Praha - Handicapovaný cyklista Jiří Ježek zažil neuvěřitelnou sportovní kariéru. Z paralympiád v Sydney, Atén, Pekingu a Londýna přivezl celkem šest zlatých medailí, k tomu čtyři stříbrné a jednu bronzovou.
Nejúspěšnější cyklista paralympijské historie letos končí svou bohatou sportovní kariéru, která ho vyšvihla mezi nejlepší olympioniky světa bez ohledu na handicap.
Přestože Ježek utrpěl v roce 2014 na světovém šampionátu v americkém Greenville těžký úraz, dokázal se ještě vrátit k vrcholné cyklistice a symbolicky se s ní rozloučil, na den přesně tři roky poté, na mistrovství světa v jihoafrickém Pietermaritzburgu.
S Ježkem do JAR cestovala také mladší generace paracyklistů - Ivo Koblasa a Patrik Jahoda, kteří měli medailové ambice, přesto nakonec obsadili sedmá, respektive pátá místa. Ježek, který na tomto šampionátu skončil šestý, hovoří v rozhovoru pro Aktuálně.cz nejen o těchto výkonech, ale také o budoucnosti svého milovaného sportu a o pocitech, s jakými ho opouští.
Závody na mistrovství světa v Pitermaritzburgu byly opravdu vaše poslední, nebo vás ještě nějaké čekají?
Bylo to moje poslední mistrovství světa v kariéře a rozloučení s tou nejvyšší paralympijskou cyklistikou. V podstatě mě už čekají jen dva rozlučkové závody tady v Čechách, jeden bude 20. září v Plzni, kde mám spoustu fanoušků a spoustu firem, se kterými dlouhodobě spolupracuji, takže pro ně ještě uděláme závod na klasickém okruhu v Plzni Na Lopatárně. Úplně posledním závodem pro mě bude tradiční Evropský pohár handicapovaných cyklistů v Praze na Strahově, který se koná od 30. září do 1.října a kde se rozloučím úplně se závodní cyklistikou.
Jak se vám jelo s tím vědomím, že je to naposledy? Užíval jste si to, nebo to bylo spíše hořkosladké?
Samozřejmě to bylo trošku emotivní, protože si člověk uvědomuje, že končí to, čím 23 sezon žil. Na druhou stranu to byla asi ta nejhezčí rozlučka, jakou jsem si mohl v momentálním stavu přát. Dvě šestá místa byla vlastně ještě víc, než jsem si dokázal přát, protože to jsou akorát tři roky od toho závažného úrazu, který se mi stal na mistrovství světa v Greenville.
Celá tahle sezona byla vlastně úžasná, protože na to, co ten úraz zanechal na mém těle, jsem zajel dobré výsledky, a jsem rád, že jsem byl schopen se takhle připravit. Šestá příčka je momentálně to nejlepší, co jsem ze sebe schopen vyrazit, a o to hezčí bylo to, že jsem se loučil právě v této sezoně, kdy jsem ještě mohl fanouškům i celému realizačnímu týmu ukázat, že jsem to zase já tak, jak jsem jezdil předtím.
O to větší mám radost, že ti kteří mě podporovali a fandili mi, tak tam byli se mnou, takže věřím, že nejenom ta paralympijská komunita, ale i fanoušci a všichni na mě budou vzpomínat. Když se to rozloučení povede takhle úspěšně, tak je to krásné.
Jak dlouho jste se po té nehodě dostával do formy a jaký byl návrat do cyklistického sedla?
Samozřejmě se všechno vyvíjelo postupně. Ze začátku nebylo jasné, jestli se dokážu ještě vrátit. Prognóza byla špatná, ale tělo sportovce se přece jenom uzdravuje trochu lépe, takže jakmile jsem se začal lepšit, začal jsem přemýšlet o tom, že bych se vrátil k jezdění. To se mi povedlo asi půl roku poté. Pak se mi povedlo nominovat se na paralympiádu do Ria, tak jsem se rozhodl, že si to ještě prodloužím. Původně jsem se chtěl rozloučit v Riu, ale pak jsme se dohodli se sponzory, že si to ještě natáhnu o jednu sezonu a pojmu ji jako rozlučkovou. Ta se nakonec ukázala jako moje nejúspěšnější v těch třech letech po úrazu.
Největší radost mám z toho, že se mi podařilo rozloučit se na vrcholu, ale na další sezonu už bych se fyzicky nedokázal připravit, takže jsem smířený s tím, že to končí. Následky toho úrazu tam jsou a budou napořád, což je důvod, který mi nedovolí vrátit se na ten největší vrchol a vyhrávat medaile. To jsou asi ty hlavní důvody, proč jsem se rozhodl se závodní cyklistikou skončit, protože už bych se nikdy nedokázal dostat na ty pozice, jako předtím. Na jednou stranu mi to ten odchod ulehčilo, na druhou stranu mi ten úraz násilně přetrhl kariéru. Ale dostal jsem se z toho, jak nejlépe to šlo, za což jsem samozřejmě vděčný.
Jak hodnotíte výsledky z letošního mistrovství světa v Jižní Africe co se týče výkonů českých reprezentantů?
Na jednu stranu samozřejmě nechci snižovat ambice českého týmu, ale je to tak, že máme v současnosti, včetně mě, tři závodníky, pro které mělo smysl na to mistrovství jet, kteří jsme schopni bojovat o čelní umístění. Konkurence je obrovská, obzvláště teď, kdy česká paracyklistka prožívá trochu generační krizi, což je přirozený propad. Částečně se na tom projevuje také nepříliš dobře fungující Paralympijský výbor a systém rozvoje handicapovaného sportu v České republice. Na druhou stranu chci říct, že Patrik Jahoda i Ivo Koblasa jsou mladí závodníci, kteří mají ještě všechno před sebou, a i když se jim nepodařilo závodit tak, jak by si třeba představovali, což se může stát každému, oni se z toho ponaučí a příště se připraví líp. Každý takový neúspěch je důležitý proto, aby se zlepšovali dál.
Já neodcházím ze sportu úplně a oběma jsem řekl, že kdyby potřebovali pomoc s tréninkem, hrozně rád jím poradím, pomůžu jakkoli. Oba dva mají budoucnost, mají skvělé zázemí v rodinách, což je strašně důležité, a když se podaří zlepšit zázemí ve sportu handicapovaných obecně u nás, tak se jim může podařit přivážet medaile z paralympiád i z mistrovství světa.
Záleží také na konkurenci, protože v cyklistice je těžké uspět. Já jsem měl štěstí, že jsem mohl závodit tak dlouho, ale myslím, že se to jen tak někomu nepodaří. I z toho důvodu nepovažuji jejich výsledky za neúspěch, udělali pro to všechno, bojovali, a i když si nepřivezli medaili, o které snili, tak se jim to může podařit příště. Handicapovaný sport nakonec není tak úplně o medailích, ale o překonání handicapu a možnosti sportovat na vysoké úrovni. Medaile je sice znamením úspěchu, ale pro ně je důležitější, že sportovat můžou. Nemůžeme čekat, že sportovci budou vozit medaile každý rok, jako se to dařilo mně, protože ta konkurence je veliká a zas tak jednoduché to není.
Myslíte, že, obzvláště po vašem odchodu, budeme pořád patřit ke světové špičce paracyklistiky? Jak vidíte budoucnost tohoto sportu u nás?
To záleží na těch sportovcích, kteří přijdou po mně. Tréninkové know-how tady máme, máme špičkové trenéry, ať už to je reprezentační trenér Viktor Zapletal nebo Lukáš Thun, který mně pomáhá v Dukle, když Zapletal nemůže. Oba mají ohromné zkušenosti v cyklistice handicapovaných, což je to nejdůležitější, teď ale bude záležet na tom, jestli se podaří vytvořit tým lidí, kteří budou mít také konkurenci mezi sebou, aby se mohli při trénincích vyhecovat k co největším výkonům a závodit mezi sebou.
Aby ta česká škola, kterou tu před mnoha lety založil Josef Lachman, mohla pokračovat. Aby se podařilo najít nějakého nového Jirku Ježka, kterému je teď třeba 17 let a leží někde v nemocnici po úraze a rozhodne se svůj život věnovat sportu. A já jsem připraven a ochoten se mu stoprocentně věnovat. Věřím, že jednou prostě nějakého nového Jirku Ježka najdeme.
Čemu se budete teď věnovat?
Já samozřejmě na kole budu jezdit dál, protože to miluju, budu jezdit dál pro radost, budu se pohybovat kolem cyklistiky a budu se v Praze na Dukle věnovat mladým závodníkům, protože je škoda jim moje zkušenosti nenabídnout. Budu dál chtít být s mými trenéry a nadále pokračovat ve spolupracích s českými firmami, které jsem za ta léta navázal. Budu dělat to co doteď, jen budu mít více času na to, co jsem odkládal, jako třeba moje motivační přednášky, takže to mě bude naplňovat čas. Ale rozhodně se rád zase projedu na kole nebo si půjdu zaběhat.
Nebudou vám chybět závody?
Rozhodně ne! (smích) Musím říct, že jeden z těch hlavních důvodů, proč končím, je protože jsem po těch 23 sezonách tak strašně fyzicky unavený, že bych to nezvládl. Závody mi chybět nebudou, protože se budu jezdit koukat a fandit kamarádům, jak na závody handicapovaných, tak na ty zdravých. Já i moje manželka Soňa cyklistiku milujeme, takže ji budeme sledovat. Může se stát, že vezmeme horská kola a pojedeme třeba nějaký závod pro veřejnost, ale ty profesionální závody mi chybět nebudou. Těším se, že ten život budu mít teď po té profesní stránce trošičku volnější.
Jak bude vypadat loučení, jestli nějaké bude?
Rozlučka bude po těch posledních dvou závodech, tedy v půlce října, kdy mám i narozeniny. Moje manželka Soňa zpívá v kapele The Bluemoon, takže i letos jako každý rok na moje narozeniny bude koncert na Praze 6, kde celý život žiju. Letos to spojíme s tou rozlučkou, takže v půlce října bude oficiální rozloučení s moji sportovní kariérou, kde budu chtít poděkovat všem, kteří se na ní podíleli a jakkoli mi pomáhali a podporovali mě.
