Asi si pamatujete na někdejší výstup Petra Rady, který prohlásil, že ho nebudou kritizovat novináři, kteří neudělají tři žongly. Dokáže se naučit tři žongly úplně každý?

Tři žongly se může naučit úplně každý i v sedmdesáti letech. My se s Petrem známe, hrajeme spolu v Amfoře, natáčel jsem na to konto i nějaký parodie videa s ním, děláme si z toho srandu. Ale v tomhle mám jasno, za pět nebo deset minut se tři žongly naučí i ten největší antitalent.

Traduje se, že Češi nejsou s fotbalovým míčem tak šikovní jako třeba Brazilci nebo Portugalci a další jižanské národy. Jak jsou na tom děti, které k vám chodí na kempy?

To je pravda, to se říká. Ale mně sem chodí šikovné a pohybově nadané děti. Třeba umí salto, tak k tomu přidáme salto s míčem. Nebo když děláme v aréně soutěž ve hře jeden na jednoho, tak si děti časem věří, jde jim to a zvládnou porazit i mnohem starší borce, co se podobným technickým fotbalovým aktivitám věnují mnohem déle. A to i přesto, že když jsme jim to na začátku vysvětlili, tak působily zmateně a moc nechápaly, co po nich chceme. Takže rozhodně je kde brát a mám velkou radost, že se učí rychle a především, že je to baví. My je ale máme v příměstském fotbalovém kempu jen týden, takže bohužel nevím, co se s nimi pak děje dál. A jak to dál tyto dovednosti rozvíjejí.

Proč jste se rozhodl takové kempy pořádat, neměly by tohle děti absolvovat v každém klubu, za který hrají?

Ty naše jsou hodně zaměřené na individuální techniku. To je věc, kterou se děti od svých klasických trenérů moc nenaučí. Dostávají do sebe herní styly, učí se, kdy mají dát přihrávku, ale moc se neučí, jak si balón líp zpracovat, jak líp udělat kličku. Jak se mentálně připravit na to, aby byly na hřišti schopny ji předvést. To je mimochodem věc, se kterou jsem bojoval i já. Techniku jsem měl slušnou, ale na hřišti jsem se neodvážil. Věděl jsem, že kdyby se mi to nepovedlo, trenér by mě strašně seřval, styděl bych se před ostatníma klukama. Takže se kluky a i holky snažím naučit, že to není taková věda.

Jak tedy postupujete, když se dětem snažíte zlepšit techniku?

Každý nový prvek se děti učí nejdřív na místě, staticky, aby si ho osvojili a pak ho nějak převedly do hry. Snažím se, aby to dostaly pod kůži, každé cvičení opakujeme dokola s menšími změnami tak, aby si to zažili. Pilujeme kličky v soubojích, zkoušíme voleje, halfvoleje.

Sám hodně žijete na sociálních sítích a vaše videa jsou tam virální. Je znát, že za vámi chodí děti, které vyrůstají na Instagramu?

Myslím, že konverze dětí ze sociálních sítí do kempů je malá. Přijdou na něj spíš ti dlouhodobí sledující nebo fanoušci, co mě znali i předtím a hlavně se chtějí něco naučit. Ale je pravda, že mé tutoriály na jednotlivé triky mají třeba na Tik Toku stovky tisíc přehnání. Doba těmhle věcem nahrává.

Většina kluků odmalička spíš sní o tom, jak bude fotbalistou, ne freestylistou, i vy jste fotbal hrával, dokonce jste chytal. To vás to pak přestalo bavit?

Nepřestalo. Chytal jsem a docela rád a snad i slušně. Ale někdy ve 13 letech jsem si zlomil zápěstí. Vytahoval jsem nějaký balón ze šibenice a dal jsem si při dopadu ruku pod záda. Měl jsem ruku zahnutou v sádře, na playstation skvělá zlomenina, ale na kariéru gólmana moc ne. Začal jsem se bát a už během rekonvalescence jsem hledal nějakou alternativu, nějakou akčnější a kreativní aktivitu, kde nehrozilo, že bych si zlomil ruku. A tak jsem objevil hakisák, respektive footbag, jak zní oficiální název sportu.

Byl jste gólman s dobrou kopací technikou?

V mládí jsem nevěděl, že budu vždycky jenom chytat, takže jsem si udržoval i docela slušnou kopací techniku. V zápasech to moc vidět nebylo, docela jsem panikařil, ale jinak kličky a parádičky jsem měl odjakživa rád.

Jste ale vystudovaný inženýr ekonomie. Co jste chtěl původně dělat?

Původně jsem chtěl být nějakým obchodníkem nebo mít firmu. Určitě jsem nechtěl být zaměstnaný, vždycky jsem si dělal spíš věci po svém. Freestyle pro mě byla vždycky zábava, původně to nebylo tak, že bych se tím chtěl živit. Ale věnoval jsem se tomu někdy od 13 let a zhruba po deseti letech, kdy jsem končil vysokou školu, tak jsem si říkal, že by byla škoda to zahodit a mít to jen jako koníček, když jsem tomu věnoval takové úsilí.

Jak se tedy z koníčku stala obživa?

Šel jsem pak do talentové televizní soutěže, a to mi na začátku hodně pomohlo k nějaké popularizaci a ozvali se první klienti na vystoupení. Prize money na závodech jsou spíš vzácností, a když už hráč vyhraje, tak to stejně ani pořádně nepokryje tu cestu na šampionát.

Musíte bojovat s předsudky lidí, že tyhle triky nejsou jen zábava, ale i sport?

S předsudky jsem bojoval a bojuju stále, alespoň u některých lidí. Občas si někde přečtu, že jen machruju, ale jinak bych nedal ani přihrávku. Můžu jen na dálku vzkázat, že přihrávku zvládnu, stejně tak centr nebo střelu. Když si někde zahraju fotbal, tak se jen bojím jít do soubojů, přeci jen kotníky mě živí a nechci nic riskovat.

Vraťme se k práci. Jak těžké je se freestylem uživit?

Je to hodně náročné. Administrativy je spousta, musíte mít zpracovaný videa, prezentace. Klienti musí vidět, že to, co si zaplatí, se taky odrazí ve vystoupení. Že to je mistrovský nadstandard. Mám spoustu speciálních triků, třeba s mobilem nebo s bowlingovou koulí, navíc to musí být show, kterou si i zábavně odmoderuju a pobavím publikum. Celkově to není úplně snadné. Člověk si musí zajistit dostatek vystoupení, aby se uživil i v době, kdy přijdou takové pandemické výpadky jako teď.

Kolik to spolkne tréninku?

Dřív jsem trénoval klidně i šest až osm hodin denně, teď už je to v průměru jen hodinu za den. Tělo už tolik nevydrží, tak se spíš udržuju ve formě.

Ale stačilo to na to, abyste se zapsal do Guinessovy knihy rekordů. Před startem Eura jste zpracoval míč z výšky 60 metrů, který vám vyhodili z vrtulníku. Popište, jaké byly podmínky?

Úkol byl zpracovat míč, tedy nezalepit ho, nezašlápnout, ale dostat ho pod kontrolu do nožiček. Nejdřív klasický první dotyk a pak dvě na kontrolu balónu. Celkem tedy tři. Předchozí rekord měl Luis Suárez 35,25 metru z plošiny jeřábu. Takže míč mu letěl rovně, příjemnou rychlostí.

Zatímco vám ho zrychlila vrtule vrtulníku, že?

Přesně tak. Natáčel se tím slovenský reklamní spot k probíhajícímu Euru. Spolu se mnou tam byli další čtyři fotbalisté a freestyleři, kteří se o to také pokoušeli. Já byl jako jednička. Byli jsme původně domluveni na pětačtyřiceti metrech, nakonec vystoupali do šedesáti. Byl jsem připraven, doma jsem absolvoval nějaké výkopy, neměl jsem problém. Přijel jsem na Slovan Bratislava, proběhla dlouhá rozcvička. Pak přiletěl vrtulník, najednou jsme se na půl metru mezi sebou neslyšeli a k tomu vítr z vrtule. Zkoušel jsem si z ruky nadhodit míč a dát pár nožiček a tři čtyři bylo maximum, protože to prostě uletělo. Balón z vrtulníku ve vzduchu plaval, letěl neuvěřitelnou rychlostí a následně po každé mé nožičce také měnil hodně trajektorii letu. Proto jsem i vypadal po jednotlivých kopech splašeně, jak jsem běhal za balónem, ale ta síla větru z vrtule byla zkrátka obrovská.

Nicméně úkol jste splnil…

Teď se rekord zapisuje do Guinnessovy knihy rekordů. Standardní postup je nahlásit to dopředu a následně oznámit výsledek a průběh. Na nahlášení předem se nějak zapomnělo, ale já věřím, že to i tak dopadne. Dokumentace k tomu je velmi podrobná, výška je potvrzená nejen z přístrojů ve vrtulníky, ale i od profesora z Univerzity Karlovy, který nám to dopočítával.

Musíte předložit videozáznam?

Musí být záběry minimálně ze tří kamer, tady byly dokonce čtyři. Kvůli zápisu do Guinessovky si můžete objednat dokonce komisaře, který dohlédne na správnost a přesnost, ale jeho výjezd stojí letenku plus 10 tisíc liber, což není zrovna malý peníz. A nebo jim to takhle složitě dokládáte, ale to stojí jen 1500 liber.