Ve III. okresní třídě na Teplicku nosí v Hostomicích kapitánskou pásku. Do rodné obce se fotbalově vrátil v padesáti. "Tady jsem začínal, tady taky skončím," předsevzal si muž ročníku 1961, ale rozlučka stále nepřichází. "Počítám, že ještě rok dva pomůžu."
Šedesátníci většinou kopou za staré pány, do mistrovských zápasů se nehrnou. "V naší soutěži nikdo starší není, jsem taková rarita. Říkal jsem, že překonám všechny rekordy hostomického fotbalu, což se mi už povedlo. Mladým klukům chci předat nějaké zkušenosti."
Nescházelo moc a Moc by už nebyl mezi živými. Před dvěma lety během cesty na bratrovu chalupu ho chytil infarkt. Jen co dorazil do cíle, vezla ho záchranka do liberecké nemocnice. "Hned mě v polospánku vzali na sál, já o sobě skoro nevěděl. Zachránili mi život. Chci poděkovat všem doktorům," vzkazuje. "Infarkty mě trefily tři za sebou, ale podrželo mě silné srdce."
Po probuzení mu lékaři zvěstovali, že musí ještě na jednu operaci. Dělali mu další stent, neboť druhá hlavní tepna nedodávala krev. Hned se ptal, zda je s fotbalem amen. Záleží, jak se budete cítit, slyšel. Za půl roku otestoval na trávníku stav srdečního svalu a žádné potíže se neobjevily. A natotata byl zpátky v dresu.
"Musím zaklepat, zatím je všechno v ažúru," pochvaluje si, že zdraví drží. "Po fotbale mě nic nebolí, ani kolena, se kterými jsem za kariéru musel třikrát na operaci. Druhý den po zápase ujedu na kole šedesát kilometrů nebo uplavu kilometr. Taky lyžuju, běhám půlmaratony. Jsem věčně v pohybu, v týdnu pětkrát. Jedu nadoraz, dokud to jde. Baví mě to."
Což je vidět i na hřišti, zápasem žije, mužstvo z pozice stopera diriguje a je ho všude plno, souboje s ním bolí. Kluky o čtyřicet let mladší špičkuje, že ho nedostihnou.
"Vím, že je tím nakrknu, protože je štve, že je nějaký starý pán předběhne," usmívá se Moc. "A trenéři jim to dávají vždycky sežrat: Starej dědek, kterému je přes šedesát, a on si tam s vámi dělá, co chce! To je hecovka pro ostatní, aby se kousli a začali makat."
Když mu zelenáči v kabině vykají, hned je umravní. "Jsme jeden mančaft, tykáme si!" upozorní je. "A taky jim řeknu, že je budu na hřišti honit. Ať to neberou ve zlém, že jim chci jen pomáhat. Málokdo nafoukne hubu. Koho to baví, přijde znovu. Vztahy máme krásné v týmu i mezi soupeři v celé soutěži. Děláme fotbal pro radost."
Okusil ho spíš v nižších patrech, mimo Hostomic působil v Litoměřicích, Bílině či Ledvicích. Jeho vzory jsou Milan Holomoj, bývalý teplický ligista, a trenér Stanislav Mixa.
"Po vojně mi pan Holomoj zařídil angažmá na Stínadlech. V osmdesátých letech. Strávil jsem tam rok v béčku, jednou jsem seděl na lavičce áčka. Tenkrát za Teplice hrál třeba Josef Csaplár," zmíní pozdějšího trenéra.
"Ale já už pracoval na šachtě, nebyl jsem profesionál jako oni. Pro rodiče mojí manželky nebyl fotbal věcí, díky které bych mohl vydělávat peníze. Odmítali hlídat děti, musel jsem to zapíchnout a hrát nižší soutěže," vzpomíná.
A ačkoli se převážně pohybuje v obraně, zvládne jakoukoli roli. "V naší okresní třídě jsem zahrál všechno, i brankáře. Kde to hořelo, tam jsem zalepil díru."
Ani kdyby neměl vlasy svázané do culíku a tetování po těle, málokdo by ho tipoval na šedesátníka. "Když jsem svého dědu, kterému bylo 85 let, ukládal do rakve, měl kůži jak patnáctiletý kluk. Mladistvý vzhled máme v rodině, ale zase jsme náchylní na infarkty."
Právě po tom svém, trojitém rozpustil stavební firmu s pětadvaceti zaměstnanci a žije z pronájmu nemovitostí. A až sekne s fotbalem, chce si splnit velký sen: "Uběhnout jednou maraton. V pětašedesáti letech bych ho chtěl zkusit."
Kopeme za fotbal
Pivovar Gambrinus v rámci svého projektu Kopeme za fotbal, který razí heslo "Kde se hraje, tam to žije!", dlouhodobě a systematicky pomáhá klubům materiálním vybavením, vylepšováním zázemí, ale také si dává za cíl rozvíjet komunitní život v obcích, což je úzce propojené právě s fotbalem. Za 12 let existence projektu investoval do amatérského fotbalu miliony korun. Více informací ZDE.
