Jak jste přišla na myšlenku uspořádat běh pro odsouzené?
Osm let jsem byla výkonnou členkou výboru ICPA, organizace, která sdružuje služby v justici, především v oblasti vězeňství a probace. K tomu patřila i účast na světových konferencích a v roce 2011 jednu z nich hostil Singapur, ostrovní stát, který je překladištěm drog proudících z Malajsie a jenž má ve svém právním řádu stále ještě trest smrti, stejně jako fyzické tresty typu bití důtkami. Během pobytu jsme byli pozváni, abychom se zúčastnili aktivity Yellow Ribbon. V Singapuru pravidelně běhá několik tisíc bývalých odsouzených, členů jejich rodin, státních úředníků a zaměstnavatelů, otázku integrace bývalých vězňů mají velmi dobře zvládnutou. Mně se to hrozně líbilo.
Přesto trvalo několik let, než jste projekt rozjela i v České republice. Proč?
Hledala jsem k tomu odvahu, přece jen se jedná o kontroverzní téma. Nicméně jsem postupně začala v České republice hlásat, že je potřeba vybrané odsouzené pustit ven, aby mohli běhat. Když jsme v roce 2016 uspořádali první ročník Yellow Ribbon, bylo to strašné haló. Přijeli se podívat i Singapurci a divili se, že u nich by se to stát nemohlo. Říkala jsem jim, že jsem to u nich viděla na vlastní oči - nakonec se vše vysvětlilo, původně jsem jim špatně rozuměla, běhu se tehdy účastnili pouze bývalí vězni. Ne současní. No, a teď jsme inspirací i pro Singapur.
Hromadný závod vězňů tak nějak evokuje, že…
… je budeme pronásledovat, aby nám neutekli? Přesně takové otázky nám poskytují prostor téma trošku komunikovat, upozornit na to, že vězeň je taky člověk, který si třeba za měsíc sedne vedle vás v tramvaji. Filmové představy o divokých útěcích nebo prokopaných tunelech se úplně neslučují s běžnou realitou. Samozřejmě, existují extrémy, ale běžný vězeň je většinou obyčejný člověk. Ano, sice páchal trestnou činnost, ale někteří lidé venku leckdy dělají horší věci a zavření nejsou. Takže ne, nepotřebujeme běžce se samopaly.
Ale minimálně policejní supervizi zajištěnu máte, ne?
Ne. Jdeme do toho natvrdo. Kdybychom vězňům nevěřili, neměl by projekt smysl.
A co souhlas Ministerstva spravedlnosti? Máte požehnání shůry?
Zaměstnanci a lidi z resortu běží s námi. I řada soudců, alespoň těch pokrokovějších, kteří si uvědomují problém přeplněných věznic a cítí, že je potřeba s tím něco dělat. Každá věznice může povolit vycházku, je docela běžné, že jedinec, jenž se ve výkonu trestu chová slušně, může chodit i mimo věznici, nebo má trest přerušen třeba na Vánoce. Zákonných možností jak opustit věznici je spousta.
Co musí vězeň splňovat, aby mohl startovat?
Startu předchází pečlivý a dlouhý výběr, na kterém se podílejí odborní zaměstnanci věznice. Vybíráme ty vězně, kteří jsou připraveni, nebo se připravují na život po propuštění. Rozhodně to není tak, že si tady chodí zaběhat, kdo chce a kdy chce. Účastníci běhu nepatří mezi běžné odsouzené, kteří jsou průměrní a padají do šedi, ale pracují, vzdělávají se, splácejí své dluhy, mají vizi, co budou dělat po propuštění. A navíc jsou natolik odvážní, že jdou s obličejem na trh a jsou ochotní prostřednictvím Facebooku sdílet svůj životní příběh. Jinými slovy: Když se někdo chová jako ignorant, nemá šanci.
A rozlišujete podle spáchaných trestných činů? Mají šanci třeba násilníci?
Jasně stanovený profil nemáme, ale můžu vás ubezpečit, že pachatel velmi závažné trestné činnosti s námi obvykle neběhá. Ale i kdyby běhal, jde o člověka, který v budoucnu bude propuštěn z výkonu trestu a jednou se na ulici vedle vás postaví. Můžeme si klást otázku, jestli je lepší těm lidem pomoct, nebo je nechat napospas situaci, kdy návrat do života nezvládnou a vrátí se k předchozímu způsobu života. Někdo by mohl říct, že si další šanci nezaslouží. Když selhali dvakrát, třikrát, tak proč jim pořád pomáhat? Na druhou stranu společnost požaduje, abychom vypouštěli relativně kultivované občany, kteří mají životní plán.
Kolik běžců se v úterý vydá do pražské Stromovky?
Když jsme před čtyřmi lety začínali, stálo nás na startu třicet. Teď už je nás 500. Z toho padesát vězňů z pětatřiceti věznic po celé republice, poběží civilní zaměstnanci i příslušníci, soudci, státní zástupci… A taky zaměstnavatelé, což je ta stěžejní skupina, která nám pomáhá s integrací. Nechybí ani zástupci nevládních organizací, kteří mají na starosti různou problematiku ve výkonu trestu, ať jsou to drogy, ať jsou to dluhy, ať jsou to rodinné problémy. Dokonce s námi běhají oběti trestných činů.
A také ředitelé věznic…
Když se postavíte na start, cítíte ozdravný pocit. Sejdeme se tam všichni ve stejném tričku a nevíte, kdo je vězeň, kdo je psycholog a kdo je ředitel banky. Nikdo nikoho nesoudí. Jakmile vidíte konkrétního člověka, přestanete soudit šedou masu, ale vnímáte konkrétní příběh.
Jaký smysl má běh pro odsouzené?
Yellow Ribbon jsem rozjížděla ještě v době, kdy jsem byla ředitelkou ženské věznice. Kuřim byla paradoxně druhým zařízením, které do akce šlo. Pamatuju si vězeňkyni, která mi tvrdila, že vyměnila jednu závislost za druhou. Začala běhat a prý si díky tomu dokázala přivodit docela příjemný pocit fyzického zničení, aniž by se musela zfetovat. Účast na závodě pro leckteré vězně znamená, že poprvé v životě můžou něco dokázat. První úspěch, pozitivní vzkaz společnosti, která je odmítá.
Fandění a podpora rodiny při běhu je také velkým motivem, ne?
Třeba uživatelé drog to kolikrát dotáhnou tak daleko, že okradou, zničí vlastní rodinu. A ten běh může být od nich signálem, že to chtějí zkusit znovu a líp poté, co několikrát selhali. Vzpomínám na Katku, mnohokrát odsouzenou. Najednou přestala brát heroin, pět let se nevracela do výkonu trestu a nedávno mi posílala přes Facebook fotku svých dvojčat. Má rodinu, domek a včelaří. Kdyby jí všichni v sedmnácti odepsali, asi by byla už mrtvá.
Otázku integrace propuštěných odsouzených otevíráte nejen ve sportu, ale i na poli hudby…
Máme vězeňskou kapelu v čele s Petrem Čtvrtníčkem, naším novým bubeníkem. Neskutečně nám pomáhá s projektem Žlutá stužka. Kapela jezdí po základních školách s programem prevence kriminality. Demonstrují dětem v rizikovém věku, jak mohou dopadnout. Když vám tam někdo přijede a vykládá o tom, že bydlíte v jednom pokoji s dalšími třinácti vězni, nemáte žádné soukromí, žádný respekt, žádnou úctu, žádné sociální sítě… Je to působivé.
Běh Yellow Ribbon
Yellow Ribbon Run / Běh se Žlutou Stužkou je výjimečný projekt, který dává druhou šanci lidem s trestní minulostí. Projekt organizuje společně RUBIKON Centrum, Vězeňská služba ČR a Probační a mediační služba. Běží se pod hlavičkou RunCzech. Čtvrtý ročník se běží dnes v pražské Stromovce: v 15.30 vystoupí na Výstavišti Praha skupina V sedě s bubeníkem Petrem Čtvrtníčkem, v 18.00 odstartuje samotný závod. "Velký dík za to, že už čtvrtým rokem fungujeme, patří všem z platformy Yellow Ribbon Run, partnerům, běžcům, kteří se nestydí k této myšlence přihlásit a v neposlední radě kolegům z věznic Světlá nad Sázavou a Kuřim, bez kterých bych na podobné akce vůbec neměla sílu," říká iniciátorka projektu Gabriela Slováková.
