reklama
 
 

Tvrdý pád jí vymazal vzpomínky, Korejka zase olympiádu. Ale Vojáčková na hry přeci jen poletí

10. 2. 2018
Je to pozoruhodný příběh. Česká snowboardistka Kateřina Vojáčková se během olympijské sezony dostávala z jednoho problému do druhého, včetně děsivého pádu na závodech v Pekingu, a když už se nakonec zdálo, že se podívá na vysněnou olympiádu, přišla z Koreje zpráva, že o již přidělené místo v nominaci přišla. Původně smutný příběh má ale nakonec šťastnou tečku, Vojáčková se den po startu olympiády dozvěděla, že se do Pchjongčchangu kvůli zranění jedné ze soupeřek přeci jen podívá. "Ale těch věcí a faktů je okolo tolik... nevím, jestli to třeba není nějaké znamení, že tam pojedu až teď," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Praha - Když se Kateřina Vojáčková dozvěděla o tom, že si má začít balit kufry na olympiádu, byly tři hodiny ráno. A i když si současně rychle spočítala, že nestihne disciplínu slopestyle, a také že přišla o svůj první olympijský ceremoniál v životě, zklamaná rozhodně nebyla.

Po tom, co si v letošní sezoně prožila, se ani nelze divit. 

"Je to obrovské zklamání, které jsem brala jako nespravedlnost," napsala jen pár dní před začátkem olympiády na sociální sítě, kde se jednadvacetiletá snowboardistka vypsala ze smutné zkušenosti, kterou v předchozím měsíci nabyla. "Musela jsem to vstřebat, otočit všechna negativa na pozitiva a podívat se na to z druhé stránky."

O čem byla řeč? Ještě v polovině ledna figurovala Vojáčková v české nominaci na olympijské hry a zdálo se, že po sezoně plné nepříjemností a tvrdých pádů nakonec přijde happy end. Místo něj ale přišla rána tvrdá jako ledové koryto U-rampy. Poslední volné místo si nakonec pro sebe uzmula korejská závodnice, jíž Vojáčková musela své místo přepustit, neboť na něj měla pořadatelská země právo. 

Ale vše se nakonec v noci na sobotu v dobré obrátilo. Kvůli zranění britské závodnice Katie Ormerodové se nakonec vytoužené místo pro Vojáčkovou uvolnilo.

Takže jaké jsou bezprostřední pocity poté, co jste se dozvěděla, že jste nakonec přeci jen olympionička? 

Já to upřímně řečeno ještě vstřebávám, dozvěděla jsem se to dneska ve tři ráno. Je to velmi čerstvé a ještě vůbec nevím, jak na to mám reagovat. Je to úžasné. Ale těch věcí okolo je tolik, je to takový zvláštní příběh, takže ani nevím, co si o tom mám myslet.

Začít můžeme u té vaší nejprve oznámené a pak zase zrušené nominace…

Já jsem se dlouho i přes různá zranění držela na tom předposledním či posledním místě. Ale před posledním závodem (před olympiádou) přišli s tím, že existuje nějaká korejská závodnice, která je sice 70. ve světovém žebříčku, ale někde jela závod, kde skončila třicátá, asi z 31 závodníků. No a tím si splnila korejskou nominaci, protože hostující země má plné právo ji na olympiádu nominovat. A protože ten poslední závod se nakonec kvůli počasí nejel, tak mě vyškrtli. Bylo pro mě dost těžké, abych tohle vstřebala. 

Sezonu a získávání bodů pro olympijský žebříček vám přitom notně zkomplikovalo několik zranění, zejména tvrdý pád na listopadových závodech Air & Style v Číně, který pro vás měl docela vážné následky, včetně výrazného výpadku paměti. Víte alespoň z doslechu, co se tam vlastně stalo?

V Číně jsem prý upadla na nejlehčím triku, na backside 3, který dělám naprosto všude. Nějak se mi kousla hrana, nechápu proč, ani co se stalo. To mi ale říkali trenéři, já ani vůbec nevím, že jsem byla v Číně. Hledala jsem třeba na pokoji kufr a zjišťovala, co tam vlastně dělám a proč tam jsem. Vnímat jsem začala až po 10-15 hodinách.

Nepamatovala jsem si měsíc zpátky. A byl to docela dobrý měsíc, naučila jsem se třeba nový trik, double back flip, což fakt je těžký trik. Mám jen video z Hintertuxu, které mi to připomíná. Ten měsíc navíc bylo hodně školy a já si nepamatuju ani věci do školy a ty informace mi hodně chybí. Teď to musím všechno dohánět a ani nevím, jestli to zvládnu, kvůli tomu, že odlétám na olympiádu.

Jak rychle jste se z následků pádu dostala? 

Bylo to pro mě těžké, když jsem se vrátila na sníh, cítila jsem se, jako bych na tom stála poprvé. Týden po tom pádu jsem byla na závodech v Německu, rozhodnutá, že to odejedu, ale necítila jsem se, točila se mi hlava. Tak jsem skočila jednou rovně a ten závod jsem ani nedokončila. A právě i z toho Německa mi pak chyběly body. Pak jsme odletěli do Ameriky, kde jsem získávala jistotu a cit do nohou, ale trvalo mi to dva měsíce, než jsem se zase začala cítit dobře.

Každopádně nakonec jste se přeci jen do Pchjongčchangu kvalifikovala a i když nepojedete slopestyle, disciplínu big air byste ještě stihnout měla. Už jste si od české výpravy na místě zjišťovala, jak to na závodišti vypadá? 

Slopestyle bych si bývala určitě ráda vyzkoušela. Ta trať vypadá jak z nějaké počítačové hry. Co mi píšou naši z místa, tak je to dost těžké, zábradlí jsou vysoká a dlouhá, takže je to náročné. Ale nevím, jestli to třeba není nějaké znamení, že tam pojedu až teď a ten slopestyle nestihnu. Co se týče big airu, tak ten mám jako disciplínu radši. Ale zatím vůbec nevím, jaký je tam skok. Trenér mi říkal, že dost veliký. Samozřejmě budu chtít předvést to nejlepší, co umím.

Mimochodem, tím, že pojedete až za oficiální výpravou, asi budete mí cestování o něco složitější. Už jste řešila s olympijským výborem co a jak? 

Myslím si, že budu odlétat ve středu, nebo ve čtvrtek. Zatím vlastně nemám ani letenku, ale nejspíš pojedu sama. A tak nemám olympijské oblečení, které musím nejdřív nafasovat. Jestli ještě nějaké zbylo. Vždyť já zatím nemám ani čepici! (smích) Ale moc se na to těším.

Kolik sebou berete přileb? Šárka Pančochová před čtyřmi lety v Soči jednu odrovnala … 

Ježíš to vůbec nevyslovujte nahlas. Budu si brát jednu. To nefunguje tak, že si vezete tři helmy. Je fakt, že se Šárkou máme celkem velkou spotřebu, ale beru si jednu.

Tahle fotografie zaujala některá bulvární média natolik, že zařadila Vojáčkovou do sekce nejvíce sexy snowboardistek světa:

A kolik jste jich tedy letos potřebovala? 

Tři. Ne, dvě. Při tom pádu v Číně jsem navíc neměla svoji, zapomněla jsem ji v autě, stejně jako chránič na zuby. S tím jsem začala jezdit kvůli tomu, že všechny otřesy mozku vznikají z toho, že se zatnou zuby. Takže pokaždé, když se někde bouchnu, tak to není tak hrozné. No ale právě v té Číně jsem ten chránič neměla.

To zní jako pořádný kopec smůly. Ale nakonec všechno dopadlo dobře. Plánujete nějak slavit?

Já to asi oslavím tím, že strávím dva dny učením, protože mám v pondělí test ve škole (VŠEM) a můžou mi sebrat stipendium. Možná ještě budu v pondělí brečet (smích). Oni mi sice vycházejí vstříc, zkoušky a tak si dělám sama. Ale  tuhle zkoušku už mi posouvali z minulého roku. Takže to je moje mínus, že jsem to nestihla. Ale samozřejmě kdyby počkali o měsíc, tak jsem ještě šťastnější.

Když jste zmínila školu, jak to vidíte s vaší kariérou? 

Všichni si myslí, že po olympiádě přestanu jezdit. I rodiče (smích). Maj takové tušení. Já si myslím, že olympiáda je cíl, kterou jsem si musela projít, ale na konec nemyslím. Příští rok už mě touhle dobou čeká univerziáda. Což je skoro stejná úroveň jako OH, je tam podobný průběh jako na olympiádě a je to také hodně mediálně sledované.

Samozřejmě vím, že snowboarding nebudu moct dělat do konce života a nějaké to vzdělání budu potřebovat. Já jsem si to naplánovala tak, že tuhle práci budu moct v budoucnu dělat z domova a budu moct pořád jezdit. A třeba učit malé děti na snowboardu. Neumím si představit, že bych byla zavřená někde devět hodin v kanceláři. 

Ale zatím určitě se snowboardingem končit nehodlám.

autor: Jakub Šafránek | 10. 2. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama