"Po návratu z Chile jsem šel s rodáky z Farkašína v neděli hrát fotbal. Jeli jsme na vlečňáku za traktorem a všichni šíleli," vzpomíná stříbrný medailista.
Byl to on, kdo položil základ tehdejšího úspěchu. V zahajovacím utkání základní skupiny ve Viña del Mar vstřelil do sítě favorizovaného Španělska v 80. minutě jedinou branku. "Kdybych nedal ten gól, třeba bychom jeli domů, ale dal jsem ho, tak to mělo být," vzpomíná.
I když nemá za sebou slavnou klubovou kariéru, doma v obývacím pokoji si zřídil malou síň slávy. "Manželka se mi směje, že je to pelech. Už jsem uvažoval, že to dám všechno do bedny. Ale když se podívám na tu fotku nahoře, to je São Paulo, kde otevíráme muzeum brazilského fotbalu. Pepík Masopust tam slavnostně stříhal pásku. To nemohu jen tak zabalit," vykládá muž, jenž se na místo velkého úspěchu po letech vrátil jako turista.
S Československem se v roce 1962 moc nepočítalo. Na závěrečný turnaj postoupilo dvěma góly v prodloužení dodatečného zápasu proti Skotsku. Hrálo se na neutrální půdě v Bruselu. Štibrányi v něm nenastoupil, do sestavy se dostal až v posledním oficiálním přípravném utkání v Praze proti Uruguayi (3:1).
"Já byl v té době studentem pedagogického institutu, většinu dne jsem trénoval a stravoval jsem se v menze. Ráno jsem si dal do tašky obložený chleba a jel do školy. Celý den jsme trénovali, doma jsem byl zase autobusem v půl sedmé," líčí svůj tehdejší život.
Fotbalisté si v socialistické republice oproti běžnému obyvatelstvu nežili špatně, na druhou stranu ve srovnání se španělskými hvězdami s milionovými gážemi byli takřka amatéry. Přesto je dokázali zaskočit. "Španělé kopali roh a já stál na půlicím kruhu. Jediný sám vysunutý, díval jsem se na naši bránu," začíná Štibrányi líčit svůj životní gól.
"Vedle Reija, z druhé strany Santamaría. Nemohli mě nechat samotného, ale že tam byl i Santamaría, to jsem byl překvapený, byl vysoký, že nešel na roh. Nevím, kdo to odkopl, ale najednou tu byl protiútok."
Přímé přenosy tehdy neexistovaly a dochované záběry neprozrazují, jak vypadala celá situace. "Bylo jemňoučce napršeno, to mi super vyhovuje, takové blátíčko," rozpomenul se malý hbitý hráč Spartaku Trnava. "Míč padl před nás a přeskočil nás. V tu chvíli jsem udělal obrat a vystartoval. Než zareagovali, už jsem měl na ně pět metrů, neměli šanci, byl jsem rychlý," zdůraznil svou přednost. Brankář Cedrún proti němu vyběhl a lehce zazmatkoval. Ten moment Štibrányi vystihl: "Šlo to do branky docela pomalu, ještě jsem utíkal na bránu a oběhl jsem ji."
Mužstvo trenéra Rudolfa Vytlačila pak uhrálo bezbrankovou remízu s Brazílií, která mu vlastně zajistila postup. Chilský turnaj vešel do historie tvrdou až zákeřnou hrou mnoha mužstev. Naproti tomu ohleduplné chování Čechoslováků vůči velké hvězdě Pelému, který se zranil a na hřišti jen statoval, vešlo do dějin fotbalu jako příklad rytířství.
Cestu do vyřazovací části nezatarasila ani prohra 1:3 s Mexikem. Outsider ze středu Evropy pak vyřadil velice silné Maďarsko (1:0) a sebevědomou Jugoslávii (3:1). Ve finále podlehl Brazílii 1:3, přestože po čtvrthodině vedl.
Štibrányi po třech duelech ve skupině ze sestavy vypadl. "To víte, že bych raději hrál, každý by chtěl. Ale když se ohlédnu zpátky, je mi to jasné - člověk nemůže chtít v životě všechno."
Věren tomuto přístupu Štibrányi oželel i to, že nikdy nehrál v cizině. "Nemohl odejít leckdo. Koho pustili, musel mít odehraný určitý počet zápasů a někoho za sebou, kdo mu pomohl to vyjednat. Mě v roce 1967 prodali z Trnavy do druholigových Vítkovic. Za tribunu. I já jsem za přestup dostal pěkné peníze, koupil jsem si za ně auto," líčí.
Tehdy druholigový ostravský celek nedokázal postoupit do nejvyšší soutěže a on se po čtyřech letech vrátil domů, jenže Trnava byla rozjetá a mužstvo drželo pohromadě. "Přišli za mnou tady z obce - co kdybys nás trénoval, na škole budeš moci učit tělocvik. Tak jsem se rozhodl, že to vezmu. Měl jsem dcerky, tak to prostě bylo."
Přesto si hřeje i titul mistra Československa z roku 1964, kdy byl na vojně v pražské Dukle. Za národní tým odehrál devět utkání. "Každý má svou karmu a ta ho nepustí," říká ještě ke své fotbalové bilanci. Významný gól z Viña del Mar, medaile a vzpomínky na cestu do finále budou muže, jenž nade vše miluje všechny své dresy s číslem 7, provázet navždycky.
