"Bílý balet" je pro soupeře snadným soustem, což nejlépe dokazuje bilance posledních sezon. Vždyť nabitý tým nedokázal získat v uplynulých dvou a půl letech žádnou z velkých trofejí. Ano, zprvu se zdálo, že Pérez bude úspěšný. Real vyhrál španělskou ligu v roce 2001 i o dva roky později, mezitím se posadil na evropský klubový trůn. Jenže pak...
Přicházel jeden nezdar za druhým. Vrcholem je letošní sezona. Ve španělské lize ztrácejí Madridští na třetím místě deset bodů na největšího rivala z Barcelony, z domácího poháru již byli vyřazeni a z Ligy mistrů mají také nakročeno, když v prvním utkání osmifinále prohráli s Arsenalem 0:1.
Fotbalový Frankenstein
Agentura Reuters přirovnala osmapadesátiletého inženýra k fotbalovému doktoru Frankensteinovi. Také prý stvořil monstrum, "los galacticos". Jenže fotbalové souhvězdí nikdy nezačalo naplno zářit. Experiment prostě nepřinesl žádané výsledky, to, o čem Pérez snil, píše Reuters. Ovládnutí a podřízení fotbalové Evropy se nekonalo...
Důvodů je více, v čem vidí ten největší samotný Pérez? "Dali jsme dohromady skvělý tým hráčů, ale pak jsme udělali chybu. Byli jsme jako rodiče, kteří svým dětem splní vše, co si přejí. Hráči ztratili ambice, za to jsem zodpovědný. Nevytvořili tým, chyběla jednota," řekl bývalý prezident poté, co položil funkci. V tom má Pérez pravdu, dlouho přehlížel problémy a hráče vždy omlouval.
Jenže by k sobě mohl být daleko více kritičtější. Vždyť řada expertů již dlouho hleděla se skepsí na přestupovou politiku Realu. Přicházeli skvělí hráči, ale většinou útočně ladění. Pro dobrou ofenzivu ale musí mít klub dobré základy v obraně. Ty Realu chyběly. Kvalitní dům nelze stavět od střechy.
Hvězdy přicházely, dělníci odcházeli
Zpočátku to ale fungovalo. Kontroverzní přestup Portugalce Luise Figa z Barcelony pomohl klubu k ligovému titulu. Rok poté přišel Zinedine Zidane, v roce 2002 pak Ronaldo. A pak v soukolí začalo pomalu skřípat.
Hvězdy přicházely, "dělníci trávníků" si balili kufry. Jako příklad může posloužit záložník Claude Makelele, který se cítil nedoceněný a změnil dres. Právě on jako jedna z mála pilných "včeliček" však stál za posledními úspěchy Realu. Makelele nakonec skončil v Chelsea, která pod dohledem Jose Mourinha sází právě na rozličné typy hráčů a přes obrovské finanční zázemí není zahleděna jen do nejzářivějších komet fotbalového nebe.
Přestupová politika Realu vůbec pozbývala logiky. Posuďte sami. Když Pérezovi nevyšel přestup dříče ze středu pole Patricka Vieiry, koupil do útoku Michaela Owena... Potřeboval prostě jen utratit peníze? Nebo tím skutečně sledoval nějaký záměr?
Snad každý nový hráč, každá nová hvězda, kterou vítaly v Madridu zástupy fanoušků a každý její krok sledovaly kamery vlastního televizního kanálu Realu, se zařadila do zálohy nebo do útoku. Ofenzivní záložníci a útočníci, to byla Pérezova strategie. Jako by chtěl každého soupeře přestřílet 5:4 nebo 6:5.
Netrpělivost s trenéry
Pérez navíc nedokázal najít k souboru hvězd trenéra. Vyměnil šest koučů, žádný z nich nedostal prostor pro koncepční práci. Těžko se pak hledá rovnováha mezi obranou a útočnou fází. Těžko se pak hledá účinný herní systém. Vedle šesti trenérů se na San Bernabeu vystřídali také tři sportovní ředitelé.
Právě to byla Pérezova největší chyba. Uvěřil, že soubor hvězd, jakýsi all-star tým, je schopen sám od sebe získávat tituly a trofeje. Zapomněl na mravenčí práci okolo, která pohání každý dobře promazaný fotbalový stroj. Uvěřil, že schopní jedinci utvoří schopný celek. Že není potřeba mít dlouhodobou strategii, jen každoročně pobláznit fanoušky novou posilou...
Nad Realem nyní převzal vládu dosavadní Pérezův zástupce Fernando Martin. Velké změny se v dohledné době nedají očekávat, Martin patřil mezi nejbližší Pérezovy muže. Přesto by se nový muž v čele "bílého baletu" měl poučit z Pérezových chyb a naivity. Pochopit, že stále platí stokrát prověřený fakt, že fotbal vždy byl a bude týmovou hrou vyžadující nejen velkou porci umu, ale i srovnatelný podíl černé práce.
