Sobotní duel skupiny E mezi Českou republikou a Ghanou bude v historii světových šampionátů prvním měřením sil mezi českými fotbalisty (včetně Československa) a africkým týmem.
Černé hvězdy, jak se ghanským fotbalistům přezdívá, čeká možná nejdůležitější duel mistrovství. Po prohře s Itálií potřebují k postupové naději nutně bodovat. Druhá nula na bodovém účtu by znamenala téměř jistě vyřazení.
Letos připravil africký fotbal velká překvapení dlouho před úvodním výkopem šampionátu. Sítem kontinentální kvalifikace prošly naprosto nečekaně týmy Toga a Angoly. Ty si stejně jako Ghana a další kvalifikant Pobřeží Slonoviny na mistrovství světa ještě nikdy nezahrály.
Jediným africkým zástupcem se zkušenostmi se světovým šampionátem je v Německu Tunisko. Úspěšná mužstva let minulých, Nigérie, Kamerun a Senegal, se na závěrečný turnaj neprobojovala.
Konečně na mistrovství světa
Ač velmoc afrického fotbalu, dostala se Ghana na závěrečný světový turnaj poprvé v historii. To co se nepodařilo generaci skvělých fotbalistů kolem Abedi Pelého a Antony Yeboaha, dokázalo mužstvo v čele s klenotem londýnské Chelsea Mikaëlem Essienem.
V kvalifikaci zastínili Ghaňané Jihoafrickou republiku a pod vedením srbského kouče Ratomira Djukoviče splnili sen ghanských fanoušků. Kromě počátečního zaváhání s Burkinou Faso projeli kvalifikační skupinou bez větších zaváhání.
Vztyčeným varovným prstem byl však krach na lednovém Poháru afrických národů. Porážky od Zimbabwe a Nigérie znamenaly konec nadějí už ve fázi základní skupiny.
Tehdy ale nebyli v týmu zranění Michael Essien a Stehen Appiah. Právě tato dvojice patří v Německu k tahounům mužstva.
V premiérovém duelu na MS proti Itálii (0:2) předvedla Ghana mnohem lepší výkon než na kontinentálním mistrovství. V poli dokázala s favoritem držet krok a v lepší formě se až do fatální hrubky v závěru ukázal i ostřílený veterán a režisér defenzivy Samuel Kuffour.
Djukovičovi svěřenci se však prakticky nedokázali prosadit do pokutového území a střely z dálky gólmana Buffona příliš neohrozily.
Zatím jen králové Afriky a mládeže
Ghana je sice poprvé na seniorském mistrovství světa, ale dlouho platí za velmoc ve světovém mládežnickém fotbale. Její reprezentace získala dva tituly mistrů světa v kategorii do sedmnácti let a stříbro z juniorského světového šampionátu. I když tyto skvělé úspěchy byly poznamená aférou s falšováním dat narození fotbalistů.
Na africkém šampionátu získala seniorská reprezentace Ghany čtyři tituly (1963, 1965, 1978 a 1982). O jeden více má na kontinentu pouze Egypt.
V Ghaně se fotbal dlouhodobě těší podpoře z nejvyšších politických kruhů. Už první premiér země po získání nezávislosti na Velké Británii (1957) Nkrumah viděl ve fotbalu prostředek, jak šířit do světa zprávu o ghanské suverenitě a zároveň i o nezávislosti celé Afriky.
Nkrumahův mocenský pád znamenal i útlum fotbalu v zemi. Boom se znovu začal vracet na konci sedmdesátých let a vrcholil v letech osmdesátých a devadesátých. Zemi se začala vracet systematická podpora mladých talentů.
Stejně jako fotbalu se v zemi daří na africké poměry fungující demokracii a ekonomické stabilitě, která se odráží i na finančně zajištěné první lize.
Africká výhra přišla až v roce 1978
Díky skvělým výsledkům reprezentací z Nigérie, Kamerunu a Senegalu na MS získal africký fotbal mezinárodní kredit. Ale mezi fanoušky i odborníky stále více či méně platí nálepka pro fotbal z černého kontinentu: výborná technika, výborná fyzická zdatnost, špatný brankář, špatné taktické myšlení.
Afrika čekala na první výhru svého zástupce na MS až do roku 1978. Tehdy porazilo Tunisko ve skupině Mexiko 3:1 a se šampionátem v Argentině se rozloučilo remízou s NSR 0:0.
Pionýry z třetího největšího světadílu byly na MS reprezentace ze středomořské oblasti. Poprvé se z ní probojoval ze tříčlenné (!) Africko-asijské zóny na závěrečný turnaj v roce 1934 Egypt. V Římě ve svém jediném zápase podlehl Maďarsku a byl vyřazen.
Pak se africký fotbal na světovém fóru na dlouho odmlčel. Po druhé světové válce se postupně začaly země z tohoto kontinentu zbavovat koloniální závislosti. Fotbal se postupně stával jediným tmelícím pojítkem mezi znesvářenými etniky nových emancipujících se států, což platí dodnes.
Historicky druhým africkým účastníkem MS bylo až v roce 1970 Maroko, které získalo pro kontinent první bod za remízu s Bulharskem.
Ostuda Zairu a triumf Kamerunu
O čtyři roky později vybojoval stále jediné místo Afriky na šampionátu celek Zairu (později Demokratická republika Kongo, pozn. aut.) a jeho vystoupení skončilo obrovskou ostudou. Z Německa odjížděli vítězové Africa Cupu z let 1968 a 1974 se skóre 0:14. Proti Jugoslávii utrpěli rekordní debakl 0:9.
Čest kontinentu zachraňovali na následujícím světovém klání úspěšným vystoupením fotbalisté Tuniska, kteří vybojovali již zmiňovanou první výhru.
Ve Španělsku v roce 1982 měla Afrika na mistrovství světa poprvé dva týmy. Premiérově se světu představily Kamerun a Alžírsko. Kamerunci třikrát remizovali, což na postup ze skupiny nestačilo. Stejně dopadlo i Alžírsko, kterému nepomohly ani výhry nad Chile a pozdějšími finalisty z NSR.
Postoupit se podařilo až za čtyři roky Maroku. Vyhrálo skupinu a za sebou nechalo Anglii, Polsko a Portugalsko.
Definitivní průlom Afriky do světa velkého fotbalu znamenalo mistrovství světa 1990 v Itálii.
Kamerunci šokovali v úvodním zápase obhájce titulu z Argentiny s hvězdným duem Maradona, Cannigia. V oslabení dokázali zvítězit gólem Francoise Omama Biyika 1:0 a nastartovali tak jízdu, která skončila až ve čtvrtfinále.
Hvězdou týmu se stal osmatřicetiletý Roger Milla, který se dostal do kádru až na zásah z nejvyšších politických míst poté, co už byl ve fotbalovém důchodu. Kamerunci obohatili fotbal o prvky jako jsou oslavné tanečky po gólu u rohového praporku nebo do té doby netypickým způsobem fandění v podobě hry na různé bubínky a jiné nástroje.
Nigérie nenaplnila očekávání
Po éře Kamerunu nastupovala silná generace Nigérie. Ta dokázala získat pro Afriku první velkou medaili. Na OH v Atlantě vybojovali nigerijští "Orli" zlato.
Vrchol mužstva kolem velkých jmen na evropské klubové úrovni jako Nwankwo Kanu, Taribo West, Jay Jay Okocha, Emmanuel Amunike či Victor Ikpeba měl přijít na MS 1998. Mnozí očekávali, zda se vyplní předpověď legendárního Pelého, který tvrdil, že do konce tisíciletí bude světovým šampionem africký tým.
Svěřenci mezinárodně ostříleného kouče Velibora Milutinoviče měli předpoklady uspět. Po dvou zápasech si zajistili postup z první příčky, když de facto poslali domů Španělsko. Jenže hned v osmifinále dostali lekci z taktiky od Dánska a po debaklu 1:4 balili kufry.
Kamerunský šok z Itálie dokonale zopakovali na zatím posledním mistrovství světa podceňovaní fotbalisté Senegalu. V úvodu zaskočili obhájce prvenství Francii vítězným gólem Papa Buba Diopa na 1:0. V Koreji a Japonsku následně dokráčel Senegal až do čtvrtfinále, čímž vyrovnal zatím nejlepší umístění afrického celku.
Dočká se Afrika medaile z MS?
Při absenci tradičně silných afrických zemí se na letošním šampionátu znovu od zástupců z této části světa žádný velký výsledek neočekává.
Asi s největšími ambicemi hleděli k šampionátu hráči a fanoušci Pobřeží slonoviny. Ale mužstvo kolem hvězdy Chelsea Didiera Drogby se ve velice těžké skupině s Argentinou, Srbskem a Černou Horou a Nizozemskem neprosadilo. "Sloni" zanechávají v Německu hodně sympatický dojem, ale na body to zkrátka nestačí.
Západoafrická země však dokázala jako jediná potvrdit své kvality jak v kvalifikaci, tak na lednovém africkém mistrovství, kde skončila druhá.
Letos se s africkými mužstvy příliš nepočítá, ale o hodně větší očekávání přinese šampionát v Jihoafrické republice v roce 2010. Asii se na domácí půdě uspět podařilo, stačí si vzpomenout na úspěch Korejské republiky na domácím na mistrovství 2002.
