Z pozice někdejšího výjimečného talentu a následně výborného deblisty nyní pomáhá s vývojem mladých českých tenistek. Je nehrajícím kapitánem juniorských národních výběrů v posledních letech vládnoucích tenisovému světu.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz pětačtyřicetiletý David Škoch popisuje, proč jsou české juniorky v posledních letech dominantní, a vzpomíná i na pocity, které jako mladý ambiciózní sportovec zažíval, když se mu před lety kvůli stále se vracející nemoci hroutily sny.
Jste kapitánem dalšího mistrovského týmu do 16 let. Z vašeho pohledu, je Česko skutečně taková juniorská tenisová supervelmoc, jak se to jeví podle výsledků z posledních let?
V poslední době to opravdu vypadá, že ten dívčí juniorský tenis světu dost vévodí. Výsledky jsou skvělé a holky teď na mistrovství Evropy znovu potvrdily, že tomu tak skutečně je.
V čem to je? Co má český tenis, co jiné mnohem větší a bohatší země nemají?
My těch dobrých holek celkově máme hrozně moc. A pořád přibývají, pořád se nabalují další a další. Vznikla opravdu široká základna, je to vlna za vlnou. Je to parádní a ani nejsem schopen analyzovat, čím to je.
Jak si vysvětlit, že tomu tak je u dívek, ale u kluků tolik ne? Jde o systémový problém, nebo je to prostě o větší konkurenci?
Velmi těžká otázka. U kluků tam určitě byl útlum, nicméně situace se také lepší. Vidíme třeba Jirku Lehečku, o kterém se roky mluvilo. Ten potvrzuje talent a už se zabydlel v první stovce, což je skvělý úspěch. Tomáše Macháče brzdí zranění, ale patří tam také. A jsem přesvědčený, že další kluci navážou. Holek je prostě hrozně moc a táhnou jedna druhou.
Loni jste suverénně vyhráli juniorský pohár Billie Jean Kingové v sestavě Brenda Fruhvirtová, Nikola Bartůňková a Sára Bejlek. To jsou dívky, které už se snaží prosazovat mezi dospělými. Jak vidíte jejich nejbližší budoucnost?
Sáře se to letos povedlo nejvíc, už loni vyhrála jednu "šedesátku" a letos potvrdila, že z těch tří má našlápnuto nejlépe. Uvidíme, jak se jim bude dařit dál.
Vy jste loni na podzim skromně říkal, že ta vaše funkce byla kosmetická, že holky hrají samy skvěle. Přesto se zeptám, co jsou ty hlavní věci, které se jim snažíte předat?
Chceme, aby kapitáni těch výběrů měli nějaké relevantní zkušenosti. Já jsem byl skvělý junior, pak jsem musel najednou kvůli zraněním hrát jenom čtyřhru. Myslím si, že z mojí pozice jim toho můžu předat dost. Proč se mi to třeba nepovedlo, čeho by se měly vyvarovat. Snažím se jim pomoct a takhle to mají i ostatní.
Jaká jsou tam tedy rizika? Hodně se mluví o tom, jak vlastně přistupovat k řekněme dětským hvězdám, jestli tvrdá dřina a objíždění většího množství turnajů není kontraproduktivní, ať už co se týče zdraví, nebo i psychiky. Jaký na to máte názor? Co je nejdůležitější, aby se zabránilo nějakému brzkému vyhoření?
Ono je pěkné, když je někdo v mládí strašně talentovaný, na druhou stranu na něj logicky vzniká psychický tlak. Chce to mít kolem sebe lidi, kteří vás dobře usměrňují, staví vás zpět na pevnou zem, srazí vám hřebínek a jede se pořád poctivě. Další věc je určitá prevence zranění a mladí hráči, kteří mají velké zatížení, na to musí najet co nejdříve. Nechce to chodit k fyzioterapeutům, až když něco bolí, ale průběžně a preventivně. Aby zdraví drželo zejména v tom přechodu z juniorů do dospělých. Tam když vznikne nějaké delší zranění, špatně se to pak dohání.
Říkáte, že je třeba mít u sebe dobré lidi, dobré okolí. U nás, co se týče rodin, klubů, reprezentačních trenérů, je všechno v tomhle směru v pořádku nebo se dá něco zlepšit?
Máme teď podle mě výhodu. Je tady hrozně velký počet bývalých hráčů, kteří se věnují trénování. Když jsem hrával čtyřhru, měli jsme třeba sedmnáct deblistů v první stovce. Těmhle lidem je teď kolem čtyřicítky a velká část z nich se věnuje trénování u nás v Česku. Čím víc se zapojí těch, kteří v tenise něco zažili a ty turnaje objezdili, tím je to lepší.
O té loňské garnituře hráček už se toho psalo a píše poměrně dost. Ale co ten tým, co tedy nyní čerstvě vyhrál ME? Tereza Valentová, Lucie Urbanová a Magdaléna Smékalová. Jak byste je popsal?
Tereza je ve své kategorii schopná porazit úplně každého, je to naše jasná jednička. Lucka s Majdou se tak nějak doplňují. Terka vyhrála všechny svoje zápasy a jedna z ostatních holek vždy nějaký bod přidala. Uvidíme, jak to půjde dál. Ale tomu týmu věřím a popereme se i na mistrovství světa první týden v listopadu.
Tereza Valentová byla největší tahoun, ona je stejný ročník jako Brenda Fruhvirtová, 2007. Mají tyhle dívky na to, aby už obrážely dospělé turnaje?
Myslím, že tenisově ano. Jen potřebují nasbírat trochu zkušenosti. Když vyjedou na své první turnaje, určitě chvíli trvá, než se rozkoukají. Než si to trochu oťukají. Tenis je to trochu jiný než v juniorkách. Ale Tereza Valentová by už za mě klidně mohla hrát vyšší turnaje dospělých.
Určitě to přejete všem, ale kdybyste měl teď jmenovat jednu dvě hráčky z těch, které jste stihl poznat během těch posledních pár let, která má největší šanci prosadit se mezi dospělými až třeba do úzké světové špičky?
Hrozně těžké na to odpovědět. Každá ta holka je jiná a všechny podle mě mají velkou šanci se tam dostat. Některé faktory jsou samozřejmě nepředvídatelné, počínaje zdravím a štěstím. Pokud bych měl ale opravdu někoho tipnout, myslím si, že hodně vysoko by se mohla dostat Sára Bejlek.
Co na ní nejvíce obdivujete? Co je to speciální, co ji odlišuje od ostatních?
Umí hrát skvěle zápasy. Jasný zápasový typ. Umí hrát ty velké, zásadní míče v zápasech za důležitých stavů. A to je samozřejmě klíčová věc.
Pojďme se ještě vrátit k vašemu příběhu. Vyhrál jste wimbledonskou juniorku, byl jste velký talent, ale pak si vzaly slovo zdravotní problémy. Co tam bylo přesně za problém?
Byl to únavový syndrom, který se mi pořád vracel. Virus Epstein-Barrové. Bylo mi řečeno, že to můžu mít jenom jednou za život, nicméně se to pak opakovalo tři roky po sobě. Každý rok v létě jsem byl tři měsíce mimo. Pak přišla navíc únavová zlomenina žebra, která mě také trápila několik let. I kvůli tomu u mě nastala ztráta sebevědomí. Trefil jsem pár výsledků v deblu, takže jsem se pak relativně rychle rozhodl, že budu objíždět čtyřhry.
Kolik let vám tehdy bylo?
Myslím, že tak dvaadvacet.
Víte s odstupem, čím to bylo, jestli tam byla nějaká objektivní příčina, přetěžování organismu nebo něco podobného?
Ne ne, to se vůbec nedá říct, jestli tam byla nějaká příčina. Někdo to tak prostě má. Robina Söderlinga (švédský tenista, dvojnásobný finalista French Open z let 2009 a 2010, pozn. aut.) vlastně zastavilo něco podobného. Chytil ho únavový syndrom a už se toho nezbavil. Nevím, proč to přišlo. Pak to sice odešlo, ale zůstal jsem u čtyřhry.
Byl na vás tehdy jako na mladého kluka výrazný tlak? Přece jen wimbledonskou juniorku předtím z Čechů vyhrál jen Ivan Lendl. Muselo se o tom hodně mluvit, každý vám to musel připomínat. Bylo to náročné?
Když na to vzpomínám, ten úspěch byl obrovský. Bylo mi patnáct a byl jsem z toho úplně nadšený. Krátce nato jsem ještě vyhrál mistrovství Evropy do 16 let. Pak ještě v osmnácti Pardubickou juniorku. Očekávání okolí bylo strašně velké a tlak to byl. S tím se ale dá bojovat, naproti tomu s těmi zdravotními problémy je to mnohem složitější.
Jak moc bylo těžké se vyrovnat s tím, že zřejmě nebudete bojovat o ty největší tituly? Přece jen jste na to dřel od útlého dětství…
Musím říct, že už jsem to pak neřešil, dlouho mě to netrápilo. Přišel jsem o herní sebevědomí, ale pak jsem ho našel v deblu. Pamatuju si svůj první deblový výsledek, byli jsme s Davidem Miketou na nějakém turnaji, prošli jsme z kvalifikace a uhráli pak dvě kola. Vydělali jsme si docela slušné peníze i nějaké body a tak jsem se rozhodl pro debla. Už jsem se moc neohlížel a v deblu jsem si prožil krásnou tenisovou kariéru.
Ve finančním ohodnocení dvouhry a čtyřhry je podstatný rozdíl. Vydělat si na živobytí nebyl problém?
Je tam velký rozdíl, samozřejmě. Ale pokud je člověk v deblu nějak do šedesátého místa a objíždí grandslamy, tak to není špatné.
Ve čtyřhře jste vyhrál pět turnajů, byl jste třicátý na světě. Na tenis jste nezanevřel ani po kariéře. Existovala pro vás vůbec jiná varianta než se zase věnovat tenisu, tentokrát z té trenérské pozice?
O ničem jiném jsem nepřemýšlel. Hned jsem přirozeně navázal. Můj první svěřenec byl Honza Zedník, se kterým jsem ještě předtím objížděl turnaje a hrál s ním debla. Pak přišla krátká spolupráce s Robinem Staňkem, pak Petrem Nouzou, s ním jsem také ještě hrál a zároveň mu předával zkušenosti. Takže se to napojilo přirozeně.
Koho trénujete teď?
Působím v tenisovém klubu Spoje pod Vojtou Fléglem, momentálně mám dva svěřence, Miriam Kolodziejovou a Petra Nouzu. Do toho mám svazové výjezdy.
