Když se čeští biatlonisté vraceli z loňského mistrovství světa v Östersundu, svítila u jejich medailového součtu jasná nula. Největším překvapením byl tehdy Tomáš Krupčík, který se stal najednou ve svých 31 letech tahounem mužského týmu. I on ale těžko kousal kritiku od fanoušků či médií a přes sociální sítě si to s nimi vyříkával.
Letos se trenéři a závodníci poučili a před cestou do Itálie byli v prognózách hodně obezřetní a skromní. Vzhledem ke zkušenosti z loňska a k průběhu rozjeté sezony si nedovolili plácnout nic odvážného. Úsměv na tváři by jim vykouzlilo i místo v první desítce.
A vida, hned úvodní smíšená štafeta překonala všechny sny a výkon českého kvarteta zacinkal bronzem. Stejným kovem pak šokovala všechny Lucie Charvátová ve sprintu a bylo jasné, že tenhle šampionát bude úspěšný.
Pochvalu si zaslouží dvojitá česká účast v první desítce vytrvalostního závodu díky Markétě Davidové a Evě Kristejn Puskarčíkové. Ženské kvarteto pak bylo 13 vteřin od medaile ve štafetě.
Speciální poklonu se sluší vyseknout Ondřeji Moravcovi. Navzdory všem zdravotním trablům, které se s ním pořád táhnou, a navzdory členské průkazce v klubu pětatřicátníků byl výsledkově nejlepším českým mužem, v masáku to potvrdil 11. pozicí.
Negativa se však také najdou. V první řadě je to fyzička, na kterou si Češi v novinářských mixzónách stěžovali. Puskarčíková mluvila o útrpném posledním kole ve štafetě, Davidová od třetího kola masáku umírala a na prázdný zásobník energie si stěžoval i Krčmář.
Samozřejmě, může to být vysokou nadmořskou výškou, kde v řidším vzduchu ubývají síly rychleji než někde v podhůří. Ale podmínky jsou pro všechny země stejné a v minulosti už tu Češi sbírali pěkné výsledky. Davidová tu minulý rok dokonce vyhrála. Možná tedy stojí za zvážení, zda se trenérům na přípravném kempu v Ridnaun povedla kondice na vrchol sezony dostatečně vyladit.
Je možné, že nějaká ta tréninková dávka už byla moc, něco se možná podcenilo. To se může stát. Ale v první řadě je potřeba chybu chtít najít a odstranit. A ne se schovávat za naučené fráze a klišé.
"Proč jsem byla ve sprintu třetí a teď až 42.? O tomhle sport je, v tom je krása biatlonu, že jednou můžete být nahoře a pak dole. Dneska se ukázalo, že střelba byla klíčová," krčila rameny Lucie Charvátová po nepovedené stíhačce.
Pravdou je, že podobné hlášky jsou biatlonovým prostředím prolezlé skrz naskrz a trumfují tím i dávná fotbalová klišé typu "je to kulatý". Nepomáhají tomu ani televizní experti a komentátoři, kteří mají mezi biatlonisty plno kamarádů, které nechtějí urazit. Divák si tak pětkrát za přenos vyslechne objevný fakt, že "v biatlonu není důležité jen rychle běžet, ale i přesně střílet".
Dejme tomu. Fanoušek to nějak přežije, i když to těm citlivějším za ta léta už rve uši. Ale závodník k takovým vyjádřením sklouznout nesmí, pokud se chce posouvat a dál na sobě pracovat.
Nutno objektivně dodat, že i v české reprezentaci jsou tací, kteří to chápou. Skvělým příkladem je Michal Krčmář, který se v pozávodních rozhovorech alibismu vyhýbá.
"Na posledním úseku už se s tím moc dělat nedalo. Jsem z toho rozpačitý. Výkony kluků jsem nesledoval, soustředil jsem se na ten svůj. Byl jsem bez šťávy, bez energie. Musím se zamyslet nad tím, proč se tohle děje," prohlásil například po nevydařené mužské štafetě.
Tohle je cesta!
