Pokud bych vám z vašich loňských úspěšných výsledků dal na výběr mezi vítězstvím v celkovém hodnocení světového poháru v keirinu, dvěma medailemi z mistrovství světa a pozvánkou do prestižní japonské ligy, co byste si vybral?
Můj největší sen byl, aby mě pozvali do Japonska. Ale tam jsem potom trochu vystřízlivěl, protože to bylo jiné, než jsem si představoval. Bylo to opravdu drsné, ale nakonec jsem to zvládl a posílilo mě to.
Jaké máte z Japonska největší zážitky?
Největším zážitkem je, že ti japonští závodníci jsou v civilu v pohodě, ale jakmile začne závod, jsou jako vyměnění. Jsou to magoři, úplní kamikadze. Někteří z nich používají na závody chrániče. Jiní mají za úkol, abyste se nedostal v závodě dopředu. Takže vás třeba shodí nebo zablokují.
Takže se dá říci, že jedou týmově na jednoho lídra?
Jo, je to tak. Oni si tam vždy udělají takové lajny a spolupracují spolu. Ten jezdec, který je v té lajně na druhé či třetí pozici, tak má za úkol blokovat ty ostatní závodníky. Takže vás shodí, potom přijde po závodě a omluví se, ale hned v dalším závodě to udělá znovu.
Dalo by se shrnout, co vám japonská zkušenost dala nejvíce z pohledu životní stránky a ze sportovního hlediska?
Především mi to dodalo psychickou odolnost, více odhodlání a zvládání stresu před samotným závodem. Když vidíte, jak se soupeři oblékají do chráničů, řvou a sypou kolem sebe sůl, tak to nepůsobí zrovna moc hezky (úsměv). Člověku v životě přichází různé výzvy, a pokud je zvládne, tak je to malé vítězství. Pro mě Japonsko byla velká výzva, a to například i z pohledu tamních životních podmínek.
V čem byl největší rozdíl?
Jednoznačně v kultuře. Žijete tam mezi 99 % odlišných lidí. Na Japoncích je patrné, jací to jsou nacionalisté. Jak se celou historii odvíjeli odděleně od zbytku světa. To je hrozně znát v jejich tradici, kultuře i v chování. Oni nejsou kosmopolitní, takže pro ně jsme cizí. Když jedete ve vlaku a máte vedle sebe volné místo, tak devět z deseti Japonců si k vám nesedne.
V anketě o Armádního sportovce roku 2017 jste se umístil na sedmém místě. Jaké to je dostat ocenění v takové společnosti?
Bylo to určitě velice příjemné. Musím říci, že těch elitních sportovců je v Dukle tolik, že se někteří do té desítky ani nedostali. Takže si toho moc vážím a 7. místo je pěkné.
Podíváme-li se na další sezonu, jaký je váš největší cíl?
Největším cílem je vyhrát mistrovství světa. Letos už mně k tomu chyběl jen kousek. Chci se na to maximálně připravit a udělat pro to všechno. Budu zároveň věřit i v kousek štěstí, neboť teď na posledním mistrovství Evropy jsem měl vynikající formu, ale štěstí mi nepřálo a skončil jsem čtvrtý. Risknul jsem všechno, ale bohužel to tentokrát nevyšlo. Doufám, že na mistrovství světa si spravím chuť.
Budete se zaměřovat znovu na keirin i na pevný kilometr?
Protože ten výkonnostní projev je stejný u obou disciplín, tak se budu soustředit na oboje. Je mi jedno, ve které z nich tu medaili vybojuji, ale chci ji. Chci se stát mistrem světa, to je teď můj největší sen.
Vy jste si v jednom z rozhovorů postěžoval nad stavem české dráhové cyklistiky. Nastalo s vašimi výsledky nějaké zlepšení?
Tak určitě se to zlepšuje. Zázemí máme stále skvělé, hlavně díky Dukle. Materiální podmínky i zajištění jsou na vynikající úrovni. Ale jediné, co nám chybí, je velodrom. S tím ale bohužel Dukla nic neudělá. Ale už se blýská na lepší časy a v Brně bychom měli mít nový velodrom snad do tří let. To je to poslední, co nám chybí k tomu, abychom se dostali do absolutní světové špičky.
