Glosář - Vypadá to jako paradox. Ale podíváme-li se blíž, zjistíme, že je pouze zdánlivý.

"Možná to bude poprvé, co nějaký velký turnaj vyhraje tým, který nastupuje bez typického hrotového útočníka," řekl Karel Brückner v rozhovoru pro Aktuálně.cz někdy v půlce Eura 2012.

A ono se to stalo. I ve finále hráli Španělé až do 75. minuty bez klasického "hroťáka". A přesto vyhráli 4:0, což je největší "darda", jaká se kdy urodila ve finále evropských nebo světových šampionátů.

Pro Italy je možná až příliš krutá. Jenže squadra azzura doplatila na dva faktory: 1) nejspíš si příliš věřila, což se odrazilo i v chybném rozestavení, 2) dva hráči se jí v průběhu utkání zranili, přičemž ve druhém případě už nebyla možnost poslat na hřiště někoho zdravého.

A hrát půl hodiny proti rozjeté španělské mašině, která vede 2:0, o deseti, to už prostě bylo moc.

 V každém z nich je skrytý útočník

Ale zpátky k tomu paradoxu, který jsme zmínili v úvodu. Brzy, už ve 14. minutě, se ukázalo, že Španělé jsou natolik fenomenální, že "hroťáka" vlastně nepotřebují. Důvod? V případě potřeby a podle aktuální situace se v něj totiž dokáže proměnit v podstatě každý z jejich hráčů v poli.

Nejdřív to byl Fábregas, kdo na pozici hrotu Chielliniho snadno obehrál a naservíroval míč na gól Silvovi. A potom zase Alba, kdo si z levého kraje obrany nasprintoval fantasticky na špici útoku a zakončil tam tak suverénně, jako by celý život nehrál jinde než právě na hrotu.

Takže své sehrála univerzálnost hráčů zvládajících úžasně obě fáze hry, tedy útočnou i obrannou. Ale ještě jedna ingredience ty klíčové góly pomohla "uvařit": fenomenální přihrávky od Xaviho.

Kritiku slyšeli. A zdravě je naštvala

Když balon dostanete na milimetr přesně v tu nejpřesnější setinu sekundy, je to prostě snazší, než když ho chytáte někde na patě nebo kdoví kde jinde...

Ano, v průběhu dlouhého turnaje Španělé kapku nudili. Pustil se do nich i Arséne Wenger, manažer Arsenalu a guru útočné hry. Španěly osočil z toho, že zradili svou vlastní filozofii, že zneužívají své ojedinělé techniky k tomu, aby soupeři nepůjčovali balon, a vlastně tak v konečném důsledku hlavně bránili.

A měl pravdu. Španělé častokrát předváděli spíše házenou než fotbal. Přičemž v házené se ale pasivnímu týmu bere za nezájem ohrozit soupeřovu branku míčem. To Španělům ho nikdo nebral, ani sudí, ani soupeři. A tak si to Iniesta s Xavim dostrkali až do finále.

I pro tenhle způsob hry se jim hodilo hrát bez hrotu, se šesti záložníky. Navíc tak šetřili síly. Protože s míčem na noze se unavíte míň, než když pořád jen kmitáte jak smyslů zbavení bez něj.

Ale kritika Španěly štvala. "Kdo říká, že hrajeme nudně, nerozumí fotbalu," zlobil se třeba Cesc Fábregas. A nebyl sám.

Čtyři italští záložníci, to bylo málo

Španělé se zdravě naštvali a před finále si řekli: Tak se, pánové a dámy, dívejte. Už také nebylo nač šetřit síly, teď do toho mohli dát všechno.

A jejich hra byla najednou plná kolmic a ryze útočné aktivity, jakou jsme u nich znávali z dřívějška, kdy na hrotu působili nyní zraněný Villa nebo současný náhradník Torres.

 Jak už jsme naznačili, Španělům to soupeř tak trochu umožnil. Zatímco v prvním utkání na turnaji, ještě ve skupině, uplatnil kouč Prandelli proti Španělům rozestavení 3-5-2, díky němuž se Italové dokázali ve středu pole soupeři celkem vyrovnat (a skončilo to 1:1), tentokrát si troufli na 4-4-2. A ve středu pole zápas ztratili.

Ano, v první půli měli Italové vyšší držení míče (to se Španělům asi hodně dlouho nestalo, aby v této statistice za soupeřem zaostali), jenže celková efektivita hry vyznívala jasně pro Del Bosqueho chlapce.

Kdyby ve fotbale neplatí, nicméně kdyby střídající Di Natale po poločase z jedné ze svých šancí alespoň snížil, mohlo být všechno ještě hodně zajímavé.

Dvě vynucená střídání, to je zase moc

Jenže pak museli Italové kvůli zraněním a vyčerpanému množství povolených střídání dohrávat v deseti, a to už byla konečná.

Obránce Chiellini vynechal kvůli bolavé podkolenní šlaše čtvrtfinále s Anglií, semifinále pak zvládnul celé. Jenže ve finálovém mači noha zase nevydržela a jeho střídání ve 21. minutě italskou kvótu načalo.

Di Natale šel v půli oživit útok a už v 57. minutě kouč Prandelli přidal střídání číslo 3. A to Italy potopilo definitivně.

Jednak je záhadou, proč kouč na hřiště posílal defenzivně vyladěného Thiaga Mottu, a ne třeba Nocerina, jednak se naturalizovanému Brazilci už po čtyřech minutách kousnul sval - a v tu chvíli by byli Italové možná raději uvnitř nějaké počítačové hry, kde by uvítali nápis Game Over.

Jenže tady se museli ještě půlhodiny trápit a nechat se totálně pokořit dalšími góly zdravě nadržených borců z lavičky, Torrese a Maty.

Jedou dál, o konci přemýšlí jen Xavi

Komu se snad španělská hra a dominance světovému fotbalu zajídá, pro toho mám špatnou zprávu. Za dva roky se hraje světový šampionát v Brazílii a přesně tihle Španělé tam budou zase. Tedy skoro.

Nejstarším z téhle party je totiž ve 32 letech Xavi Hernández. A také on jediný dal najevo, že zvažuje, zda už v reprezentaci kvůli velkému vytížení v Barceloně neskončí. Je fakt, že právě jeho by asi úplně plnohodnotně nahradit nešlo.

Ale jeho parťáci z týmu jsou pořád proklatě mladí. Piquému je 25, Ramosovi 26, Iniestovi 28, Fábregasovi 25... Jen Xabi Alonso a Iker Casillas už překročili třícítku.

Tři velké turnaje v řadě před Španěly nikdo nevyhrál. A čtyři logicky také ne... Španělští conquistadoři mají stále co dobývat.

Souhlasíte? Nebo to vidíte jinak? O fotbale můžeme diskutovat i na mém facebookovém profilu Luděk Mádl - Aktuálně.cz. Chcete-li se stát jeho fanoušky, stačí na stránce kliknout na "To se mi líbí".