Dá se srovnat předzávodní nervozita s tou státnicovou?
Nervozita tam trochu byla. Přece jenom je to pro mě nezvyklá situace být na státnicích oproti tomu, když jezdím z kopce dolů. Ale musím říct, že mě státnicování nakonec docela i bavilo. Bylo to pro mě v posledních týdnech docela těžké, protože jsem do poslední chvíle byla v Rakousku, měla jsem normální tréninkový plán. Není to jako na jaře, kdy jsem trénovala volněji a mohla jsem tam tu školu prošpikovat. Mám radost, že jsem to i tak zvládla.
Kdy jste se tedy učila?
Vždycky, když jsem měla třeba dvě hodiny mezi tréninky, tak jsem to vytáhla a četla jsem si. Musím teda říct, že to bylo náročné. Vždycky po tréninku jsem unavená, že bych si radši lehla, než se učila. Vždycky jsem jednu větu četla třeba desetkrát, než jsem ji pochopila.
Prodáte něco ze školy nyní i v praxi?
Bakalářskou práci jsem měla zaměřenou na PR sportovce, takže bych teď s vámi novináři měla být schopná komunikovat a vědět, co dělám. Nejsem si jistá, jestli to tak bude v praxi, ale teoreticky to zvládám. Myslím, že v té škole budu i pokračovat, vyhovuje mi, když můžu hlavu zaměstnat i něčím jiným než závoděním.
A teď k přípravě. Co všechno v ní bylo jinak oproti minulým sezonám?
Měli jsme přípravu podobnou jako předešlé roky. Akorát jsme museli změnit chilský kemp. Byl teda sice také v Chile, ale trochu níž, jeli jsme k sopce Nevados de Chillán. Byla jsem spokojená, jezdili jsme s klukama, s Honzou Zabystřanem a Tomášem Klínským. Hrozně fajn parta, se kterou jsme odvedli kus práce zase.
Na sociální sítě jste dávala obrázky, jak sopka aktivně bouří a vy pod tím lyžujete. Jaké to bylo?
Fakt zvláštní. Když jsme tam první den přijeli, byli jsme z toho dost vyjukaní. Představovala jsem si, že ta sopka bude aktivní někde uvnitř, ale nebude ani poznat, která z těch hor to je. Ale tady to bylo jednoznačné, protože každých pět minut se odtamtud vzedmul oblak kouře. První týden jsme jezdili přímo pod tou sopkou, bylo to dokonce zakázané teritorium, vozili nás tam jen skútry. Bylo to motivující, nad vámi řve sopka, lítá nad vámi popel, popožene vás to z kopce.
Opět budete kombinovat snowboard a lyže. Už máte rozmyšleno, jak to od prosince rozdělíte?
Rozjeli jsme velký projekt na klonování. (smích) No a pokud to nevyjde, budu zase dělat, co budu moct. Máme nějaký hrubý plán A, ale myslím, že v sezoně to bude hodně improvizace. Zatím to vychází asi tak půl na půl.
Snowboardový trenér Justin Reiter i ten lyžařský Tomáš Bank o vás říkají, že ve finále jste hlavní šéf týmu vy, tedy ten kdo řekne, jak se bude trénink dávkovat. Je to pravda?
Myslím, že jsem boss až do té chvíle, než dojde na odpočinek. Pak jsou bossové trenéři, kteří řeknou, že už nemám jet další jízdu, přikurtují mě k posteli s tím, že musím jeden den odpočívat. Největší boss je tady moje maminka. Ale jsme tým. Rozhoduju já s maminkou a trenéry. Na radě každý řekne svůj pohled a pak se z toho stane celistvý plán, ale ten se potom tisíckrát změní.
Podle Tomáše Banka jste si i nadmíru vyzkoušela slalom. Jak jste si to užila?
Moc. Já slalom miluju, byly to pro mě takové Vánoce. Ale abych to uvedla na pravou míru, měli jsme pět dnů tréninků slalomu, což je zhruba o tři dny víc než v předchozích letech. Zvedáme se, myslím, že budu dobře připravená. Ono to tak zrovna i vyšlo, že nešlo dělat nic jiného než slalom, protože na ledovci nebylo moc sněhu, byla krátká sjezdovka a nešel trénovat sjezd nebo super-G.
V sezoně, kdy není mistrovství světa ani olympiáda, je pro vás vrcholem co?
V podstatě si tuhle odpověď můžete vzít a překopírovat z minulých tiskovek. Bude zase stejná. Budu se snažit odevzdat, co jsem natrénovala, závody si užít a zároveň jet každý úplně naplno. Pro ostatní lyžařky nejsou letos žádné velké vrcholy, já mám vrchol každý závod. Budu tak mít těch svých mistrovství v sezoně spoustu. Moc se na to těším.
