Sport mi pomohl zpátky do života, říká předseda spolku Cesta za snem Heřman Volf

Veronika Skalecká
28. 7. 2017 14:12
Heřman Volf patří k těm, které úraz nasměroval zcela novým životním směrem. Odmalička se věnoval sportu a nezanevřel na něj ani poté, co měl při nočním lyžování v roce 2006 nehodu, po které skončil na vozíku. Už v nemocnici ho v televizi zaujala paralympiáda – handicapovaní sportovci mu tehdy dali inspiraci a posléze se stali každodenní pracovní náplní jeho života na vozíku. Založil spolek Cesta za snem, který pořádá každoročně několik velkých sportovních akcí, kde propojuje svět handicapovaných a zdravých.
Druhou řadu pojízdné talk-show "Jedeme v tom spolu" zakončil Jiří Ježek.
Druhou řadu pojízdné talk-show "Jedeme v tom spolu" zakončil Jiří Ježek. | Foto: Facebook Heřmana Volfa

Praha - Sportovní a pracovní aktivity Heřmana Volfa budí obdiv. Mezi největší sportovní akce, které pořádá s kolegou Tomášem Pchálkem, patří Metrostav Handy Cyklo Maraton a ČEZ kvadriatlon. Pořádají ale také zážitkové víkendy a kurzy sebeobrany pro vozíčkáře, jezdí přednášet i na školy. Populární je také jejich pojízdná talkshow "Jedeme v tom spolu", v rámci které v autě zpovídají handicapované sportovce. Kromě toho Heřman Volf nezapomíná sám aktivně sportovat - má za sebou mimo jiné několik dlouhých cest po Evropě na handbiku. Svým životem Heřman Volf ukazuje, že sport pomáhá.

Co všechno se pro vás v životě změnilo rokem 2006, kdy jste měl úraz a ochrnul?

Jak tak o tom přemýšlím, změnilo se vlastně téměř vše. V první řadě jsem měl najednou velmi sníženou možnost pohybu, vždyť jsem do té doby žil sportem, a tak první rok byl hlavně rokem hledání, zkoušení a učení. Musíte se naučit spoustu věcí, jako kdybyste se znovu narodili, takže se člověk opravdu nenudí. V další řadě se výrazně změnil můj pohled na zdravotně postižené. Paradoxně, první člověk na vozíku, se kterým jsem se osobně setkal, jsem byl já sám. Dále určitě přístup k životu, více odpovědnosti. Dávám si víc pozor. Jsem opatrný. Víc přemýšlím nad důsledky svého jednání. Při sportu, ale i v běžném životě. Třeba v autě. Navíc, uvědomme si, že úraz, který se člověku stane, se nestane jen jemu, ale také jeho okolí.

Úraz se vám stal při sportu, nechtěl jste na něj poté zanevřít?

Sport sám za nic nemůže. To, co se mi stalo, byla jednak moje chyba, chyba provozovatele lyžařského střediska, špatného osvětlení… Většinou je to souhra několika faktorů. Takže určitě ne. Naopak. Sport mi opět pomohl zpátky do života.

S kolegou Tomášem Pchálkem tvoří jádro spolku Cesta za snem.
S kolegou Tomášem Pchálkem tvoří jádro spolku Cesta za snem. | Foto: Facebook Heřmana Volfa

Dokonce jste se po roce vrátil na sjezdovku, na níž jste se při lyžování zranil. Proč?

Tady se nabízí odpověď: proč ne. Ale vážně. Víte, podle mě je velmi důležité zlomit v sobě určité obavy, strach… Když se vám tohle podaří, zvládnete potom téměř vše. A já jsem se těmto obavám a strachu chtěl postavit, tak říkajíc tváří v tvář. Upřímně, nepřišel jsem na lepší způsob jak, kdy a kde se jim postavit.

Co pro vás osobně znamená možnost sportovat?

Sport má obecně pro lidi s postižením velmi důležité místo v jejich životě. Jednak je to vlastní realizace, dokázat si, že i v mém zdravotním stavu jsem schopen zvládnout neuvěřitelné věci, jednak je to cesta k soběstačnosti. Uvědomme si, že život vsedě a s dalším omezením je velmi nebezpečným ve vztahu k obezitě. Obezita je pro pohyb a soběstačnost osob se zdravotním omezením velmi omezující. A tím nemyslím jen aktivní pohyb měřený stopkami, ale hlavně pohyb, při kterém se musíme dostat z postele, na vozík, do auta a z auta, do sprchy nebo vany. Soběstačnost je velmi důležitá i pro psychiku a vlastní sebevědomí, které se odráží i ve vztahu k okolí, a je spojena s možností nalezení zaměstnání.

Jak vznikl nápad na váš úspěšný projekt Cesta za snem?

Tento projekt vznikl rok po mém úrazu, když jsem se rozhodl dojet na kole pod Vítězný oblouk v Paříži. Tato cesta měla být jen jedna a dostala název Cesta za snem. Při startu jsme vůbec nepočítali s tím, že by mohlo něco dále pokračovat. Ale jak jsem se blížil do Paříže, cítil jsem, že chci jet dál. Zjistil jsem, že to, co měla být jedna výprava, dává mému životu smysl. Mně i spoustě lidí, které má jízda motivovala, inspirovala. Pokračovali jsme projektem Evropou křížem krážem na handbiku. Čtyři roky, čtyři velké cesty do čtyř světových stran. Navštívil jsem Řím nebo třeba norské Oslo.

Potom logicky vyvstala otázka, co dál. Nechtěl jsem rozjíždět nový projekt jednoho muže. Z projektu se stala nezisková organizace a my se pustili do projektů pro lidi. Dnes chystáme pátý ročník Metrostav Handy Cyklo Maratonu, nejdelšího cyklistického podniku u nás, kde spolu týmy tvoří zdraví a handicapovaní, děláme zimní i letní ČEZ Handy kvadriatlony, plaveme, střílíme, jezdíme na závodních okruzích, létáme. Ukazujeme, že sport a aktivní životní styl je možný i s handicapem, a hlavně vše, co děláme, je otevřeno jak zdravým, tak handicapovaným. Spojujeme lidi, rozdáváme zážitky, nové zkušenosti, kamarádství. Říkáme tomu prostě integrace v praxi. 

Heřman Volf, aktivní sportovec, který ostatním ukazuje, jak sport může pomáhat.
Heřman Volf, aktivní sportovec, který ostatním ukazuje, jak sport může pomáhat. | Foto: Facebook Heřmana Volfa

Bylo náročné projekt zrealizovat?

Když člověk přistupuje k věcem, které dělá, poctivě a svědomitě, je to vždy náročné. Zvlášť v úplném začátku, kdy jsme měli v hlavě jen vize, plány a nápady. K realizaci projektu zdaleka nestačí jen nápad a touha - bez financí se nic zorganizovat nedá. Proto patří velký dík všem našim partnerům, kteří uvěřili našim plánům a vstoupili s námi do naprostého neznáma. Jak jsem říkal, Cesta za snem dnes není projekt, ale organizace. Je to souhrn myšlenek, médium, které šíří určité informace. Díky partnerům dokážeme vytvářet až dvanáct akcí za rok a dávat je zdarma lidem, kteří by se k nim mnohdy jinak nedostali. Dnes je realizace projektů náplní práce, ale i života mnoha lidí v našem týmu. Navíc, jsem hrdý na to, že většina lidí v našem týmu jsou lidé s handicapem. Dát někomu práci a možnost se realizovat je další forma cesty za snem. Od toho se pak odvíjí spokojený život do všemožných směrů. 

Kde se ve vás bere ta obrovská motivace pomáhat druhým lidem, kteří jsou po úrazu?

Moc děkuji za tuto otázku. Jak se ukazuje, po těch letech, kdy akce organizujeme, zdaleka nepomáháme jen lidem po úrazu. Ukazuje se stále víc a víc, že i lidé nepostižení jsou jakoby unavení, hledají cestu, motivaci a inspiraci, kam dál v životě. Zajímavé je, že širokou veřejnost, nehandicapované, oslovujeme a inspirujeme lidmi s handicapem a jejich příběhy. Máme kolem sebe nespočet úžasných lidí. Natáčíme s nimi v našem mobilním automobilovém studiu videorozhovory, talkshow s názvem Jedeme v tom spolu. Během prvních šesti měsíců tohoto roku jsme nasbírali přes milion zhlédnutí! Ukazuje se, že to funguje i naopak. Porušujeme dogma, kdy zdravý pomáhá postiženému. Obracíme role. A funguje to skvěle. Stejně tak i v realitě, venku, při našich projektech.

Máte i vy svou "cestu za snem"?

Já osobně si plním sny každý den. Mám takové malé každodenní a pak i velké, které jsou ještě přede mnou. Jeden z těchto velkých snů je spojen s jachtingem a touhou podívat se na plachetnici i za oceán.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Slovenští poslanci drželi minutu ticha za Jaroslava Kuberu

Slovenští poslanci v úterý minutou ticha uctili památku šéfa českého Senátu Jaroslava Kubery, který zemřel v pondělí ve věku 72 let. Učinili tak na úvod své schůze slovenské sněmovny a z podnětu jejího předsedy Andreje Danka.

"S hlubokým zármutkem jsme přijali zprávu o úmrtí významného českého státníka, přítele Slovenska, politika, předsedy českého Senátu, pana Jaroslava Kubery. Prosím, abychom minutou ticha uctili významného člověka, který neskutečně miloval Slovenskou republiku," řekl Danko.

Zdroj: ČTK
Další zprávy