Praha- I  když Martin Macík mladší do cíle Rallye Dakar nedojel, nepovažuje nejmladší český závodník v historii této slavné soutěže své letošní působení za propadák.

25letý Macík se první čtyři etapy držel „na dostřel“ první desítky. Jenže během té páté došlo k poruše zadního diferenciálu kamionu Liaz, a protože se jelo na měkkém písku s řadou vyschlých koryt, nemohl s autem s jednou poháněnou nápravou riskovat a vynechal několik kontrolních bodů. Za to byl nakonec pořadateli po šesté etapě ze soutěže vyloučen.

„Vypadnutí z Dakaru jsem obrečel a nerad na to vzpomínám. Myslím, že jsem z toho zestárl tak o deset let,“ přiznal sympatický rodák z Benešova.

Jak bylo těžké získat si coby nejmladší jezdec respekt mezi ostatními, zkušenějšími soupeři?

A získal jsem si ho? (smích) Popravdě jsem se o to ani nepokoušel. Na Dakaru jsem chtěl dokázat něco sám sobě. Určitě jsem to nedělal kvůli publicitě, abych ohromil fanynky kolem nebo ohromil jiné piloty. Myslím, že jsem u někoho respekt získal. Jsem strašně mile překvapený z toho, že lidé kolem mě považují můj výkon za úspěch. Jsem sebekritický člověk, takže to za úspěch nepovažuju. Vždycky bych chtěl být lepší, to k tomu závodění asi tak nějak patří. Ale musíte být realista a umět si říct „ne, na víc nemám – ano, na víc mám“. Vím, s kým se mohu porovnávat.

Osobně jsem to ale nijak nepociťoval a věděl jsem, že jsem nedostatek zkušeností dohnal fyzičkou. Zkušenosti jsem neměl a věděl, že to tam nejedu vyhrát. Ano, chtěl jsem zasahovat do top desítky, postupně jsem se zrychloval. Co si budeme povídat, nepřálo mi to hodně lidí. Ale bylo mým neuvěřitelným štěstím, že se daly do kupy všechny okolnosti a mohl jsem vůbec jet. To je pro mě asi to největší zadostiučinění.

Jak svůj premiérový start na Dakaru vlastně teď, s odstupem času, hodnotíte?

Nebyl to můj první závod, ale premiérový Dakar. A to je jediná soutěž takového typu. Vnímám to v tom negativním i pozitivním, čehož je více. Negativní je samozřejmě fakt, že jsme kvůli poruše auta nedojeli do cíle. Nemohli jsme s tím nic dělat. Byla to vada materiálu na ložisku diferenciálu. Dokonce ho budeme posílat na analýzu, protože sami nevíme, jak se to mohlo stát. Nabral jsem ovšem spoustu zkušeností. Sám jsem byl překvapený z toho, jak rychle jsem se dostal do tempa i jak rychle jsme se hned během první etapy sehráli s posádkou.

Cítil jste jako mladý pilot výhodu v tom, že se Dakar podobně jako třeba 24 hodin v Le Mans z čistě vytrvalostního závodu posouvá ve vytrvalostní sprint?

Ano, na svoji fyzičku jsem trošku spoléhal, ale bohužel to bylo krátké. Věděl jsem, jak vypadá etapa dlouhá šest set kilometrů, nedoporučuju nikomu (smích), ale bál jsem se, že odjedu dvě stě kilometrů a pak se za volantem začnu nudit. Ale to vůbec nepřišlo. Pořád jsem chtěl závodit a stále jsem zrychloval, protože jsem se konečně dostal do svého tempa. Za to patří velký dík mému trenérovi a hned potom, co jsem vypadl, jsem mu zavolal a poděkoval. Měl jsem pořád sílu a to byla moje výhoda. Proto by mi vyhovovaly i delší etapy, protože na těch se dá hodně získat.

Musel jste se za volantem krotit, nebo jste naopak začínal zadrženě?

Určitě krotit. Říkal jsem si sice, že pojedu v pohodě, ale věděl jsem, že to můžu přestřelit. Vždycky jedu tak, abych auto ovládal. To je moje zásada a nechci se dostat do situace, že ho ovládat nebudu. 

Byl pro vás letošní start na Dakaru největší životní zkušeností?

Vypadnutí z Dakaru jsem obrečel a nerad na to vzpomínám. Myslím, že jsem z toho zestárl tak o deset let. Na jednu stranu taková zkušenost i pomůže a tak to i beru. Víc jsem dospěl, víc jsem zjistil, co budu chtít a co budu dělat a také na co mám. Chci si z toho vzít ponaučení a jít dopředu.

Překvapilo vás, že jste dokázal jezdit časy srovnatelné s nejlepšími jezdci?

Kamarádi mi doma před cestou na Dakar říkali „jeď“ a „tak to vyhraj!“. To je ale Dakar a tam to funguje trošku jinak. Měl jsem ale zkušenosti z malých soutěží a věděl jsem, jak rychle pojedu. A Dakar jsem už jel jako spolujezdec, takže jsem věděl, do čeho jdu. Nerad se prsím a nikdy nebudu říkat, že jedu vyhrát. Snad ani kdybych opravdu mohl. To není dobře.

Na jednu stranu jsem byl ze své rychlosti překvapený, ale na druhou stranu jsem chtěl být lepší. Po první etapě jsem zjistil, že na to mám. Téměř celou – těch 140 kilometrů - jsem odjel za třetím MANem, který moc dobře věděl, že mě nemá pustit před sebe, a dojel jsem patnáctý. Přede mnou už byla jen ta špička. Věděl jsem, že i když jsem jel v prachu, byl jsem schopen konkurovat.

Máte váš Liaz reálně na umístění v první desítce, tedy aspoň v její druhé polovině?

(smích) Vy se vždycky chcete ptát tak konkrétně… (chvíle zamyšlení) Ano, ale záleží i na pilotovi, aby tomu autu uměl ne tak moc ublížit, ale zároveň letět střelu. Prostě je třeba všechno zkombinovat. Tátu už jsem několikrát chválil, že já mu to ničím a on ho staví a postavil ho dobře. Top pětka je už o tak maličkých chybičkách.