Glosář - K čemu tak nejlépe působení českých fotbalistů na Euru přirovnat? Třeba k tenistovi, co se s odřenýma ušima dostane z kvalifikace do hlavní soutěže grandslamového turnaje.

Tam pak v potu tváře se štěstím přejde přes další tenisty z hloubi žebříčku, jež mu nadehnal do cesty vstřícný los. Náš tenista je okouzlen sám sebou, vždyť  už postoupil do  čtvrtfinále! Ale pak se na druhé straně kurtu objeví Andy Murray.

Náš tenista na něj "vlítne" a dává do prvních míčů opravdu maximum energie. Murray zkušeně a vědom si své síly počká, až se soupeř "vycuká".

Když pak našemu milému tenistovi síly dojdou (a netrvá to dlouho), ocitne se pod takovou palbou, že skoro lituje, že je na kurtu. Šance na úspěch je nulová. A navíc si musí říct: A to jsem ještě nehrál s Djokovičem nebo Nadalem...

Stádo zoufalých ovcí vs. portugalští vlci

Černá Hora, Litva, Skotsko - ano, to je etáž, ze které Češi proskočili výš. Byť nijak suverénně. Řecko a Polsko? Tady už je kvalita vyšší, ale i na ně české zbraně s trochou štěstí stačily.

Ale Portugalsko? Španělsko, Německo, Itálie, Francie? To už jsme někde jinde, vážení. Před osmi lety měli Češi TOP tým, který patřil právě do této luxusní kategorie, k níž všichni vzhlíželi jako k měřítku absolutní kvality. Nyní ho prostě nemají, i kdyby se na nudličky rozkrájeli.

Úkol zněl jasně: postoupit ze skupiny. Tahle mise zjevně naplněna byla. A to je vzhledem k aktuální situaci českého fotbalu velký úspěch. Neoddiskutovatelně.

Vzápětí už ale český tým narazil do stropu svých možností. A jen díky vynikajícímu výkonu brankáře Čecha si přitom nepolámal všechny kosti. Na to, co se zejména ve druhém poločase ve Varšavě dělo, je 0:1 vskutku přívětivý výsledek.

Češi připomínali stádečko zoufalých ovcí, na něž útočí hladoví vlci. A ovečky se stahovaly blíž  a blíž k salaši... Zápas se pak dal shrnout do pořekadla "Tak dlouho se čeká na to, až se Ronaldo trefí - až se prostě Ronaldo trefí"...

Šampioni ve hře na třicet minut

Kdyby se upravila pravidla a fotbalový zápas by se hrál jen na 30 minut, měli by Češi mnohem větší šanci na úspěch. Silné půlhodinky zvládli ve všech zápasech na turnaji. Jenže konzervativní pravidla lpějí na 90 minutách. A na takovou štreku už česká mašina neměla šťávu. Ani jednou.

Patrné to bylo zejména na Plašilovi. Od něj se čekalo, že bude vedle Rosického v poli největší oporou. Šampionát ho však zastihl v hlubokém útlumu jeho fyzických sil. A to se odráželo i v kvalitě jeho hry.

Ani Milan Baroš té šťávy v sobě příliš neměl. Jistý náznak efektivity ukázal s Poláky, ale jinak platilo, že soupeřům z jeho strany hrozilo asi takové nebezpečí jako Spojeným státům v případě vylodění námořní pěchoty Trinidadu a Tobaga na pobřeží Floridy.

Ale, neposmívejme se mu. V reprezentaci skončil, před lety pro ni mnohé udělal. Ale z oslňujícího plamene, který v něm kdysi plál, zůstaly jen doutnající uhlíky. To je jeho vina. Není jeho vina, že jiného útočníka typu "dravec na ofsajdovou hranu" Česko nemá. A musí ho rychle začít hledat, protože nátlakovou hru, do níž se hodí Necid či Pekhart, asi proti Itálii nebo Dánsku v příští kvalifikaci hrát nebude.

Udržte Rosického, ať zaučí Daridu!

Konec reprezentačního působení zvažuje i Tomáš Rosický. Je v podobné situaci jako kdysi Pavel Nedvěd: jeho zdravotní stav není optimální, má velkou náchylnost ke zraněním. A k tomu velké vytížení ve špičkovém klubu. Pro možné prodloužení kariéry by tedy pro něj bylo optimální ulevit organismu v reprezentačních pauzách. Jenže pro národní tým by takové řešení bylo přímo strašlivou ztrátou.

Vzpomeňte si na kvalifikaci o MS 2010. Hrála se bez Rosického, a ačkoli se tehdy zdálo, že se Češi ocitli ve skupině, z níž by je do JAR dovedl i Mikymaus, Petr Rada to tehdy nedokázal.

Ano, mladý Darida včera předvedl, že v sobě má jistý potenciál možného Rosického nástupce - snoubí se v něm totiž technika, sebevědomí, kreativita i herní poctivost. Ale zatím toho má za sebou málo maličko. Alespoň pár měsíců učednictví po boku mistra Rosického by mu jistě prospělo.

Jiráček, Pilař, TGS = budoucnost

A tím se pomalu dostáváme k tomu lepšímu, co Češi na turnaji světu předvedli. Petr Jiráček, Václav Pilař a Theo Gebre Selassie jsou ti, na kterých by měl český národní tým v budoucích letech stát.

Jsou prototypy hráčů moderního fotbalu. Snoubí se v nich energie, síla, rychlost, jsou hladoví po úspěchu a je v nich zakódovaná schopnost finální přihrávky nebo efektivního zakončení.

Jsou to nejlepší produkty českého fotbalu posledních let a patří obrovský dík trenérům Pavlu Vrbovi a Jaroslavu Šilhavému, že je vyladili tak brilantně, že se zařadili ke hvězdám šampionátu.

Jen takových Jiráčků, Pilařů a Theů bude potřeba víc. Recept na jejich "výrobu" v Česku zjevně máme. Tak teď jen, aby se podle něj dál vařilo. Ale proč by se nemělo, když recept funguje?

Souhlasíte? Nebo to vidíte úplně jinak? O fotbalu můžeme diskutovat i na mém facebookovém profilu Luděk Mádl - Aktuálně.cz. Na stránce prosím klikněte na "To se mi líbí".