Lotyšský hokejový reprezentant by podle svých slov zvažoval i nabídky českých klubů, pokud by je dostal.

Proč máte pořád tu svou starou výstroj?
Je to asi moje pohodlnost. I přesto, že se styl obecně mění, nejen výstroje ale i toho jak brankáři hrajou, já jsem se, myslím, moc nezměnil. Vyhovuje mi to. A navíc - když se stanete zkušenější, nechci říkat starší (smích), jste i víc vybíravý, někdy až potrhlý. Takže abych tomu předešel, snažím se být v co největším pohodlí.

Kolují o vás vtipy, že zatímco vybavení ostatních gólmanů stojí týmy ročně deset tisíc dolarů, na vás vystačí pětistovka. Pořád si vozíte svou pověstnou taštičku s nářadím, kterým si vše od betonů až po lapačku opravujete?
Ano! Ale začíná to být problém. Stává se totiž těžší a těžší. Za roky jsem nasbíral mnoho nástrojů a nářadí, malé nůžky a nitě a podobně...

Ještě za Sovětský svaz, na MS ve Švýcarsku v roce 1990, jste poprvé hrál proti Dominiku Haškovi. Bral jste ho už tehdy jako konkurenci?
Byla mezi námi taková malá soutěživost, protože už za mlada byl vynikající. Nevidíte příliš často 17letého brankáře, jak hraje za národní tým. Brankáři většinou vyzrávají později, po dvacítce. Bylo jasné že je výjmečný. A pro mě to byla výzva: Zkoušel jsem s ním držet krok.

Po letech jste se v NHL (sezona 2001-2002) potkali jako první evropská dvojice brankářů ve finále Stanley Cupu. Bavili jste se o tom?
Během play-off nemluvíte s nikým ze soupeřícího týmu. Učíte se je nenávidět. Je mezi vámi velká rivalita. Špatné to začíná být už po dvou zápasech za sebou, celkem jich přitom hrajete třeba 6 až 7. Je to taková hra zrcadel, pamatujete si, kdo vám co provedl, a přitom se snažíte na to nemyslet. Takže se nemluví ani s nejlepšími přáteli nebo bratry.

Tato finálová sezona, kdy jste hrál v dresu Caroliny Hurricanes, patří mezi vaše nejlepší. O branku jste se ale musel dělit nejdřív s Tomem Barassem, poté s Kevinem Weekesem. On byl prakticky váš protipól, byl to moment, kdy jste poznal na vlastní kůži, jak se hokej od vašeho působení v sovětské reprezentaci změnil?
Nepochybně jsem to tehdy hodně cítil. Věděl jsem, že se můj čas v Carolině chýlí ke konci. Tým se začal obracet směrem k novému, mladšímu brankářovi, který byl stejně dobrý jako já. Tomu jsem rozuměl, ale i tak je to těžké přijmout. Co to usnadnilo, byl fakt, že jsme s Kevinem byli a pořád jsme velmi dobří přátelé.

K českým hokejistům máte kladný vztah, jako malý jste fandil československému nároďáku. Jsou Češi v NHL opravdu tak výjimeční?
Češi mají svůj vlastní styl, stejně jako Slováci, Švédové nebo Finové. Každý to ví. Zajímavé je, že když jsme poprvé přišli do NHL, Dominik Hašek nebo já, byli jsme jedni z prvních pionýrů, kteří přinášeli evropské pojetí brankářské hry. Doma nás někteří považovali za zrádce.
Teď se časy změnily, základy jsou položeny. Evropané jsou v každém týmu. Je potřeba všech: Evropanů, Severoameričanů, tvrdě pracujících hráčů i těch šikovných. Musíte udělat správný mix, abyste byli úspěšní. Obzvlášť v play-off. Takže všechny typy hráčů mají svou roli. Samozřejmě i Češi.

Máte z některého z českých hráčů na ledě strach?
Ne ne, dobré je, že v NHL stojíte proti tolika dobrým hráčům včetně Čechů, že se naučíte nesoustředit se jen na jednoho. Když s tím začnete, zapomínáte na ostatní. To znamená, že tomu určitému hráči ukazujete, jaký z něj máte strach. To proto, že se na něj soustředíte víc než na ostatní. Ale ano, samozřejmě se velmi cení, když zastavíte Jágra, Gretzkyho nebo Lemiuxe. Není to s nimi lehké.

Chtěl byste se znovu setkat na jednom ledě s Dominikem Haškem?
(smích) Byla by to sranda, ale není to moje priorita. Ale byla by to definitně legrace. Mohli bychom spočítat dohromady náš věk, bylo by to bezmála století. Nedaleko stovky určitě. 

Kdo by byl lepší?
Co tím myslíte?

No, jestli vy nebo Hašek? Přeci jenom jste jedni z posledních ze staré hokejové školy...
(Zamýšlí se) No, pro tohle mám připravenou dobrou odpověď: Každá hra má na začátku skóre 0:0. Vždycky je tu šance (smích).