reklama
 
 

Jednoruký blesk na vlnách. Je to droga, říká Brzák. Na Bali učí surfovat handicapované

29. 6. 2018 11:04
Míla Brzák je od narození neschopný naplno používat svou pravou ruku kvůli vadě nervového systému. To ho ale ve sportu nezastavilo. Byl prvním Čechem, který se zúčastnil mezinárodních surfových závodů! Reprezentoval Českou republiku na mistrovství světa v adaptive surfingu. Narodil se sice v Havířově, ale ze Slezska se přesunul na Bali, kde si vln užívá naplno a učí surfovat i handicapované.

Proč u vás zvítězil zrovna surfing?

Když nad tím přemýšlím, tak jsem to v hlavě měl úplně od malička. Dostat se ale až k oceánu v té době, a hlavně z tak vzdáleného místa, jakým je Havířov, bylo mimo realitu. Takže se skrze skateboarding, práci ve snowboardingu a poté díky vlastní firmě na longboardy pomalu začaly otevírat možnosti k tomu, abych se mohl poprvé svézt na vlně. Během chvilky se to stalo "drogou" a už to nejde jinak.

Jak moc je náročné surfovat s postiženou horní končetinou? Právě rukama se přeci člověk musí na prkně zvednout a ještě předtím musí pádlovat, aby nějakou vlnu vůbec chytil.

Mám ochrnutou pravou ruku, takže jsem musel dost zabojovat. Surfing je většinou dvouhodinový interval, kdy jdeš jezdit a 98 % času zabere samotné pádlování a čekání na vlnu. A oceán se neptá, jestli pádluješ jednou nebo dvěma rukama, prostě musíš. První tři roky byli fakt dřina a pořád je to náročné, jen si to víc užívám. Musel jsem si zabojovat s vlastní psychikou - nevzdat to a makat. Velkou radost mi v určitých momentech přineslo i to, že jsem se dostal na místo, odkud se vlny sjíždí.

Jak vám šly první lekce surfingu? Hledal jste inspiraci například ve filmu "Surfařka"?

Vlastně to nebylo tak těžké, pár lidí mi řeklo po příjezdu na Bali, kam jsem se přestěhoval, že to s jednou rukou nikdy nezvládnu. A to mě dokáže nejlépe nakopnout a dodat sílu, abych to zvládl. Film o Bethany a hlavně její příběh je neskutečný. Rozdíl je v tom, že ona už byla profesionální surfařka, když se jí to stalo. Já se tak narodil a začal až v dost pozdním věku.

Děláte to profesionálně, nebo surfujete jen pro zábavu?

Surfing mě neživí, ale provozuji surfovou školu a ubytování na ostrově Bali. Vybudovali jsme zde ideální prostředí pro tento sport i pro úplné začátečníky. Já jsem rád, že můj koníček mi může být i prací.

Kromě školy a ubytování máte další aktivitu: založil jste projekt Adapted. Co má za úkol a jak to celé vzniklo?

Před dvěma lety jsem poprvé vyrazil na závod mistrovství světa v adaptive surfingu. Jako první Středoevropan jsem reprezentoval v tomto sportu, takové "Kokosy na sněhu". Zde jsem měl možnost potkat komunitu surfařů prakticky z celého světa a poznal tak opravdové hrdiny surfingu. A hlavně jsem si uvědomil, že můj handicap je vlastně nic proti jiným. Protože jsem se předtím prakticky nikdy nezapojil do čehokoli, co mělo něco společného s lidmi s postižením, byl to pro mě úplně jiný svět, když jsem viděl tolik osob pohromadě. Velmi silně mě to ovlivnilo, protože mi došlo, že se na mě štěstí v životě usmálo už tolikrát, že je na čase začít to vracet zpátky. A proto mě napadlo začít surfing a vlastně veškeré extrémní sporty v České republice propagovat a ukázat lidem s handicapem, že limity jsou jen v jejich hlavě. Společně s kamarádem Honzou Považanem jsme založili Adapted. Princip stojí na tom, že extrémní sporty jsou na rozdíl od běžných sportů založeny na subkulturách, vyznávají určitý životní styl a v první řadě nejde o výsledek, o to být rychlejší, utrhnout rekord, ale naopak o to, aby si člověk užil každou chvíli, kdy samotnou aktivitu dělá. A to mi přijde jako skvělý nástroj, který může lidem po úrazu pomoci překonat tuto stresovou situaci a dostat se za hranu, kdy se člověk smíří sám se sebou a užívá si život dál. A třeba mnohem víc než předtím.

Naučil jste už nějaké handicapované nadšence surfovat?

Minulý rok jsem učil čtyřicetiletou paní, která má od mládí poloviční jednu ruku. Nejprve jsem jí musel zbavit strachu z oceánu a naučit, aby se dokázala na surfu udržet. I když se zpočátku bála, za chvilku ji to moc chytlo a měl jsem z toho velkou radost, stejně jako ona. Letos beru svého kolegu z Adapted na dva měsíce na Bali, kde se z něj pokusíme udělat novou generaci handicapovaných surfařů, kteří na tomto poli mohou reprezentovat naši zem. Moc se na to těším, protože začíná surfovat v devatenácti letech, což je mnohem dřív než já. Mým velkým snem je uspořádat surfařský kemp pro lidi s handicapem, kde bych jim mohl ukázat, že je to extrémně těžký sport i pro komplet zdravé, ale že to neznamená, že to nezvládnou taky. Ten pocit za to stojí.

Jaké je vaše nejoblíbenější místo pro surfování?

Mám rád Kalifornii, díky její historii a surfové kultuře. Na prvním místě je ale určitě Indonésie, kde už šest let bydlím. A to proto, že má teplý oceán a hlavně ty nejlepší vlny na světě. Indonésie je navíc veliká, takže pořád nabízí neprobádaná místa. Surfing je sport, u kterého je potřeba být ve správný čas na správném místě. Za chvíli se z člověka stane světoběžník, protože chuť poznávat nová místa a vlny k surfování neodmyslitelně patří.

autor: Veronika Macková | 29. 6. 2018 11:04

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama