Moskva (od našeho zpravodaje) - Před čtyřmi lety jsem seděl v tiskovém středisku na stadionu Maracaná v Riu de Janeiro. V rozlehlém sále se najednou rozezněl obří dusot. Zpočátku nikdo nevěděl, co se děje.
Ale pak novináři brali mobily a natáčeli fanoušky Chile, kteří překonali stevardy u vstupu a vtrhli do místnosti. Neměli lístky, tak zkusili využít slabší ostrahy u vstupu pro média.
Nebyli agresivní, spíš šlo z jejich strany o zoufalý pokus, jak se dostat na zápas se Španělskem. Většinu z nich pochytali a drželi v úzkém koridoru, takže když jim začalo být těsno, odnesla to sádrokartonová stěna a za ní stojící dvě velké televize.
Něco podobného se v Rusku zřejmě nestane. Bezpečností složky jsou na každém rohu a jejich řady početné. Najdete je všude. V okolí stadionu nejvíc, ale i ve stanicích metra v centru města.
Vypadá to, že jejich počet je předimenzovaný, ale v současné situaci to není až tak na škodu.
Faktem je, že za celý týden mého pobytu v Moskvě, před středečním přesunem do Petrohradu, jsem se ani jednou necítil nekomfortně - tedy s výjimkou několika cest taxíky, jejichž řidiči na širokých bulvárech milují přejíždění z jednoho pruhu do druhého, a hlavně strašně rádi šlápnou na plyn, jakmile se před nimi objeví alespoň dvacetimetrový volný prostor. A pak zase prudce zabrzdí.
Naučit je plynulejší jízdě, to není věc organizátorů, mají jiné úkoly. Na stadionu funguje všechno, jak má. Mladé slečny, dobrovolnice, se dokonce umí i usmát.
Doprava metrem je bezproblémová, jezdí jeden spoj za druhým, a způsob, jak plynule dokáže rozvézt fanoušky z plných stadionů po zápasech, je záviděníhodný i pro jiná velká města. Navíc v podzemní dráze funguje telefon i internet, a když nastoupíte do moderního vlaku, můžete na malých obrazovkách sledovat i přímý přenos některého z utkání. Komfort.
Hlavní město, a nejen to, přijalo fanoušky z celého světa přívětivě. Především ty z Jižní Ameriky, kteří se starají o uvolněnou atmosféru v ulicích centra i restauracích. A s nasazením, s nímž Mexičani, Kolumbijci, Peruánci či Argentinci povzbuzují a zpívají, dokáží i utrácet v restauracích a barech, ačkoliv mnoho z nich muselo pro cestu do Ruska hodně obětovat.
V porovnání s EURO 2016 ve Francii, kde se z některých oblastí v Marseille stávaly válečné zóny, je to příjemná změna.
Všimli si do toho i angličtí novináři, kteří oceňují atmosféru a dosavadní chod turnaje. Samozřejmě nikdo z turistů, hlavně evropských, nezapomíná na temnější tvář Ruska a jeho současného represivního režimu. Pod transparenty a plakáty s logy FIFA vítajícími hosty už to tak veselé není. Až je strhnou a šampionát v polovině července skončí, vrátí se vše do reality.
Co se nezměnilo ani během turnaje, na kterém si domácí tým překvapivě rychle zajistil postup do osmifinále, je cenzura. Hodně se o ní začalo mluvit v souvislosti s Leonidem Sluckým, bývalým trenérem národního týmu či anglického klub Hull City, když náhle opustil roli televizního experta.
Jeho konec přišel krátce poté, co se dopustil hříchu, když ve státní televizi zmínil jméno Alexeje Navalného, politického odpůrce a velkého kritika prezidenta Vladimira Putina.
Sluckij během utkání Německo - Mexiko reagoval na slova Kirilla Dementjeva, dalšího experta, jenž k popisu stylu hry s vysokým presinkem použil ne příliš používané přídavné jméno, shodující se s Navalného příjmením. Známý kouč nahodil otázku: "Navalnyj hraje fotbal?" a po chvíli ticha k tomu dodal: "To by bylo zajímavé vidět."
To asi hned tak neuvidí a diváci už Sluckého na hlavním programu neuslyší. Ten sice uvedl, že skončil kvůli pracovním povinnostem v nizozemském klubu Vitesse Arnhem, nicméně znalci prostředí i řada fanoušků je přesvědčena, že za náhlým odchodem oblíbeného experta je právě zmínka zakázaného jména.
Ale většina zahraničních fanoušků tyhle věci neřeší, a pokud nedojde k prudkému zhoršení, odvezou si domů hodně vzpomínek, protože coby hostitelé si Rusové vedou lépe, než se čekalo.
Stejně jako jejich fotbalisté.
