Jak se jako čerstvý padesátník cítíte?
Když tam byla čtyřka, bylo to lepší, ale už mám kolem sebe více padesátníků, jsem s tím smířený. Fotbal si ještě pořád chodím zahrát.
A jak vám to jde?
Nějaký gól ještě dám, ale už to není o velkém pohybu. Spíš s bráchou a dalšíma klukama, s kterými jsme hráli i dříve, si to dáme do nožky. Fotbalem se bavíme. Tam, kde jsem s fotbalem začínal, to i ukončím. V Rozhovicích hrajeme poslední ligu, v ní se dá střídat hokejově, takže pro mě v tomhle věku ideální. (úsměv)
Jinak stále pracujete v chrudimské firmě Ekomonitor?
Ano, už jsem tam 15 let, pracuju jako vzorkař. Hned jak jsem skončil s profesionální kariérou a dohrával jsem v Chrudimi, tak jsem tady nastoupil. A jsem spokojený, takže pokračuju dál.
Co je vaší pracovní náplní?
Je to firma pracující v oboru ekologie. Berou se vzorky zemin, vody, vzduchu, pevných materiálů. Každý den jezdím někam jinam po celé republice, takže je to pestré a baví mě to. Odeberu vzorky a vezu je k nám na firmu do laboratoře.
Takže máte hodně kilometrů za volantem a asi i brzké vstávání, ne?
Je to tak, ale člověk v tomhle věku už nepotřebuje tolik spát. Aut je na cestách čím dál více, projet ráno přes Prahu bývá oříšek, člověk si raději přivstane. A mně výjezdy ve čtyři nebo v pět ráno nevadí.
Udržujete si přehled o profesionálním fotbalu?
Jasně. Sleduju to poctivě, výsledky i přenosy z ligy, když to stíhám.
Komu jste fandil letos na jaře v baráži o ligu mezi Pardubicemi a Chrudimí? Musel jste být docela rozpolcený, ne?
Bylo to pikantní. V Pardubicích jsem někdy ve 12 letech začínal, v Chrudimi jsem působil osm let. Ve finále jsem více fandil Chrudimi, kde hraje synovec. Pardubice měly namále a mohlo to skončit tak, že by hrály druhou ligu a Chrudim by na jejich hřišti hrála první. To by bylo zajímavé. Nevyšlo to, ale před pár lety by nikdo neřekl, že Chrudim bude mít do ligy takhle blízko.
A komu tedy přejete v první lize?
Prošel jsem toho dost, samozřejmě Sparta, Jablonec a Mladá Boleslav jsou moje srdcovky, ale nejvíce sleduju Spartu. K úspěchům má nejblíže, i když ne zrovna těmi výkony, které teď předvádí.
Se Spartou máte dva tituly, byl jste s ní v Lize mistrů. V lize jste v jejím dresu odehrál sice "jen" 34 zápasů, ale zůstala ve vás?
Pro každého hráče v Česku je cílem dostat se do Sparty nebo Slavie. Mně se to povedlo na tři roky, sparťanství se vám vryje pod kůži. Dodnes chodím hrát za starou gardu a obléknout dres Sparty je pro mě pořád čest.
Šel jste na Letnou v roce 2000, před 25. narozeninami. Jaké to bylo?
Jak jsem říkal, byl to vrchol. Byl jsem fakt šťastný, že jsem si mohl zahrát s hráči jako Horst Siegl, Zdeněk Svoboda nebo Jirka Novotný. To byly pojmy. Bylo pro mě neskutečné být s nimi v jedné kabině. Najednou jsem byl v Lize mistrů, na obrovských stadionech.
Zažil jste zápasy proti Realu Madrid nebo Bayernu Mnichov, sám jste se trefil proti Spartaku Moskva.
Aspoň ten jeden gól mi tam padl. (úsměv) Člověk by si samozřejmě přál hrát více, ale každý trenér má o hráčích jiné představy.
U vás to byl takový smutně vtipný paradox. Do Sparty jste přišel z Jablonce, kde jste si moc nesedl s trenérem Jaroslavem Hřebíkem. Jenže zanedlouho přišel na Letnou také on.
Úplně jsme si nepadli do oka, můj herní styl byl jiný, než on požadoval. Nejdříve jsem měl v Jablonci nabídku z Teplic, pak mě Miroslav Pelta vzal do Sparty. A když jsme se někdy po sezoně potkali na letišti, řekl mi, že vzal i Jardu… To jsem si říkal, že je teda super. Plácal jsem se v tom zase jako v Jablonci, ale aspoň mě tam dával jako střídajícího hráče.
Jak jste to bral?
Myslím, že jsem trénoval normálně, jak se má. Akorát člověk věděl, že hrát nebude. Kouše se to hůře, ale v té Spartě bylo tehdy třeba 28 hráčů, kteří mohli nastoupit. A i když jsem chodil jako střídající, góly se mi dařilo dávat.
Životní zápas přišel v dalším působišti, že? Když jste s Mladou Boleslaví v roce 2006 vyřadili Marseille a postoupili do hlavní fáze Poháru UEFA, vy jste výhru 4:2 řídil dvěma góly.
Ano, tohle byl životní zápas pro většinu kluků v týmu. Nedávno nás klub pozval, s klukama jsme se sešli a připomněli si to. Na stadion pro pět tisíc lidí přišlo tehdy snad sedm tisíc, lidi seděli všude, kde se dalo. A ten závěr zápasu… Nikdo tomu nevěřil, ale povedlo se nám to otočit, byla to euforie.
Marseille byla evropským velkoklubem. Hrál za ni třeba Franck Ribéry, který se pár měsíců předtím proslavil na mistrovství světa.
Vzpomínám si na něho, hrál v té době neskutečně. V Marseille jsme prohráli 0:1, doma jsme ztráceli 1:2, ale otočili jsme to na 4:2. Na konci to byl obrovský tlak, lidi nás hnali, oni nebyli schopni to ubránit. Dodnes to je pro celou Boleslav historický zápas.
Mladá Boleslav byla v lize nová, ale dokázala hrát na špici. Byli jste druzí, pak třetí. Ožila ve vás po letech ve Spartě v roli střídajícího hráče nová energie?
Rozhodně, bral jsem to po třicítce jako takový restart. Většina z nás do Boleslavi dojížděla, ale někdy jsme i přespali… Výhry jsme dokázali pořádně oslavit, na malém městě všichni věděli, kde jsme byli, co jsme vypili. Ale to k tomu patřilo, byla to krásná doba bez sociálních sítí a podobně. Na hřišti se dařilo, hráli jsme poháry. Člověk tam zažil zápasy proti Paris St. Germain nebo AEK Atény, za které hrál Rivaldo. Byl to boom, pravidelně chodilo pět tisíc lidí.
Jenže dlouhodobě se na to nedaří navázat a slabá návštěvnost v Mladé Boleslavi je palčivé téma. Mrzí vás to?
Je to škoda a smutné porovnání s těmi našimi časy. Když teď vidím, že přijde 800 diváků… Nefunguje to, nevím proč. Možná kdysi chodili lidi na jména jako Mára Kulič, Suchý, Matějovský. Teď se nehraje o přední příčky, ale ani o Konferenční ligu zájem nebyl.
Mluvili jsme o tom, že ve Spartě vás trenér tolik nestavěl. Často vás ale brzdila i zranění. Je pravda, že jen na pravém koleni máte devět operací?
Bohužel pokaždé, když se mi dařilo, utrhl jsem si koleno. V 17 letech se mi to stalo poprvé, natrhl jsem si zkřížený vaz, když mi soupeř v zápase mládežnické reprezentace proti Rumunsku spadl na koleno. Postupně se to nějak zhoršovalo. Ze Sparty jsem mohl jít do Řecka, nechtěli mě pustit a za týden jsem si v Liberci utrhl koleno. To máte hned rok, než se dostanete do pohody. Přijdou noví hráči, získáváte zpátky důvěru trenéra.
Tolikrát se vracet musí být pořádný zápřah na psychiku, že?
Je to strašně těžké. Když se do kolena jednou sáhne, tak už to pak jede. Úplně vám sleze sval na noze, pomalu se učíte chodit a běhat. Pořád dokola. Nechápu Tomáše Rosického, který měl těch zranění ještě mnohem více a pořád se vracel. Je to neskutečná dřina, která není vidět. Ještě si lidi řeknou, že je skleněný.
S vámi se nesla i hláška Petra Čecha, který novinářům v Anglii na otázku, čí zakončení se mu čte nejhůře, odpověděl Radim Holub. Proč zrovna vy?
Peťa je mladší než já, přišel na Spartu jako mladý kluk. A já jsem měl výhodu, že když se mi to s tím kolenem stalo poprvé, tak jsem pak pořád kopal levou nohou. Obě nohy jsem dostal na stejnou úroveň, dnes je mi jedno, kterou kopu. Takže ve Spartě jsem se třeba nastavil na pravou a zakončil jsem levou. Peťa v té době nebyl schopný to přečíst.
Dodnes z toho těžíte i v té deváté lize, že?
Jasně, tohle je něco, co by se mladí kluci měli učit. Aby neměli čas přemýšlet, kterou nohou zakončí, prostě jak to vyjde… Těžím z toho dodnes, plus nějaký ten instinkt, se kterým se asi musíte narodit. Člověk už se moc nehýbe, ale předpokládá, kam míč poletí, kam se odrazí. To máte za ty roky v sobě.
