Plačící Jana Novotná na centrálním kurtu londýnského All England Clubu. Jeden z památných momentů tenisové historie.
Česká tenistka ve finále Wimbledonu v roce 1993 ztratila vedení 6:7, 6:1, 4:1 a 40:15 nad německou favoritkou Steffi Grafovou a následnou upřímnou reakcí získala sympatie celého světa sportu.
O dva roky později ale její sportovní tragédie napsala druhý díl. Znovu na grandslamu, tentokrát ve třetím kole French Open.
Tehdy pátá hráčka žebříčku plnila proti Američance Chandě Rubinové roli favoritky, ve třetím setu vedla 5:0 a 40:0. Jenže stalo se něco neuvěřitelného.
Češka neproměnila první tři mečboly a devatenáctiletá soupeřka začala dotahovat. 5:1, 5:2, 5:3…
Jiná Američanka Lindsay Davenportová, která měla hrát na centrálním kurtu následující zápas, později pro Los Angeles Times vyprávěla, jak při duelu trpěla.
"Sledovala jsem konec zápasu, rozcvičovala jsem se a úplně z toho šílela. Chodila jsem do šatny a zase zpátky, do šatny a zpátky. Nakonec jsem zápas dokoukávala na schodech. Všichni hráči z toho vyšilovali," vzpomínala.
Novotná nakonec spálila celkem devět mečbolů a třetí set ztratila poměrem 6:8. Roland Garros 1995 pro ni skončilo hořkým zklamáním.
Rubinová poté přiznala, že jí sílu na obrat dala právě vzpomínka na wimbledonské zhroucení Novotné. "Každý to finále s Grafovou viděl, bylo velmi bolestné to sledovat. Během zápasu jsem si na to vzpomněla a vycítila šanci," prozradila.
Další kolaps oblíbené české hráčky se stal tématem číslo jedna.
"Novotná se znovu sesypala, prohrála z devíti mečbolů," napsaly do titulku New York Times. "Novotná se opět zadusila," byl ještě ostřejší britský The Independent.
Česká hráčka tentokrát neplakala. Jen předstoupila před novináře a bez jakékoli hořkosti věcně pronesla: "Měla jsem mečboly, ale prohrála jsem to. Nezapomeňte, že se to může stát každému."
Nicméně pro tenisové odborníky byl vzácný typ porážky dalším varovným signálem. Psalo se o tom, jak Novotná přes svůj nezměrný talent nemá nervy a mentální kondici na to stát se grandslamovou šampionkou.
Jak známo, Češka však nakonec všechny pochybovače usvědčila z omylu.
Své celkově třetí grandslamové finále (to úplně první prohrála už v roce 1991 na Australian Open, pozn. aut.) v roce 1997 na Wimbledonu sice ztratila s Martinou Hingisovou, o rok později už ale v Londýně zvedla nad hlavu slavnou trofej po výhře 6:4, 7:6 nad Francouzkou Nathalií Tauziatovou.
Definitivně se tak zapsala do tenisové historie a v roce 2005 byla přijata do Mezinárodní tenisové síně slávy.
