Během zápasu mezi Dinamem Záhřeb a Crvenou zvezdou Bělehrad se do sebe pustili fanoušci obou táborů a fotbalový svatostánek proměnili takřka v bojiště. Nepřehlednou situaci neuklidnil ani zásah jugoslávské policie.

V zajetí nacionalismu

Fanoušci Dinama a Zvezdy se nikdy neměli moc v lásce. Rivalita se zrodila ve společné federální lize za komunistické éry, kdy byly Záhřeb a Bělehrad nejlepšími kluby v zemi a vzájemné souboje často rozhodovaly o titulu.

Zápas 13. května 1990 ale přišel ve zjitřených časech. Jen týden před zápasem, v prvních svobodných volbách po 50 letech, zvítězila v Chorvatsku nacionalistická strana budoucího prezidenta Franja Tudjmana. V roce 1990 už ovšem byla politika prodchnutá nacionalismem v celé Jugoslávii, což se přelilo i mezi fanoušky.

Proti sobě tak na Maksimiru nestálo jen tvrdé jádro Záhřebu, takzvaní Bad Blue Boys (BBB), a chuligáni Bělehradu, nazývaní Delije. Ale také proti sobě stáli Chorvati a Srbové.

Celý příběh se začal odvíjet už před zápasem, kdy do Záhřebu dorazilo vlakem z Bělehradu přes dva tisíce srbských fanoušků a v ulicích nynějšího chorvatského hlavního města docházelo k potyčkám. Události ale vyvrcholily až na stadionu.

Na Maksimir dorazilo mezi 15 a 20 tisíci fanoušků. Která strana potyčku začala, není dodnes jasné. Srbské fanoušky údajně zasypaly kameny vržené Chorvaty. Reakci dobře zaznamenaly kamery. Delije (fanoušci Bělehradu) se vydali po tribuně a po příznivcích Dinama házeli všechno, co jim přišlo pod ruce. Reklamní panely a hlavně sedačky z lehkého plastu. Potyčka se odehrávala přímo v ochozech.

Video: Youtube.com

V dalším dějství dramatu chorvatští BBB vtrhli na trávník vstříc příznivcům Crvené zvezdy. V nepřehledné situaci zasáhla jugoslávská policie, která Bad Blue Boys zahnala zpět na severní tribunu. Řadu fanoušků ale brutálně napadla.

Bobanův nejslavnější kop

Což vedlo k nejznámější události osudového dne. Hráč Dinama Zvonimir Boban se rozběhl hloučkem policistů a jednoho ostrým kopem srazil na zem.

"Policie neudělala dost, aby zastavila fanoušky Bělehradu. Naopak zaútočila na naše. Křičel jsem na policistu, proč se tak chovají. Mlátili fanoušky a dvakrát udeřili mého spoluhráče, tak jsem to jednomu z nich vrátil," popsal s odstupem několika let dlouholetý reprezentant Chorvatska.

Fanoušci pak pronikli na trávník ještě jednou a policie je tentokrát zaháněla i za pomoci slzného plynu. Po trávníku se válely desítky dýmovnic vržených fanoušky a také na něm leželi ranění. Došlo i k útoku na hasičský vůz, když u hrací plochy vypukl požár.

"To, co sledujeme, často končí rozpadem národů," glosoval peklo, které se rozpoutalo na trávníku, prorocký televizní reportér Boris Mutič. 

Bitva nakonec vyústila v úprk většiny fanoušků ze stadionu. Zranění příznivci se počítali na desítky.

Šarlatový král

Událostí využila propaganda na obou stranách. Chorvati tvrdili, že policie se zaměřovala pouze na jejich fanoušky, zatímco bělehradské příznivce nechala být. Srbská média zase popisovala událost jako organizovanou akci nové chorvatské nacionalistické vlády.

Faktem je, že mezi čelnými představiteli chuligánů Crvené zvezdy byl tehdy Željko Ražnatovič, známý pod přezdívkou Arkan, mezinárodně hledaný zločinec, který byl vysoko na seznamu Interpolu.

Od 80. let byl údajně ve spojení s jugoslávskou tajnou službou. Necelého půl roku po zápase pak na pokyn Státní bezpečnosti Srbska vytvořil z jádra fanoušků Delije paravojenskou jednotku, takzvané Arkanovy tygry. Ti jsou zodpovědní za řadu zvěrstev spáchaných za války na území dnešního Chorvatska, Bosny a Kosova.

Arkanovy činy vyšetřoval i český kriminalista Vladimír Dzuro, vyšetřování mělo krycí název Šarlatový král. Mezinárodním tribunálem byl obviněn z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, ale před svým dopadením byl zavražděn.

Národní mýtus

Utkání je dosud provázeno mýty a polopravdami. Po letech se mezi fanoušky Dinama zrodila fáma, že nechvalně proslulý zápas odstartoval válku Chorvatska za nezávislost.

Jde ale o nepravdivou informaci. Jugoslávská fotbalová liga pokračovala i následující rok a nejslavnější aktér bitky Boban hrál až do roku 1991 za jugoslávskou reprezentaci.

Utkání přesto bylo důležitým mezníkem pro předválečný vývoj. "Chorvatská propaganda, která označovala akci policie jako srbskou provokaci, vytvořila obrázek 'my a oni'. Události navíc posloužily jako příklad, že násilí je legitimní způsob, jak řešit problémy," upozorňuje odborník na fotbal a nacionalismus z univerzity v rakouském Grazu Dario Brentin.

Pro tvrdé jádro Bad Blue Boys je zápas z roku 1990 stále důležitou součástí identity klubu a má přesah i pro celou chorvatskou společnost, popsal Brentin. "Násilí na stadionu se pro Chorvaty stalo jedním z důležitých národních mýtů. Je to událost hluboko zakořeněná v paměti společnosti."

Ve válkách provázejících rozpad Jugoslávie následně podle odhadů zemřelo mezi 130 a 140 tisíci lidí, přes čtyři miliony jich přišlo o domov a stali se z nich váleční uprchlíci. Fanoušci obou táborů se pak potkali na skutečném bojišti, často jako příslušníci polovojenských oddílů.