Lze letošní rok ve vaší dosavadní sportovní kariéře nazvat nejúspěšnějším?
Určitě! Splnila jsem si svůj sen o prvenství na juniorském mistrovství světa ve Finsku, a navíc se mi na seniorském šampionátu v Berlíně podařilo devátým místem protlačit se do první desítky, což pro mě byl nečekaný úspěch a další velice příjemné překvapení.
S jakými představami a přáním jste na juniorské mistrovství světa do finského Tampere odjížděla?
S velkou nervozitou, ale zároveň i s odhodláním předvést lepší výkon, než na loňské juniorské Evropě, kde jsem skončila až pátá. Jsem moc ráda, že jsem se s psychickým tlakem dokázala vyrovnat, porazit velkou favoritku Švédku Gunnarssenovou a se zlatou medailí vytvořit výkonem 451 centimetrů nový český juniorský rekord.
Už jste nahlédla i do seniorské kategorie. V čem se liší od juniorské a jak se ve společnosti žen cítíte?
Jsem tam benjamínkem bez větších zkušeností, které získávám právě jen v jejich společnosti. Mám radost, že se od nich mohu spoustu věcí naučit, což mě může posunout k dalšímu zlepšení. Je samozřejmě otázka, jak se dál budu vyvíjet a na své zatím úspěšné cestě pokračovat.
Je některá ze zahraničních tyčkařek vaším vzorem?
Konkrétně nemám nikoho, ale pozorně sleduji Američanky i jednu Řekyni a od každé se snažím něco získat. Vynikající vztah mám už několik let s nedávnou českou jedničkou Jiřinou Ptáčníkovou, která se začátkem příštího roku stane maminkou. Od jejího rekordu jsem sice ještě daleko, ale snažila jsem se aspoň trošku její dlouholeté prvenství ohrožovat. A ona mi za to radila, půjčovala tyče a v řadě věcí pomáhala, za což jsem jí vděčná. Byla bych moc ráda, kdybychom zůstali v kontaktu a zase jsem mohla ocenit každou cennou zkušenost, kterou by mi ze své skvělé kariéry předávala.
Bude vaše příprava po letošních úspěších na další sezonu v něčem jiná?
Letošními výsledky jsem si na sebe ušila bič, budou se ode mne zase čekat vydařená vystoupení. Navíc už to nebude mezi juniorkami, ale v náročnější kategorii do 23 let a hlavně mezi ženami. Největší změnu vidím v mém maximálním úsilí o zdolání vyšších příček. Pokud jde o přípravu, tak ta bude záležet na trenérovi Pavlu Beranovi. Má tréninkový plán, který bude třeba pečlivě dodržovat a případně ho podle situace upravovat. V porovnání s většinou jiných atletů se budu až do jara příštího roku připravovat v domácích podmínkách.
Na kterých velkých akcích byste v příštím roce nechtěla chybět?
Určitě to je mistrovství Evropy atletů do 23 let ve Švédsku. Dále se chci pokusit o nominaci na seniorské halové mistrovství Evropy, které se koná začátkem března v Glasgow, což s limitem 450 centimetrů nebude vůbec snadné. A do třetice je mým přáním účast na říjnovém světovém šampionátu v Dauhá.
Co děláte, když nejste zrovna pět metrů nad zemí?
Především bez problémů studuji na obchodní akademii. Jsem ve čtvrtém ročníku a škola mi v mých atletických požadavcích vychází vstříc, čehož si vážím.
A míří někdy vaše myšlenky i k účasti za dva roky na olympijských hrách v Tokiu?
Dostat se na olympiádu je velké přání asi každého sportovce a ani já nejsem výjimkou. A pokud se mi to podaří, tak bych nechtěla skončit už v kvalifikaci, ale postoupit do finále (úsměv).
