Praha - Na jedné straně zavládla v české výpravě uplynulých olympijských her euforie. Účet sedmi medailí je druhý nejlepší počin v historii zimních olympiád a větší cifra, než v kterou na začátku února doufali i ti největší optimisté.
Jenže je tu i druhá stránka. Dvě zlata Ester Ledecké jsou vykoupená velkou obětavostí a podporou jejích rodičů, další cenný kov Martiny Sáblíkové připomínkou dřiny pod Petrem Novákem, který si poradil i bez českého rychlobruslařského oválu, a bronz Karolíny Erbanové se barví do oranžova, protože čtyři roky trénuje v Nizozemsku.
I předseda ČOV Jiří Kejval si po dohoření ohně pod pěti kruhy posteskl nad tím, že české medaile z Koreje jsou spíš důsledkem toho, že se nejlepší tuzemští sportovci vydali vlastní cestou mimo systém, který tu jinak moc nefunguje, nebo hůře, vůbec neexistuje.
"V českém sportu nyní vládne roztříštěnost, i když na druhou stranu je autonomnost neziskových sportovních organizací jedním ze základních znaků demokratické společnosti a je tomu tak ve všech vyspělých evropských zemích. Za současné situace uspořádání péče o sport je ale obtížné mít souhrnný přehled o poskytnutých veřejných prostředcích a jejich efektivním využívání," řekla deníku Aktuálně.cz Irena Slepičková z Fakulty tělesné výchovy a sportu.
"V jednom televizním pořadu řekl olympijský vítěz Aleš Valenta, že český sport je černá díra, a má pravdu, nikdo neví, jaké peníze se ve sportu pohybují," doplnila.
Těch dole se nikdo neptá
Slepičková se specializuje na sociologické aspekty sportu a jeho zabezpečení, ale mimo jiné i na politiku sportu. Se studenty v minulosti zjišťovala, jak města financují a pomáhají klubům a oddílům.
"Zjistili jsme, že každá obec to dělá jinak, přes jiné položky, jiným systémem. Víme, že do sportu tečou přes města miliardy korun. Nutno však říct, že bez úsilí obcí by v posledních letech český sport zhynul," uvádí s nadsázkou docentka z FTVS.
Doc. PhDr. Irena Slepičková, CSc
- Přednáší na Fakultě tělovýchovy a sportu v Praze
- Pracuje jako docentka se specializací na sociologické aspekty sportu a jeho zabezpečení.
- Vedla týmy, které zpracovaly projekty sportovní politiky pro středně velká města ČR.
Přesto prý stát obcím a městům spíše hází klacky pod nohy, než aby jim nějak metodicky nebo koncepčně pomáhal.
"Zákon o podpoře sportu dal obcím za úkol vypracovat strategický plán rozvoje sportu. Dostaly na to 18 měsíců, ale ministerstvo nevydalo žádnou metodiku, podle které to mají zpracovat, takže se opět popíše jen spousta papíru," udává příklad Slepičková. Nicméně mnoho obcí a měst již má dávno takovéto dokumenty zpracované a sport podporuje, ať s koncepcemi či bez nich.
Poradní orgán ministerstva školství, tedy Národní rada pro sport, nedal územní samosprávě ve svých řadách příliš velký prostor. "Tehdejší ministryně Kateřina Valachová si do ní přizvala různé představitele zastřešujících sportovních organizací, kteří měli rozhodující hlas, a pak tři zástupce z měst, obcí a krajů, kteří ovšem měli jen hlas poradní. V tomhle ohledu se dá říct, že tu vládne oligarchie, těch dole se nikdo moc neptá."
Chaos v řízení českého sportu nastal po roce 1990, kdy se rozpadla tréninková centra mládeže a ústřední výbory ČSTV (Československého svazu tělesné výchovy a sportu), které dohlížely na činnost oddílů v regionu.
"Když jsem si dělala vlastní šetření, řada klubů napříč sporty přiznala, že se jim od zastřešujících organizací nedostává mnoho podpory. To tehdy fungovalo. Okresní výbory ČSTV pořádaly školení pro trenéry menších oddílů, odkud se pak rekrutují talenty pro vrcholový sport," dodává Slepičková.
I tak je ale třeba přičíst sportovním svazům zásluhy. "To, že jednotlivé sportovní subjekty musejí usilovat o dotace pro svou činnost
z různých zdrojů, je určitě velmi administrativně zatěžuje. Nicméně v posledních dvou letech se podpora výrazně vylepšila, a to jistě i díky intervencím významných střešních organizací," vysvětlila.
Podle ní by si Češi měli vzít příklad z jiných evropských zemí. "Francie je nám administrativním uspořádáním hodně podobná a tam fungují hlavně přes obce. Nemají ale takovou tradici v tom, že spolky mají vlastní sportovní zařízení, která spravují. Proto by se měl najít kompromis a inspirovat se i tím, jak to řeší v severských zemích."
V Norsku, které na hrách v Koreji ovládlo medailové pořadí národů, sportuje 93 procent dětí, které se zpočátku v oddílech především baví a teprve až ve starším věku myslí na závodění. "Je tam silné dobrovolné hnutí, ale také úzce spolupracuje s obcí. K tomu mají pro sportování skvělé podmínky," uvádí Slepičková.
Norové berou sport jako čištění zubů
Bohaté ropné velmoci, kterou Norsko je, může momentálně Česká republika těžko konkurovat, v něčem se ale může přece jen přiučit.
"Měla by tu být uznaná spolupráce mezi obcemi, bývalými okresy, kde by vždy byl nějaký manažer pro sport, který by měl své pravomoci jako státní úředník, byl metodicky řízen odněkud shora krajem a státem podle určité metodiky. Ten by byl schopný posbírat údaje od těch třeba padesáti spolků v dané lokalitě a za jejich řízení a financování by byl zodpovědný, pak to bude přehledné," nabízí postup Slepičková.
Odbornice na sociologické aspekty sportu ale vidí problém nejen v českém systému, ale i v celé společnosti. "Zatímco pro Nory je sport něco jako čištění zubů, u nás se na sportovce často díváme jako na někoho méněcenného, nebo přinejmenším zvláštního," myslí si.
Začít by se mělo tedy už v rodinách. "Přijde mi, že je tady té svobody někdy až příliš. Podle mě, když je dítě otylé, měl by rodič jít pomalu na sociálku. Vždyť tím způsobem života dítěti ubližuje, ničí mu zdraví," nebere si servítky Slepičková.
Neškodil by prý ani větší počet hodin tělesné výchovy na školách. "Každá vláda plánuje alespoň tři hodiny týdně, ale zatím se tak nestalo. Spolky a dobrovolná hnutí všechny děti nepoberou, tak kde jinde by sport měl být povinný než na školách" dodává.
Teprve s postupnou změnou vnímání důležitosti sportu se můžou čeští fanoušci těšit na nové olympijské hrdiny, kteří se díky pomoci státu nebudou muset prokousávat k úspěchu trnitou vlastní cestou.
