Pardubice - Jaroslav Menc se narodil před dvaačtyřiceti lety v Pardubicích, je ženatý, má dvě již dospělé dcery a pracuje ve společnosti, která se zabývá prováděním veřejných dražeb a obchodem s nemovitostmi. Mezi jeho koníčky patří především basketbal na vozíku. Je trenérem celku WBS Pardubice, který v letošní sezoně září. Tento klub vyhrál v letošním roce například Středoevropský pohár, triumfoval v základní skupině Euroligy a válí i na českém území. Vedle klubové činnosti působí Jaroslav Menc i jako trenér národního týmu basketbalistů na vozíku.
Jak jste se dostal k basketbalu vozíčkářů?
Basketbal trénuji už přes dvacet let, z toho vozíčkáře sedm let. Já jsem před tím trénoval zdravá děvčata, ale před lety jeden můj kamarád utrpěl úraz a skončil na invalidním vozíku, a tak jsme spolu hledali sport, kterému by se mohl věnovat, protože to i před tím byl sportovec. Nějak jsme ale nemohli najít uplatnění, žádný kolektivní sport v pardubickém kraji nebyl, ale věděl jsem, že se hraje basketbal na vozíku, tak jsem si říkal, že to umím, že bychom to mohli zkusit, a tak jsme založili v Pardubicích klub.
Co všechno obnáší pozice trenéra?
V našich podmínkách je to v podstatě všechno, co si člověk dokáže představit. Trenér musí připravit vše ohledně organizačního zabezpečení, nejen samotné tréninky, ale samozřejmě také ta práce, aby se tým dal dohromady, tedy nabídnout tu možnost sportovcům, sehnat místo, kde budeme trénovat, zabezpečit dopravu, servis, vozíky všechno. V podstatě celkový chod klubu.
Jak se vašemu klubu daří financovat jeho aktivity?
Horko těžko. Zatím veškeré náklady jsme byli schopní pokrýt díky podpoře města, kraje, basketbalové federace, nadací, soukromých firem i osob. Shánění peněz je nekonečný příběh, neustálá starost a problém.
Jaké to je být zároveň trenérem a zároveň hráčem? Kterou z těchto dvou činností preferujete?
Má to asi méně výhod než nevýhod. Výhodou je určitě to, že když něco po hráčích chci, tak bych měl mít představu o tom, jestli je to proveditelné. Což vím díky tomu, že už nějakou zkušenost se hrou mám. Ale v budoucnu budu muset upřednostnit trénování, protože souběh těch pozic při závodě není ideální. Z lavičky má člověk lepší přehled a lépe reaguje, než z pozice hráče, který je více zatažen do hry a nemůže vše objektivně posoudit.
Jak se stalo, že jste vyhráli základní kolo Euroligy? Je to pro tým WBS Pardubice vrcholem?
Tak hlavní je to, že jsme díky našim výsledkům předchozí sezoně vůbec mohli zúčastnit základního kola Euroligy. To, že jsme v základním kole zvítězili a postoupili na Challenge Cup, je největší úspěch českého basketbalu na vozíku na klubové scéně za posledních 25 let.
Mysleli jste si, že se vám podaří takový úspěch?
Samozřejmě, tajně jsme doufali, že šance by byla, ale bylo to spíše takové přání, neříkali jsme si, že jedeme na postup.
Změnila se atmosféra v týmu po vítězství?
Nevím, jestli se nějak změnila, atmosféra v týmu je stabilně a dlouhodobě dobrá, ty lidi tam jsou bezvadná parta, ale to nadšení a euforie je obrovský.
Kam až byste to chtěl s týmem dosáhnout, jaké máte cíle?
V této sezoně se nám podařilo zvítězit ve Středoevropském poháru, v soutěži pořádané Českou asociací basketbalu na vozíku, což je další úspěch, který se nám nikdy před tím nepodařil. Dále máme před sebou finále Rakouské ligy a samozřejmě Challenge Cup ve Španělsku, kam jedeme, abychom předvedli co nejkvalitnější basketbal, ale zde už se budou spíš setkávat dva světy, profesionální a amatérský basket.
Jak často trénujete a jak probíhají tréninky?
Trénujeme dvakrát týdně ve sportovní hale ZŠ Studánka v Pardubicích. Podoba tréninku se odvíjí podle toho, jestli máme před sebou zápas nebo volný víkend a také podle toho, kolik se nás sejde. Stabilně děláme, rozcvičení, nahrávky, střelbu, trénujeme herní situace, když nás čeká zápas, tak se třeba zaměříme více na střelbu. Já se ty tréninky také snažím uzpůsobit úměrně každému hráči, jsme připraveni a otevřeni novým hráčům, snažíme se zapojovat všechny. U nás můžou hrát i hráči, kteří kvůli svému postižení mnohdy nemají možnost dosáhnout vrcholových výsledků, nemají mnoho sportovních zkušeností, ale díky nám se můžou také podívat na různá místa a akce a hlavně si zahrát a díky sportu se také projít jakousi rehabilitací.
I takoví sportovci a úplní začátečníci s námi můžou sportovat a trénovat, tréninky jsou jim uzpůsobené, aby se zapojovali a měli nějaké vyžití. To platí jak pro sportovce, kteří se z jakýchkoli různých důvodů nemůžou už věnovat basketbalu, tak pro handicapované lidi, můžou přijít a vyzkoušet si to, uvítáme každého.
