Praha - Když Emil Zátopek v roce 1952 na olympijských hrách v Helsinkách dobíhal do cíle maratonu, tak stadionem zněly slavnostní fanfáry a všichni diváci povstali jako by vítali nějakého hodnostáře.
Triumfální zlaté tažení korunoval po vítězných závodech na 10 a 5 kilometrů i na trati dlouhé 42 kilometrů a 195 metrů, na níž ve svém sportovním životě startoval poprvé.
A bylo to 27. července, tedy na den přesně před 65 lety.
Nevěděl, jakou rychlostí běžet
Jednoho zlatého dne, v němž Emil zvítězil v závodě na 5 kilometrů a jeho manželka Dana triumfovala v hodu oštěpem, přinesla v jídelně finská děvčata na stříbrné míse asi metr dlouho rybu.
"Chutnala nám, ale pomohli nám ji sníst i někteří další sportovci, takže nakonec zůstala z ryby jen páteř a pár ploutví. Ťopek se odpotácel na ubytovnu s tím, že už musí začít přemýšlet, jak se ten maraton vlastně běhá," popisuje Dana v knize Náš život pod pěti kruhy jednu z mnoha příhod, které tato legendární manželská dvojice ve svém životě zažila.
Už samotné myšlenky na tento závod dělaly Emilovi velké starosti.
Před olympiádou měl obavy, aby nebyl pomalý a po skvělém závodu na 5 kilometrů se pro změnu bál, že bude moc rychlý, což by mohlo být nebezpečné.
"Někteří běžci mi radili, jak běžet pomalu, ale já jsem si řekl, že si najdu zkušeného maratonce a budu za ním běžet v těsném závěsu. V novinách jsem se dočetl, že nejlepší je Angličan Peters a bude mít číslo 187. A tak jsem se rozhodl, že toho se budu držet," vracel se Emil k vymyšlené taktice.
Odmítl nabízený citron
Před startem si tohoto Angličana také našel, představil se mu, podali si ruce a popřáli úspěch. A Peters hned po výstřelu vyrazil jako blesk.
"Než jsem se vymotal z klubka 70 vytrvalců, tak měl už velký náskok. Musím za ním, řekl jsem si, stejně jako kolem deseti dalších běžců. Brzy jsme však zůstali jen dva. Se Švédem Janssonem jsme Peterse dostihli asi na 16 kilometru, ale zdálo se mi, že už toho má plné zuby. Řekl mi však, že zvolil správné tempo a při mém dalším dotírání, raději přeběhl na druhou stranu silnice, aby měl od mne pokoj," smál se Emil vždy při tomto ohlédnutí.
I na další nekonečné pouti dál šlapal s Janssonem, zatímco Peters zůstával pozadu. Na 21 kilometru, tedy na obrátce Emil později přiznával, že měl strach, jak druhou polovinu závodu zvládne.
"Na asfaltové a betonové silnici začaly bolet nohy. Na 25 kilometru nám s Janssonem nabídli půlku citronu. Já jsem s tím neměl žádné zkušenosti, takže jsem toto občerstvení odmítl. Zároveň jsem se utěšoval tím, že když to Švédovi pomůže, tak při další nabídce si vezmu hned tři citrony. Jenže už za chvíli přišel malý kopeček, který jsem bez problémů vyběhl - a zůstal jsem sám. Otočil jsem se a viděl, že Jansson už nemůže. A hned mi bylo jasné, že to bylo tím citronem," culil se Emil.
Při ovacích zapomněl na únavu
Tenkrát mu však do smíchu nebylo. Únava se mu zakusovala do lýtek i stehen, síly ubývaly. V hlavě mu strašilo, že dva špičkoví běžci už padli a teď je řada na něm.
"Vytrvale jsem šlapal a za sebou viděl jen dlouhou kolonu aut s novináři, filmaři, pořadateli či fotografy. Tisíce diváků mě nadšeně povzbuzovaly, ale já byl tak uštvaný, že jsem je moc nevnímal. Fandili mi i soupeři, které jsem v předchozích dvou závodech porazil. Teprve když jsem v dáli viděl věž olympijského stadionu, tak se mi běželo líp," blížil se k cíli se svými vzpomínkami.
Navzdory zvyšující se únavě Emil svůj náskok neustále zvyšoval a do cíle přiběhl v nejlepším světovém čase 2:23,03,2 - o více než dvě a půl minuty dříve, než druhý Argentinec Corno a o plné tři minuty před Janssonem.
"Bylo to nádherné. Posledních 300 metrů jsem dobíhal za takových ovací, že jsem docela zapomněl na svoji únavu," vždy se rád vracel k tomuto triumfu.
Zároveň s častou příchutí humoru vyprávěl: "Celá olympiáda byla běžecky docela náročná, ale věřte mi, že ještě víc se naběhali novináři za mnou. Za jejich vlídnost jsem jim prozradil moji tajnou taktiku, s jakou jdu do každého závodu: běžet rychleji, než ostatní. Ale pozvání do Ameriky na mítinky v zakouřené kryté aréně s klopenými zatáčkami a za zvuků ohlušující muziky, jsem odmítl," dodával Emil.
