Komentář - Jednapadesát grandslamů za sebou nechyběl ve startovním poli. Od svého prvního startu v roce 2005 nevynechal jediný turnaj velké čtyřky. Během nevšední série si připsal celou řadu úchvatných úspěchů.
Tělo ale řeklo dost. A nejen tělo, byť o druhé stránce věci Novak Djokovič mluví nerad. Je ale neoddiskutovatelné, že jeho hlava už řadu měsíců není nastavená primárně na tenis. Srbský šampion si milovaný sport neužívá. Stres pohltil veškerou radost.
Proto je Djokovičovo rozhodnutí ukončit sezonu pochopitelné. Měl by to udělat, i kdyby ho netrápila kostní modřina v pravém lokti. Zranění, kvůli němuž vzdal zápas čtvrtfinále Wimbledonu proti Tomáši Berdychovi a které ho podle jeho vlastních slov více či méně trápilo posledních osmnáct měsíců.
Srb dobře ví, co dělá. Rozhodnout se vystoupit z věčného kolotoče turnajů a cestování nebylo jednoduché. Jiné řešení ale neexistuje. Však Roger Federer by mohl vyprávět.
Vždyť se můžeme vrátit v čase jen trošku zpátky, do první poloviny roku 2016. Švýcarská legenda stagnovala. Poslední grandslamový titul vyhrála v roce 2012 a prakticky nikdo z odborníků nevěřil, že by další slavný triumf rodáka z Basileje ještě mohl přijít.
Ani sám Federer nevěřil. Když prohrál několik finálových zápasů (především právě s Djokovičem), ptal se sám sebe: Jsem ještě vůbec schopný vyhrát grandslam? Ptal se i svého věrného týmu, přátel, členů rodiny. Odpovědi zněly vždy podobně: Když budeš zdravý, odpočatý a znovu natěšený, můžeš dokázat cokoli.
Po loňském Wimbledonu, kde vypadl v semifinále s Kanaďanem Milosem Raonicem tedy raději ukončil sezonu. Stejně jako nyní Djoković, i on bojoval se stále se vracejícími potížemi.
V jeho případě bylo "Achillovou patou" koleno. I u něj ale byla neméně podstatná mentální stránka věci. Federer prostě potřeboval vypnout, nehonit se za každou cenu za obhajobou bodů. Jak sám říká: "Věnovat se i jiným věcem, být dobrým tátou, manželem, kamarádem".
Tady mimochodem nalezneme další analogii. Djoković se totiž za měsíc stane podruhé otcem.
I Federer musel v roce 2016 řešit velké dilema. Prodloužit svou vlastní rekordní šňůru 65 nepřetržitých startů na grandslamech bylo něco, po čem mocně toužil. I tohle ale nakonec hodil za hlavu a nepřijel už v květnu do Paříže.
Bylo to jako vzdát se starých věcí, ke kterým máte citové pouto. Milujete je, chcete je zachovat, ale na druhou stranu vás drží v minulosti a zabírají místo. Federer, stejně jako nyní Djoković, si potřeboval udělat pořádek v hlavě. Zamést staré věci pod koberec a začít znovu. S čistým štítem, novou motivací, novými cíli.
A Švýcarovi se to povedlo dokonale. Jeho comeback předčil veškerá očekávání a zapsal se zlatým písmem do historie tenisu.
Je pochopitelné, že Djokoviče kontroverzní krok jeho velkého soupeře, k němuž chová nesmírný respekt, inspiroval. I on musí znovu najít sám sebe. Vykašlat se na chvíli na série, rekordy a žebříčky.
Pochopitelně jde o to v první řadě zahojit fyzické rány. Nicméně také o to, najít novou chuť ke sportu.
Chuť k návratu na horskou dráhu, která svým pasažérům přináší nejen tučná bankovní konta, slávu a kamkoli otevřené dveře, ale při stále se opakujících činnostech logicky také lidská vyhoření.
