"Chtěl jsem to dotáhnout do osmdesátky, ale po sezoně bude s pískáním konec. Rozhodl jsem se. Už mi docházejí síly a zlobí mě koleno," svěřil se vitální penzista z Teplic.
Jako brankář chytal nejvýš krajský přebor za Krupku, chvíli po třicítce se oblékl do černého a foukl poprvé do rozhodcovské píšťalky.
"Měl jsem začít ještě o dva tři roky dřív, pak bych se třeba dostal do první ligy. Po třicítce je pozdě, nahoru jsem se už neprodral. Ale pískal jsem jedenáct let druhou národní ligu, půl roku jsem mával na lajně první národní, což byla druhá nejvyšší soutěž, nemám se za co stydět. Jsem spokojený, měl jsem hezkou kariéru."
Rád vzpomíná, jak soudcoval zápas Viktorie Žižkov s Příbramí. Na tribuně seděli slavní herci Josef Bek a Ladislav Pešek, vedle nich Topinkův kamarád, který poslouchal, jak si umělci povídají.
"Bek prý říkal Peškovi: Pojď domů, jsou dvě minuty do konce, už se nic nestane. Odešli a já minutu před koncem nařídil penaltu pro Žižkov, který díky ní vyhrál 1:0. Takže tyhle herecké legendy už to neviděly," dává Topinka historku k dobru.
Za svoji oddanost fotbalu dostal Cenu Dr. Václava Jíry pro rok 2017 a na slavnost do Břevnovského kláštera v Praze si pořídil nový oblek, prý aby nebyl za šupáka. "Vybrali lidi, kteří dělají fotbal z lásky, ne za peníze. Právě oni tenhle sport drží."
Topinka je jedním z nich. Rozhodoval i loňský podzimní televizní zápas I.B třídy mezi Hostovicemi a Chabařovicemi. Zvládl ho s bravurou a po něm jej zpovídali v přímém přenosu.
"Skoro jsem nespal, byla čest poprvé v životě pískat před televizí. Je to odměna pro mě i moji manželku, která 48 let neví, co je sobota a neděle," povídal pak.
"Jsem normální rozhodčí, nemívám plné stadiony, těch tisíc diváků v Hostovicích byl asi můj rekord. Ale nervózní jsem z té atmosféry nebyl, kulisa byla úžasná."
Dojal dceru i ženu, ani jeho oči nezůstaly suché. Zápas viděly v televizi, protože když Topinka chytal a jeho choť přišla na stadion, dostal tři góly. Takže jí to potom zakázal.
Nezažil jen hezké chvilky, ouvej mu bylo třeba v Králově Dvoře, kde se na něj po porážce domácích sápali diváci. Sedl do auta, ale musel vycouvat, což kvůli běsnícím fanouškům nešlo. Pomohla mu až policie. Od té doby parkuje zásadně tak, aby mohl vyjet popředu.
Taky se ho snažili uplatit třeba sudem piva, pár korunami. Odmítl. Přiznává, že když je mužstvo slušné, je na něj o fous hodnější. "Takhle to mají všichni rozhodčí."
Jenže aby někdo neměl řeči, na které je pedant, to je teď vzácnost. "Jsem sice už otrlý, ale mrzí mě, že lidi jsou v dnešní době tak zlí, zatrpklí. Na každém vidí chybu, jen sami na sobě ne. A to je špatně. My jsme malý národ, musíme jeden druhého ctít a mít se rádi, protože doba je těžká. Ale vidíte samé zákeřnosti, pomlouvání…."
I proto už ho pískání nenaplňuje tak jako dřív. "Měl jsem to rád, teď už to rád nemám. Hráči, hlavně mladí, se chovají neukázněně. Už nemají takový výkon, ale chtějí po rozhodčím, aby pískali všechno. Na to už nemám nervy," rozčiluje arbitra z lázeňského města.
"Dřív měli úctu k rozhodčím a byli to dobří fotbalisté; já si nedovolil na ně a oni na mě. Teď někdo hraje I.B třídu a myslí si, že kope ligu."
Možná i kvůli těmhle poměrům se z rozhodčích stává ohrožený druh. "Před pěti lety bylo u nás v Ústeckém kraji 113 rozhodčích, dneska je nás pětačtyřicet. Mám dva až tři zápasy v týdnu, což je moc. Řekl jsem, že mi stačí jeden za týden. Když vám táhne na osmdesátku, člověk se musí šetřit."
Pohyb, to je Topinkův život, díky kterému se udržuje. "Mám léta a už nemůžu na hřišti létat. Ale když je pěkné hřiště, člověk si na něm chce zaběhat. Mám to rád."
Pak přijde domů, dá pusu své ženě, otevře si pivko, zapne televizi a relaxuje. "Ale doma už nepískám, tam píská manželka," směje se uznávaný rozhodčí.
