"Fotbal mě má na blacklistu." Ze řvouna je mentální kouč, Češi prý v hlavě ztrácí

Dnes působíte jako mentální kouč ve společnosti SMT Academy a nedávno jste vyšli se zprávou, že český sport v mentální přípravě zaostává. Proč tomu tak je?

Má to více důvodů. Zaprvé nás pořád ovlivňuje odkaz totality, která tady byla. Ovlivňuje náš vývoj na nějakou dobu, přeskočit to nejde. Společnosti, které se vyvíjí zdravěji, mají 40 let náskok a vidět je to i v mentální přípravě. Zadruhé jsme bohužel pořád nevědomí, nejsme odborníci. U mnoha trenérů chybí odborný pohled a nadhled, pořád si jedou kondice, techniky, taktiky, ale zapomínají, že svěřenec bude úspěšný jen tehdy, když se bude dobře cítit.

Měl jste ten nadhled vy? V době, kdy jste jako trenér vedl v první lize Příbram, Liberec a Teplice.

To víte, že neměl. Kdybyste mi někdy před 15 lety přivedli do kabiny mentálního kouče, tak vás s ním vyrazím. Taky jsem byl zabedněný, mám v tomhle sebereflexi. Ale trenér by měl být otevřený a pořád se posouvat, vzdělávat. Když jsem vlétl do ligy, žádná velká trenérská škola nebyla a já jsem používal to, co u mě používali ti předtím. Jelikož jsem vyrůstal v 80. letech, dovedete si představit, jak to vypadalo. Říkám tomu systém "drž hubu a pádluj" a metoda cukru a biče. S dnešní generací ale takhle absolutně neuspějete. Já to tak pořád dělal, až jsem zjišťoval, že mám limity.

Kvůli tomu jste s trénováním skončil? V první lize jste byl naposled v sezoně 2015/16, pak jste ve fotbale ještě působil níže nebo u mládeže.

Ano, skončil jsem kvůli sobě. Když jsem v lize v Teplicích končil, unavil se bič a cukr došel. Ve chvíli, kdy ti kluci potřebovali nejvíce pomoct, jsem jako trenér neměl v ruce nic, čím bych jim pomohl. Zjistil jsem, že nedokážu řídit lidi, nedokážu otevírat jejich potenciál. Proto jsem si vzal batoh a cestoval jsem po Asii - po Nepálu, Indii. Chodil jsem do ášramů, buddhistických chrámů. Učil jsem se, že nemůžu řídit lidi, dokud neuřídím sám sebe. Do toho jsem měl vážně obrovské zdravotní problémy.

Ozvala se vám Bechtěrevova nemoc, která vám už v mládí vlastně zastavila fotbalovou hráčskou kariéru, že?

Ano, a v tomhle období to se mnou vypadalo opravdu blbě. Ale naučil jsem se to odbourat taky, zjistil jsem, jak funguje psychosomatika. Že jsou v tom nezpracované emoce, neschopnost pracovat sám se sebou a svým tlakem. Učil jsem se ovládat sám sebe - korigovat emoce, zpracovávat tlak a očekávání. A díky tomu jsem vlastně přišel na koučování. Jako fotbalový trenér jsem chtěl z lidí výkon vytřískat, ale přišel jsem na to, že je potřeba jim otevřít potenciál k tomu, aby to oni sami v sobě našli. Zjistil jsem, že koučování má mnohem větší dopad než trénování. Tlouklo se to ve mně, až převážilo koučování.

Tak pojďme k tématu mentálního tréninku. Jak by v tomto ohledu měli sportovci pracovat?

Systematicky, dlouhodobě. Pocit musí být součástí tréninku. Měli jsme teď akci ze stolního tenisu, kde se jeden sportovec zasekl a řekl, že hrát nepůjde. Řešilo se, kdo by mu mohl pomoct, ale já tvrdím, že v danou chvíli nikdo. Takový hasičák neexistuje.

Stává se často, že se sportovci hlavě věnují, až když je pozdě?

Ano, nechápou, že mají přijít, když to funguje. Protože právě díky koučování si zvědomíte, co vás dovedlo k tomu, že vám to funguje. Když se vám to sekne, pak máte možnost to najít. Zato my lítáme mezi extrémy. Když vyhrajeme, otevíráme šampaňské. Když zkolabujeme, máme hlavu v dlaních. Chybí ta vyváženost. Jako sportovec musím analyzovat, když se daří i nedaří. Práce s porážkou, to je další věc, kterou musíte umět podchytit. Když to zvládnete, dá se sportovce úžasně nakopnout. Jsou to dílky puzzle, které spolu tvoří mentální trénink. Mám k tomu jeden příklad.

Povídejte.

Je to jako si koupit pizzu, zaplatit ji, vzít si ji nahoru do pokoje a zjistit, že čtvrtina pizzy chybí. Bude vám to jedno? Nebude, budete volat a chtít ji celou. U sportu si můžeme říct, že čtvrtina je kondice, čtvrtina technika, čtvrtina taktika a nechápu, když někdo neřeší tu čtvrtou. Často bereme jako výmluvu, že jsme něco nezvládli hlavou. To se ale přece dá trénovat. Sportovní kluby mají kondičáky, fyzioterapeuty, ale mentální kouče neřeší.

Opravdu je z vašeho pohledu situace tak zlá?

Nechci být zase úplně kritický, posouváme se dopředu, ale strašně málo. Mladší trenéři už na to naštěstí myslí, mají o tom povědomí. Tam vidím světlo na konci tunelu. Zatím ale pořád drtivá většina trenérů má pocit, že kdo jde k mentálnímu kouči, je cvok nebo nemocný. A to přece vůbec není pravda, takové myšlení znamená obrovskou brzdu.

V tuto chvíli tady ale ani není dostatečná kapacita na to, aby měl každý větší klub mentálního kouče, nebo se mýlím?

Samozřejmě není, ty kouče si musíme vychovat. Jako se vychovali třeba ti kondičáci, ve fotbale to dříve byli atleti. Měl jsem v ligovém klubu na téhle pozici výborného kluka, akorát on mi připravoval hráče na to, že přijedou na Baník a tam poběží stovku. Až postupně se kondičáci začali rekrutovat z těch konkrétních sportů. Teď si musíme vychovat ty mentální kouče.

Kam tedy vlastně míříte touto svou kritikou nebo konstatováním, jak Češi v tomto směru zaostávají? 

Chci tím hlavně apelovat na vzdělanost. Aby trenéři mentální trénink nepodceňovali, nepovažovali ho za pitomost. Neříkám, že to sami musí umět. Ostatně mentální koučink je úplně jiný princip vztahu než mezi trenérem a hráčem. Trenér je vždy autorita, kdežto mentální trénink funguje tak, že jsme jako kouč a sportovec na stejné úrovni. Nicméně jako trenér o tom musím mít aspoň minimální povědomí.

Jak široké portfolio klientů máte vy osobně? Jaké sporty jsou tam zastoupeny?

Máme to v SMT hodně pestré a pro mě zajímavé. Je tam tenis, stolní tenis, plavání, šerm, gymnastika, jsou tam třeba i šipky. Člověk objevuje ty sporty, učí se a rozšiřuje si obzory. Musím říct, že kalendář mám nabitý, je to síla.

Takže přeci jen má český sport zájem. Dá se jmenovat, s kým konkrétně spolupracujete?

Je to třeba tenisová Sparta, hodně spolupracujeme s Českým hokejem, s asociací stolního tenisu, s gymnasty TopGym v Karlových Varech nebo s VSC Victoria. Ozývá se hodně lidí z florbalu, ten je v tomhle hodně progresivní. Přišli jsme na produkt, který funguje. Chodíme do klubů třeba jednou týdně, trenéři o nás ví a postupně vytváříme prostředí. Přijet jednou za tři měsíce, když se zrovna něco nepovede, takhle to opravdu nejde.

Zmínil jste tenis, tam se o důležitosti hlavy mluví možná ještě o fous více než u ostatních sportů. Jaký je váš pohled?

No, podívejte se třeba na Jannika Sinnera s Carlosem Alcarazem. Mají oba hlavu naprosto v pořádku, jsou psychicky obrovsky silní. Hrají finále Roland Garros, Alcaraz čelí třem mečbolům a vytáhne ty nejtěžší údery, líže při nich lajnu. Je mentálně tak silný, že místo aby to hrál na údržbu, v nejkritičtější chvíli vytáhne neuvěřitelně riskantní údery. S jistotou, sebedůvěrou.

Máte na to třeba nějakou univerzální radu?

Spíše je to o tom, že každý prožíváme ty situace nějak jinak, proto funguje příprava jeden na jednoho s koučem. Jako kouč jdete po těch konkrétních věcech, které ve výkonu ruší a odvádějí vás.

Pak to v praxi funguje tak, že si sportovec v kritické situaci na kurtu nebo na hřišti na něco vzpomene? Něco si pro sebe řekne?

Jsou určité nástroje, které konkrétně jmenovat nechci. Něco je postaveno na obecných pravidlech a principech, nicméně opravdu často hledáme se sportovci to, co bude konkrétně fungovat jim. Sami se zapojují, jedou ze zápasu, volají mi a říkají "tohle nefunguje, zkusíme něco jiného". Upravujeme to a hledáme tak dlouho, až zjistí, co jim pomáhá. Je to o důvěře a sportovec musí vědět, že co řekne před vámi, to se nikdo jiný nikdy nedozví. SMT Academy je postavená na těžkém etickém základu. My o klientech nemluvíme, nechlubíme se jmény, s nimiž pracujeme.

V tom výčtu sportů jste nejmenoval fotbal. S fotbalisty tedy nepracujete?

Nebudete mi věřit, fotbal jsem neviděl léta. Přenos v televizi snad pět let. Lidé se mě ptají třeba na názor na nároďák, já ale vůbec nevím. Ani na to reálně nemám čas. Abych nekecal, individuálně pracuju s dvěma kluky z ligy. Ale odpustí mi, že na zápasy pak nekoukám. Jsem strašně rád, když mi lidé z ostatních sportů dávají najevo, že si mě váží. Z fotbalu se na mě spíše dívají skrz prsty.

Proč?

Lidé z fotbalu nechápou, že někdo ve svém životě udělá změnu. Říkají si, že tenhle řvoun, co před 15 lety řval po lidech, nám přece nebude něco říkat. Nevěří změně. Ale takoví lidé trénují fotbal? Vždyť tam přece chcete měnit a posouvat hráče. Fotbalové prostředí mě má trochu na blacklistu, ale nechybí mi to.

A je to skutečně tak, že ani ligové kluby ve fotbale nevyužívají služeb mentálních koučů?

Vím o Spartě a Slavii, že s tím pracují. Což je dobře, tyhle dva kluby mají ostatním ukazovat směr. Ale jinak pokud tam někdo tuhle složku má, tak často jen na oko, protože se to dnes očekává. Systematickou práci nevidím, fotbal je v tomhle dinosaurus a trvá dlouho, než se něco zavede. Třeba zmíněný florbal je v tomto mnohem dál. Taky proto, že dlouho s tradičními sporty o své místo na slunci musel bojovat.

Říkal jste, že před 15 lety byste mentálního kouče jako fotbalový trenér vyhodil taky. Proč? Považoval byste to za zbytečnost? Za něco, co bude hráče od výkonu naopak odvádět?

Na rovinu, jako fotbalový trenér máte strach. Nikdo to nepřizná, ale já se nebojím to říct. Fotbalový trenér se bojí, že ztratí vliv na kabinu, bojí se toho, že ten mentální kouč bude znát některé procesy lépe než on a trenér by pak vypadal blbě. Správný mentální kouč se totiž umí ptát, perfektně otevírá potenciál lidí, vytváří bezvadné a bezpečné prostředí v kabině, aby se tam hráči rozvíjeli. Trenéři to ne vždy umí, a proto mají strach. Bojíte se, abyste to zítra dělal, bojíte se o výsledky… Místo toho, abyste se rozvíjel, tak slepě věříte kolejím, které máte vyjeté.