Vrátíme se do dob, kdy se o formuli 1 fanouškům ani nesnilo, nad britským impériem slunce nezapadalo a na německé vlajce dominoval hákový kříž. A právě v 30. letech se objevil sympatický britský gentleman, který patřil mezi hvězdy týmu Mercedes.
Aristokrat rodem z Chichesteru na pobřeží kanálu La Manche záhy přičichl k vůni spáleného benzinu. V jednadvaceti letech oznámil šokovaným rodičům, že se už nevrátí na univerzitu, a začal závodit ve slabší třídě tehdejších Grand Prix.
S vozem MG objel řadu závodů včetně Grand Prix Československa 1934 na Masarykově okruhu, kde byl pátý. O rok později už v Brně svoji třídu vyhrál, když v celkovém pořadí předčil i hvězdy Alfy Romeo Tazia Nuvolariho a Louise Chirona.
Telegram, který změnil život
O další rok později všechny šokoval tím, jak skvěle si vedl za volantem deset let starého vozu Delage. Britův výkon neušel ani šéfům týmu Daimler-Benz, který provozoval vozy Mercedes. V Londýně na něj čekal telegram s pozvánkou na testy na Nürburgringu.
Čistý závodní styl uchvátil šéfa stáje Alfreda Neubauera. I když Seamanova matka pochybovala o správnosti tohoto kroku, jezdec nakonec sáhl po své životní šanci. V prosinci 1937 podepsal s německou automobilkou předběžný kontrakt, který pak osobně schválil Adolf Hitler. Závodní vozy Mercedes a konkurenční Auto Union byly totiž jednou z výkladních skříní režimu.
Dnes na Britovi v německém autě není divného nic, ale musíme si připomenout, že jsme se ocitli uprostřed horečného zbrojení, v takzvané "tisícileté říši" vládnou nacisté a za dveřmi je největší masakr v dějinách lidstva - druhá světová válka.
Seaman se své šance chytil ze všech sil, byť v mistrovství Evropy 1937 dojel jen jeden závod. V Monze skončil čtvrtý. Mimo to ale obsadil druhé místo v prestižním Vanderbiltově poháru v USA a na Masarykově okruhu skončil čtvrtý.
Vítězství ve špatném voze
Vrcholem Britovy závodní kariéry byla tak trochu symbolicky Grand Prix Německa 1938. Mercedes přivezl na Nordschleife hned sedm nových vozů W154 - čtyři závodní a tři rezervní. Po třetím místě v kvalifikaci se tehdy 27letý jezdec zařadil v závodě na druhé místo za svého týmového kolegu Manfreda von Brauchitsche.
Německému jezdci ale jeho krajané v boxech přelili nádrž a rozlité palivo začalo hořet. Ve chvíli, kdy na cílové rovince míjel kouř valící se z depa, ujal se Seaman vedení. Von Brauchitsch se pak sice vrátil na trať, jenže v rychlosti kolem 200 km/h havaroval. Jezdec měl z pekla štěstí, že přežil.
V cíli byl Seaman odmáván s náskokem skoro čtyři a půl minuty před Rudolfem Caracciolou a Hermannem Langem, kteří se střídali v dalším Mercedesu W154. Třetí dojel Hans Stuck s vozem Auto Union.
Jásající davy, vyvýšené pódium, slavnostní hudba a triumfální pocity. To vše se asi podepsalo na tom, že z nejvyššího stupínku tovární jezdec Mercedesu vyslal k tribuně s Adolfem Hitlerem na čestném místě nacistický pozdrav. Závodní výkony i zdvižená pravice z něj definitivně udělaly Hitlerova oblíbeného pilota. V zákulisí přitom Seaman prohlásil: "Kéž by to bylo britské auto!"
Seaman zdraví Hitlera zdviženou pravicí:
1938 was Seaman's year. He won the German GP at the Nürburgring - where he was required to salute Adolf Hitler at the victory ceremony, which he eventually did. Privately, he married Erica Popp, daughter of BMW director Franz Josef Popp. pic.twitter.com/vUchxTGJg4
— Mathias Kainz (@MathiasKainz) June 25, 2018
V témže roce byl britský šlechtic ještě druhý v Grand Prix Švýcarska a v evropském šampionátu mu patřila konečná čtvrtá pozice.
"Byla to moje chyba"
Byť se politická situace v Evropě stále zhoršovala - především vinou událostí v Československu -, Seaman se Mercedesu upsal i na další rok. A co bylo pro jeho matku ještě větším šokem, v prosinci 1938 se oženil s dcerou šéfa automobilky BMW Ericou Poppovou. Se synem se rozhádala a vztahy se jim nepodařilo urovnat až do pilotovy smrti.
Ta přišla nečekaně příliš brzy. Píše se 25. červen 1939, okruh ve Spa-Francorchamps hostí Velkou cenu Belgie. V kvalifikaci si britský tovární jezdec německé stáje vyjel páté místo. V Ardenách ale zase jednou zaúřadovalo počasí. Na mokru to Seaman uměl. Brzy se dostal do čela, ale ve 22. kole přišla fatální chyba.
Mercedes vyjel mimo trať a trefil strom. Vůz se zaklíněným jezdcem začal hořet. I když Seamana z auta vytáhli, několik hodin poté zemřel na následky popálenin. Přitom až do posledních chvil zůstal závodníkem. "Omlouvám se, byla to moje chyba," řekl 26letý jezdec na smrtelné posteli svému šéfovi Neubauerovi.
Soudit britského aristokrata ve službách nacistického týmu by bylo z dnešního pohledu snadné. Jen málokterý skutečný závodník by však jen tak bez přemýšlení odmítl šanci usednout do toho nejlepšího auta.
Jedno ponaučení však z tohoto mrazivého příběhu plyne: pokud přenecháte ďáblovi jen část své duše, dřív nebo později vám ji sebere celou.
Druhá světová válka začala pouhých 68 dní po Seamanově smrti.
