifikaci. I oba týmy mi podle jmen přijdou jako vyrovnané.
Ptal se vás ze začátku někdo z Černé Hory, co by mohlo na soupeře platit?
Tady se nevědělo, že jsem hrál v Česku. Až pak se v Golubovči, kde dělám asistenta, rozneslo, že jsem tam sedm roků hrál, tak se mě novináři ptát začali.
A co česká strana?
Tam mi samozřejmě hned psali známí a pak i novináři. A kdybych teď neměl povinnosti v klubu, tak bych přijel na první zápas do Prahy, kde jsem měl zápas spolukomentovat.
Černá Hora zaznamenala postupem do baráže hned ve svém druhém kvalifikačním cyklu po vzniku samostatného státu velkého úspěchu. Ani jednou neprohrála s Anglií a za sebou nechala silné týmy Švýcarska, Walesu a Bulharska. Jak to v Černé Hoře po postupu vypadalo?
Samozřejmě byly velké oslavy, bralo se to jako největší úspěch v historii černohorského sportu. Jen mě mrzí, že ten, co na tom měl hlavní zásluhu, už u týmu nebyl.
Máte na mysli chorvatského trenéra Zlatka Kranjčara, který byl od týmu letos v září odvolán?
Ano. Kranjčar měl neskutečný čich na výběr hráčů, a hlavně je dokázal stmelit do jednoho týmu. Byl obrovský úspěch, že v prvních čtyřech zápasech Černá Hora nedostala ani gól, včetně zápasu ve Wembley.
Jak jste vnímal jeho odvolání po prohře 1:2 ve Walesu?
Tohle jsem absolutně nepochopil a myslím, že i řada dalších lidí. Byla to práce jediného člověka, který mu vyčetl, že tým hrál ve Walesu moc ofenzivně. Přitom my máme vynikající útočné hráče. Jenže ten člověk si asi myslel, že můžeme být první ve skupině před Anglií, a proto asi chtěl hrát defenzivně.
Není těžké domyslet, že tím člověkem je předseda černohorského svazu a někdejší vynikající útočník Dejan Savičevič. Jaké se on vůbec těší u Černohorců pověsti?
Je to obrovská persona. Největší černohorská legenda, vždyť hrál tak dlouho v AC Milán, navíc tam vyhrál Ligu mistrů. Má obrovský respekt u všech hráčů, funkcionářů i novinářů, jen veřejnost nemohla jeho odvolání Kranjčara pochopit. Podrazil tím celé veřejnosti nohy.
Přesto se Kranjčarovu nástupci a někdejšímu Savičevičovi spoluhráči z jugoslávské reprezentace Branko Brnovičovi hned v prvním zápase pod jeho vedením podařilo vyrovnat dvoubrankovou ztrátu s Anglií a postoupit do baráže...
Ano, ale jak říkám, ten postup byla Kranjčarova zásluha, tohle prostě nedokážu pochopit, že se úspěšný trenér střídá po prvním nepodařeném zápase. Nic proti Brnovičovi nemám, ale šlo poznat, že jsou se Savičevičem dobří známí.
Jak vůbec Černohorci vnímali, že oproti velkému bratrovi ze Srbska alespoň do baráže postoupili?
Všichni byli smutní, vážně. Tady to není, jako to je u vás se Slováky, že se mezi sebou nemáte rádi a prohra toho druhého vás těší. Tady žije padesát procent Srbů, kteří nikdy nesouhlasili s odtrhnutím Černé Hory. Vždyť i v tom roce dva tisíce šest bylo v referendu pro odtrhnutí jen o čtyři procenta lidí víc. Tady se Srbům prostě fandí, patří k nám.
Trošku jsme odběhli od baráže. Jak jste vnímal porážku 0:2 v Praze na Letné?
Samozřejmě jsem to snášel těžko, kluci z Česka si mě vychutnávali. Ale mně ani lidem tady u nás nevadila prohra, ale ta hra, ta byla hrozná.
Jak je vůbec možné, že jedny z největších hvězd italské Serie A Mirko Vučinič a Stevan Jovetič nebyly vůbec vidět?
To je druhá věc, co mě tady štve. Vučiniče všichni novináři u nás vychvalují, jak je výborný fotbalista, ale on poslední čtyři zápasy v reprezentaci odehrál katastrofálně. Bohužel novináři místo toho, aby mu to vytkli, tak ho ještě chválí. A u Jovetiče je to podobné. Jak je možné, že u vás novináři hned někoho zkritizují, když se mu nedaří, a tady to nejde?
Asi proto, že novináři u vás si nechtějí hráče naštvat a jsou na ně hodní...
Přesně. Přitom tohle nikomu nemůže pomoci.
Ale jenom hra těchto dvou hráčů Černé Hoře zápas v Praze neprohrála...
Ano, ještě tu byl Rosický. Za těch deset jedenáct let se vůbec nezměnil. Pořád má hlavu nahoře, pořád se snaží najít hráče za obránci, pořád se pokouší hrát jeden na jednoho. U nás nikdo takový není a na hře a na výsledku to bylo poznat. Tenhle zápas rozhodl jediný člověk, jen škoda pro nás, že se mu začalo dařit zrovna proti nám.
Co teda musí černohorští hráči a Brnovič udělat jinak, aby Rosický nerozhodl i zápas v Podgorici?
Znechutit mu hru, postavit k němu někoho, kdo ho bude pořád hlídat.
Nebylo by spíš lepší na Čechy zatlačit a využít vaší silné ofenzivy?
Otevřít hru by byla rychlá cesta ke konci. Musíme hrát odzadu a pokoušet se využívat každé chyby soupeře. Jinak to nepůjde. Uvidíte, před diváky tady hrajeme úplně jinak. I Angličani byli unešení z toho, co dokážou naši fanoušci na stadionu dělat. Tribuny jsou strmé a blízko u hřiště, pro soupeře z toho jde strach.
Mluvil jste s některým z českých reprezentantů, kteří jsou tady?
Zrovna před chvílí jsme pokecali s kluky ze Slovácka Michalem Kadlecem, Milanem Petrželou a Danem Kolářem, byl tam s nimi i Roman Hubník z Olomouce. Michal Kadlec se smál, že nic jiného než výhru nebere. Přiznal se ale, že se docela bojí publika.
Co českému týmu hrozí?
Když tu publikum rozpoutá to svoje peklo, neskutečně vás to žene dopředu. Přesně to se stalo s Anglií a být zápas o tři minuty delší, tak musíme vyhrát. Až tak vás diváci dokáží vyhecovat.
Co když se ale Černé Hoře postoupit nepovede, co bude s trenérem Brnovičem? Myslíte, že s ním Savičevič naloží stejně jako s Kranjčarem?
Myslím, že ne. Podle mě spolu dohodli na dlouholeté spolupráci. Takže bude Brnovič trénovat dál.
Pojďme k českému fotbalu, máte čas ho vůbec při svých povinnostech sledovat?
Samozřejmě. Jsem v každodenním kontaktu s lidmi z Olomouce i ze Slovácka, o dění v Plzni mi zase říká Milan Petržela.
A co vám teď o Plzni říká?
Samozřejmě samé dobré věci a parádní zážitky, jako ty z Milána a Barcelony. Já si ho samozřejmě po zápase s Barcelonou dobral, že kdyby to dal, tak by byl nadosmrti slavný. Musím ale říct, že jsem rád, že tam český tým hraje. Navíc Plzeň hraje i super fotbal.
A co Slavia, tam jste ještě s někým v kontaktu?
Už sice ne, ale zůstávají mi super vzpomínky. Třeba jak jsme tehdy v zimě na Strahově vyřadili Kaiserslautern nebo jak jsme porazili v derby v poháru Spartu. Pak tam je ale jedna hrozná vzpomínka, nejhorší v mé kariéře.
Tou nejspíš myslíte, jak jste dostali od Šachtaru Doněck na Strahově gól v nastavení druhého poločasu, a přišli tak o Ligu mistrů.
Ano. Byli jsme minutu od postupu, tohle si bude každý z nás do smrti vyčítat.
A jak se vám hrálo na Slovácku?
Tam to byla vynikající, rodinná atmosféra. Navíc jsem přišel po tom pádu do druhé ligy, kdy se vytvořilo super mužstvo, které táhlo za jeden provaz a hned po postupu z toho bylo šesté místo. Mám tam jen ty dobré vzpomínky. Standa Levý navíc byl vynikající člověk a jeho tréninky byly stejně dobré. Nepoznal jsem mezi trenéry lepšího člověka, od něho jsem se hodně naučil.
Poslední vaší štací v kariéře byla Olomouc. Tam jste mluvil o zklamání z předčasného konce kariéry...
Ano, ale bylo tam taky neskutečné mužstvo, které hrálo snad nejlepší fotbal v lize. Jenže pak se stala ta věc s tím posledním mým zápasem s Bohemians. Chci k tomu jen říct to, že Olomouc asi někomu v Čechách vadila, protože byla tak dobrá, tak se jí prostě někdo rozhodl takhle zastavit.
Pojďme náš rozhovor přece jen uzavřít veselejší notou. Hrajete ještě fotbal?
Ano, hraju ligu nad třicet pět let, kde se střídáme hokejově, což mi vyhovuje, navíc se to hraje spíš pro to, abychom si udělali žízeň. Ale i když je mi třicet sedm, tak si myslím, že bych ještě velký fotbal stíhal. Musel bych jen trochu potrénovat a zase bych se do toho dostal.
