Píše se 3. září 1939. Na Polsko už třetí den dopadají německé bomby, přesto je v Bělehradu připraveno vše ke startu tamní Grand Prix.
Rozjitřená mezinárodní situace přiměla všechny britské a francouzské týmy stáhnout své jezdce. Na start se tak dostavili pouze piloti německých stájí Auto Union a Mercedes-Benz, které doplnil jugoslávský soukromník Boško Milenković v Bugatti.
Závod na 50 kol ovládl italský pilot Tazio Nuvolari ve voze Auto Union, který se tak stal vítězem jediné Velké ceny, která se kdy v Evropě jela během světové války.
Tazio Nuvolari climbs out of his Auto Union after winning the Belgrade Grand Prix https://t.co/n7Mz8bWacJ pic.twitter.com/7Wo8UygcnS
— vicens (@vicenstort) August 8, 2016
Nuvolari se narodil 16. listopadu 1892 nedaleko lombardské Mantovy a patřil k největším osobnostem automobilových závodů mezi světovými válkami.
S relativně slabou Alfou Romeo dokázal na okruzích zle zatápět německým Stříbrným šípům. Nakonec i on využil příležitosti a v roce 1937 usedl za volant monopostu Auto Union.
"Největší jezdec minulosti, současnosti i budoucnosti," tak o něm mluvil konstruktér Ferdinand Porsche. Nuvolari zdědil závodnické geny po otci a strýci, zdatných cyklistech. K autům ho to táhlo odmala, už ve 13 letech si tajné vypůjčil otcův vůz, se kterým jezdil po okolí tak dlouho, než mu došel benzín.
Za první světové války sloužil jako řidič u zdravotnického oddílu - a také se stihl oženit. Dva roky po jejím konci, kdy mu bylo už 27 let, se poprvé zapojil do závodění, když získal licenci k závodění na motocyklech.
Od počátku ale řídítka střídal s volantem a v obou motoristických disciplínách si závodníka oblékajícího typický žlutý svetr nešlo nevšimnout. V roce 1925 se stal mistrem Evropy ve třídě do 350 kubických centimetrů, o pár sezon později už na slabších autech proháněl soupeře zvučných jmen.
Mezi evropskou elitu se definitivně vyšvihl v roce 1928, kdy s malým Bugatti (silnější auto si jako majitel vlastního týmu nemohl dovolit) vyhrál Velkou cenu Tripolisu 1928. O dva roky později ovládl i slavný závod Mille Miglia.
V první polovině 30. let jezdil "Létající Mantovan" většinou s Alfou Romeo, ať už v továrním týmu nebo později ve stáji Enza Ferrariho. A v červenci 1935 dosáhl jednoho z nejslavnějších vítězství v historii automobilových závodů, když při Velké ceně Německa na Nürburgringu na starší alfě s motorem o výkonu 275 koní porazil o sto koní silnějí Mercedesy i Auto Uniony. Druhý v cíli, Hans Stuck, na něj po 22 okruzích a 500 kilometrech ztrácel přes dvě minuty.
O dva roky později už Nuvolari sám jezdil za Auto Union, jeho kariéru ale brzy přerušila druhá světová válka. Slavnému závodníkovi v té době bylo skoro 50 let a navíc ho začaly sužovat zdravotní problémy, válečné roky tak strávil v ústraní.
Ještě několik let se dohadoval s Auto Unionem o dlužných penězích - a také se naučil létat. Po válce se nejprve živil opravami a prodejem opuštěných aut, nakonec se ale ještě vrátil na závodní tratě, a rozhodně ne bez úspěchu.
V roce 1947 přes vodu v rozdělovači skončil o pouhou čtvrthodinu druhý na Mille Miglia, a to jel s pouze litrovým vozem Cisitalia, zatímco vítězný Clemente Biondetti řídil Alfu Romeo s třikrát větším objemem motoru. Rychle mu však ubývalo sil, naplno se u něj projevilo astma kombinované navíc s alergií na výfukové plyny.
Účastník 130 závodů, z nichž 64 vyhrál, naposledy startoval v dubnu 1950 v závodu do vrchu u Palerma. V roce 1952 utrpěl mrtvici, po které zůstal částečně ochrnut. Po druhé mrtvici 11. srpna 1953 zemřel.
