Dauhá (od našeho zvláštního zpravodaje) - Fotbalové cesty jsou nevyzpytatelné a mnohdy vedou i do ropou nasáklých zemí rozesetých kolem Perského zálivu.

A tak se stalo, že se tu Milan Máčala, v regionu působící nepřetržitě už neuvěřitelných dvacet let, potkal nedávno se starým známým. "Ptal jsem se Michaela Laudrupa, jestlipak si ještě vzpomene, jak hrál za Bröndby Kodaň proti Slavii, kterou jsem tenkrát vedl. Já to vidím jako dneska, na hřišti Uhelných skladů to tehdy bylo. Ale on už si to moc nevybavoval," usmívá se Máčala při vzpomínce na utkání Interpoháru z roku 1983.

Zatímco Laudrupova kariéra vedla pak přes Lazio a Juventus do Realu Madrid a Barcelony, Milan Máčala se jako kouč posunul na Bazaly a pak k československé reprezentaci. Na Euro 1992 do Švédska ani MS 1994 v USA se mu bohužel postoupit nepodařilo, tu druhou kvalifikaci už po něm dokončoval Václav Ježek.

"Měl jsem tenkrát nějakou nabídku z druhé bundesligy. Kdybych šel tenkrát tam, vyvíjel by se mi život úplně jinak," podotýká dnes 71letý trenér, kterého asi ve chvíli, kdy podepisoval smlouvu s kuvajtským klubem Kazma, nenapadlo, že se pak z téhle oblasti nepohne dvacet let. "Tak dlouho jako já tu rozhodně nikdo není," usmívá se.

Katar zůstával poslední zemí v regionu, která by chyběla v jeho profesním životopise. Vedl národní týmy Kuvajtu, SAE, Saúdské Arábie, Ománu i Bahrajnu, působil i na klubové úrovni. A teď se v katarské lize, jako kouč Al-Ahlí, potkal po 30 letech opět s Michaelem Laudrupem jako koučem Lekhwiya SC.

Fotbalový magnetismus Kataru, země, která uspořádá světový šampionát v roce 2022, už začíná fungovat. Však se sem, už jako trenér Bayernu Mnichov, vrací na zimní soustředění rád i Pep Guardiola, co si právě za Máčalovo Al-Ahlí zahrál v závěru kariéry, a to dvě sezony v letech 2003-2005.

"Jenže když se ozvali mně, spadlo Al-Ahlí zrovna do druhé ligy. A hráči se rozutekli. Já těm funkcionářům přečetl pár jmen a oni na to: Ti už jsou pryč. A s kým to jako chcete hrát?" vzpomíná Máčala na svoji reakci.

Tým vytáhl zpátky mezi elitu, jen teď si trochu stýská. "Hráli jsme zrovna s tím Laudrupovým týmem, za který kope i mladý Weiss, 94. minuta, zbytečný roh, kdyby nebyl, tak už to sudí odpíská. A my z toho dostali gól na 2:2. Urazili jsme fotbalového boha a od té doby jsme třikrát prohráli. Na mužstvu je deka a já nevím, co s tím," popisuje problémy, které znají trenéři na celé planetě. Jenže arabský fotbal s sebou nese i velká specifika. A málokdo se v nich vyzná tak dobře jako právě Milan Máčala.

Jste tu dvacet let. Jakým vývojem za tu dobu fotbal v tomto regionu prošel?

"První zemí, která tu začala pracovat s prvky profesionálního fotbalu, byla Saúdská Arábie. Však to také výsledkově dotáhla zatím nejdál. Systém včetně stadionů pak začali budovat v Emirátech. Už trochu pokulhává Kuvajt, kde nějak špatně postavili velký stadion, na kterém se ale nedá hrát. A jediný pořádný stadion pak mají v Ománu. Zato Katar, ten se do všeho pustil s perspektivou do toho šampionátového roku 2022, a to na mnoha rovinách: ať už je to výstavba stadionů, trenérské zabezpečení, metodika. Je tu špičkové středisko mládeže Aspire, nemocnice, která dostala certifikaci FIFA... Jsou to gigantické věci, které si málokdo může dovolit."

Jak katarský fotbal funguje?

"Všechno se tu buduje od reprezentace, ta má absolutní přednost. Já si naopak myslím, že nejlepší příprava je v klubech, tady to vzali opačně. A výsledky jim za pravdu nedávají, na mistrovství Asie vypadli jako jedni z prvních. Tým Kataru vyhrál minulý Gulf Cup, Pohár zemí perského zálivu, ale oni si neuvědomují, že je to jen regionální soutěž, která se tady ohromně přeceňuje. A to říkám přesto, že jsem ji sám ze šesti účastí dvakrát vyhrál a dvakrát byl ve finále. Jenže jak vyjedou ke konfrontaci s Japonskem, Koreou, Austrálií, už mají problém. A nejen Katařani, ale na šampionátu Asie dohrály brzy i Kuvajt, Omán, Bahrajn..."

Katar je maličký. Jak staví národní mužstvo?
"To je právě ten problém, Katařanů je pouze 300 000, někdy se uvádí půl milionu. A není prostě odkud brát. Tak samozřejmě zkoušejí jít i cestou naturalizace,"

Chápu správně projekt slovutné Aspire Academy jako jakési luxusní laboratoře, ve které se vedle domácích připravují i chlapci z jiných asijských zemí nebo z Afriky, aby pak vytvořili tým Kataru, který by měl být konkurenceschopný i na MS 2022?

"No tak nějak to je, samozřejmě. Vyberou si talentovaného kluka třeba z Kuvajtu a přestěhují ho sem i s celou jeho rodinou. V Aspire jsou opravdu vynikající podmínky, absolutní špica! Jedenáct hřišť, nemocnice, školicí centra... Kompletní komplex. Metodiku tam teď mají pod palcem Španělé. Funguje to ale tak, že vám vezmou nejlepší dorostence, ti se celý týden připravují tam. A oni vám ho vrátí až na zápas."

No vidíte, svět je malý, přesně tohle se teď v otázce akademií řeší v Česku.

"Já vím, já jsem četl, jak ten model, co navrhoval Pavel Vrba, zkritizoval Jarda Hřebík. A já s ním v tomhle souhlasím. V té akademii vůbec neberou na klub zřetel, naordinují třeba klukovi tvrdý trénink těsně před zápasem. Takovéhle věci musí projít opravdu důkladnou diskusí. Tady to ještě navíc funguje tak, že ten kluk trénuje celý týden v tom luxusu, každou chvíli navíc týmy z Aspire létají třeba do Španělska a hrají tam s mládeží Realu nebo Barcelony... A jak se pak asi kluk, co tohle absolvuje, postaví k ligovému zápasu proti Al Shamal, což je vesnička tamhle na severu?"

Cizinci v Kataru tvoří až 85 procent populace. Jakou roli hrají ve fotbale?

"Na soupisce smíte mít jen 30 lidí a hrajete s nimi dvě soutěže, první a druhou ligu. A na to je 30 lidí hrozně málo, je tady velká zranitelnost a na můj vkus příliš dlouhá doba léčení. Ale oni si nedají říct a preferují v tomto ohledu pořád svoje metody. Kromě domácích smím mít v kádru 7 hráčů, co v zemi působí už alespoň 5 let. A k nim 4 profíky."

Tedy cizince, kteří v zemi nejsou tak dlouho?

"Ano. A potíž je v tom, že v zápase smějí nastoupit jen tři, případně ten čtvrtý může střídat jednoho z nich. Přitom třeba všechny asijské nebo arabské pohárové soutěže jsou tady koncipovány tak, že v nich smějí hrát čtyři cizinci. A vám ten jeden v lize pořád stojí, to je handicap."

Volba Kataru jako pořadatele mistrovství světa 2022 vzbudila zejména v Evropě velký rozruch. Nejprve se argumentovalo tím, že do tak malé země s extrémními klimatickými podmínkami šampionát nepatří, pak se otevřela i otázka možné korupce. Jak na to reagují sami Katařané?

"Vnímají, že ta diskuse probíhá. Jsou ovšem každopádně přesvědčeni, že se tady ten šampionát uskuteční. A já si myslím, že to udělají kvalitně, stadiony tu postaví překrásné."

Ale co pak s nimi budou dělat?

"Tak co se tu může pořádat? Asijské hry, asijský šampionát ve fotbale..."

Nejprve FIFA nechtěla uhnout z letního termínu, kdy se v Dauhá teploměr pravidelně šplhá přes 40 stupňů Celsia, teď už se častěji mluví o tom, že se bude hrát v zimě...

"Nejlepší období pro fotbal je tu teď, v lednu. Večer teplota klesne někam k 18 stupňům a to je paráda. Jenže tam by to zas mohlo termínově kolidovat se zimní olympiádou. Ale oni by byli schopní to uspořádat i v létě, stadiony by klimatizovali.. Na stadionu Al Sadd už ta klimatizace funguje. Venku je 46 stupňů, tam to zapnou a uvnitř stadionu je najednou 24 stupňů, bomba."

Jak to funguje?

"To chlazení jde kolem lajny, stoupá to zespodu, až ten chlazený vzduch narazí na střechu a nějak se pak uvnitř začne točit a cirkulovat. Takže chládek je nejen na hřišti, ale i na tribunách. Za chvíli už si na sebe musíte vzít bundu, protože je vám relativně zima."

Takže v teplotách problém nevidíte?

"Spíš v dopravě, to budou muset nějak vyřešit. Budou stavět metro, možná nějaké visuté dráhy, nevím, ale i tak tady bude velký nával."

Přijel jsem právě do Dauhá na světový šampionát házenkářů. A nutno říct, že organizace občas trochu skřípe...

"Proto sem tlačí, co můžou, pořádají tu spoustu sportovních šampionátů, aby se učili a v té organizaci zdokonalili. V roce 2022 budou už dělat jen minimální chyby."

Vraťme se k vám. Proč jste vlastně v téhle oblasti zůstal tak dlouho?

"Jednou jsem měl nabídku i z Koreje, to už je dávno. Ten tým moje mužstvo porazilo, jejich portugalského kouče vyhodili a já pak byl mezi třemi kandidáty. Taky se někdy mluvilo o klubech z Japonska, ale nikdy to nebylo tak intenzivní... Jak to říct, člověk by se musel hodně snažit, aby se tam dostal, ale tady už člověk nějak etablovaný byl, tam by si zase musel pozici z nuly budovat několik let... Zůstal jsem tady a ustál tu pět nároďáků."

Co považujete za svůj největší úspěch?

"V obecné rovině, že máte práci, že vám pořád dá někdo nabídku. I když je mi přes sedmdesát, v tomhle věku to dělali snad jen Trapattoni a Ferguson. Ale jinak řeknu, že můj největší úspěch by býval byl, kdybychom se s Bahrajnem dostali na mistrovství světa."

To byla baráž o šampionát v roce 2010 v Jižní Africe, že?

"Dvacet zápasů jsme v té kvalifikaci odehráli! A v baráži s Novým Zélandem jsme šli doma dvakrát sami na gólmana, trefili tyč, přijeli jsme tam a nedali penaltu... Přitom Bahrajn co do ekonomických podmínek se s ostatními bohatšími zeměmi v regionu nemůže rovnat."

A jak dlouho ještě v arabském světě zůstanete?

"Já vždycky říkám, až mě vyhodí (směje se). Tohle bude poslední štace, pak už se vrátím."

Sledujete trochu český fotbal?

"Ale ano, podívám se občas na internetu, ale někdy se to kousá, to potom sledovat nejde. Rozhodně nevidím všechno. Sledoval jsem třeba pád Olomouce, kde jsem kdysi působil, to jsem nechápal, jak takový klub může sestoupit."

Umíte si představit, že byste ještě trénoval i v Česku?

"Tak třeba bych se ještě někde motal, třeba kolem mládeže. To by se vidělo. Víte, já kdysi seděl v té trenérské komisi a tam Jaroslav Vejvoda, trenérská legenda z Julisky, jednou řekl krásnou větu: Nejtěžší na téhle profesi je umění skončit. Mockrát jsem si na ni vzpomněl. Ale na druhou stranu jste pak vždycky šťastný, když vám tu práci někdo nabídne."