Šestice nejslavnějších klubů, takzvaná "Original Six", spolu kdysi hrála NHL na území zhruba o velikosti Francie.
Dnes je 32členná severoamerická liga tak rozrostlá, že v noci ze soboty na neděli vypukne finále mezi Oilers z promrzlé kanadské Alberty a Panthers z amerického jihu.
Kluby dělí vzdušnou čarou asi 4100 kilometrů, takže jde o nejroztáhlejší finále v historii. O desítky kilometrů překonává dosavadní rekord v podobě 13 let staré série mezi Bostonem a Vancouverem.
V mírné nevýhodě je Edmonton, který jakožto horší tým po základní částí musí v případě sedmého zápasu na led soupeře.
Cestu tam a zpět tak může absolvovat až třikrát, což by v součtu dělalo asi 25 tisíc nalétaných kilometrů a 36 hodin na palubě. Samotný hokej tak dlouho nepotrvá ani v případě extrémního prodlužování.
Pro srovnání - 4100 kilometrů vzdušnou čarou může cestovatele z Prahy dostat do Afghánistánu, Grónska nebo pomalu až na Severní pól. Tak moc se hokejisté nacestují.
Oilers zažili cestu na Floridu už v základní části, ale v rámci déle trvajícího venkovního tripu, ne na otočku. To samé platí pro Panthers při jejich cestě do Edmontonu.
"Oba týmy toho přes rok nacestují skoro stejně," připomněl trenér Floridy Paul Maurice. "Oni mají kousek od sebe Calgary, my Tampu. To je všechno. Dva týmy v jedné provincii, respektive v jednom státě. Cokoliv jiného je dlouhý let. Jsou na to zvyklí, takhle fungují, my také. Všichni víme, jak se s tím popasovat."
Obří vzdálenost mezi Oilers a Panthers s sebou pochopitelně nese i změnu podnebí.
Zatímco v Edmontonu je i v červnu běžně kolem 15 stupňů, ve městě Sunrise, kde floridský finalista sídlí, je třeba počítat s dvojnásobnou teplotou.
S tím souvisí kvalita kluziště. Oilers naříkali už ve finále konference, kde čelili jinému jižanskému mužstvu, Dallasu.
"Led tam byl oproti našemu domácímu hodně jiný," citoval zadáka kanadského klubu Mattiase Ekholma deník Edmonton Journal. "Nevím, jestli to souviselo s horkem nebo vlhkostí, ale led v Dallasu mi přišel pomalejší. Myslím, že jsme rozmazlení z toho, jak kvalitní led máme doma."
Kluziště v edmontonské aréně, otevřené teprve před osmi lety, patří v NHL k nejpopulárnějším.
V letošní anketě odborové organizace NHLPA ho za nejlepší v lize označilo skoro 15 procent hokejistů. Více hlasů, asi třetinu, dostal jen led v Montrealu. Podobná čísla vycházejí rok co rok.
Otázku na nejhorší kluziště hráči už nedostávají. Když se to ale v roce 2018 stalo naposledy, nechtěnou jedničkou se stala právě hala Panthers, otevřená na konci 90. let. Získala bezmála 17 procent hlasů.
Ve stejné sezoně se do floridského ledu opřel útočník Blake Wheeler, který do Sunrise zavítal s Winnipegem. "Kdybychom odešli na parkoviště a hráli hokej na kolečkových bruslích, bylo by to lepší," prohlásil.
"Pro týmy v teplejších lokalitách je to prostě těžší," líčil před časem listu Chicago Sun-Times útočník Chicaga MacKenzie Entwistle. "Vlhkost vzduchu se dostává k ledu. Je to vidět i v Chicagu, když se na jaře změní teplota. Led je pak měkčí a snáz se poškodí."
I to je cena za to, že se NHL rozšířila do všech koutů Severní Ameriky a každým rokem vrcholí až v červnu.
