Prodělal jste operaci tlustého střeva, kde vám lékaři objevili rakovinné bujení. Jak vám nyní je?
Jednou za čtrnáct dní chodím do nemocnice v Českých Budějovicích na chemoterapii, tři čtyři dny po ní jsem dost unavený. Ale pak se to zlepší. Uvidíme. Naučil jsem se s tím už žít.
Jak vám vlastně nádor objevili?
Začátkem května mi přestalo chutnat, úplně jsem chuť ztratil. Když jsem se na jídlo jenom podíval, udělalo se mi šoufl. Šel jsem proto za svým kamarádem v Budějovicích, co se se mnou děje. Vyšetřili mě na sono, ultrazvuku a dalších přístrojích. Řekl mi jasně - je to v pr… Jsou tam metastázy. Projeli mi v těle všechno. Jícen, žaludek, pak kolonoskopie, katetr. A okamžitě mě poslal na operaci. Zařídil mi ji můj syn v Motole u uznávaného odborníka profesora Jiřího Hocha, který je přednostou chirurgické kliniky. V Praze jsem ležel asi deset dní, pak mě pustili domů a od června jezdím do Budějic na chemoterapii. Jednou za tři měsíce mě kontrolují na cétéčku. Další mě čeká v lednu, uvidíme. Metastázy tam pořád jsou, ne moc, ale jsou. Snažíme se je zničit.
Operace se tedy vydařila?
Profesor Hoch ji provedl skvěle. Když se někdo koukne na mou jizvu, zavrtí hlavou. Není skoro nic vidět, udělal to fantasticky. Navíc bez vývodu, čehož jsem se hrozně bál. Hlavně mě však dostal hodně nahoru psychiky, dost to se mnou zamávalo, za což jsem mu vděčný.
Do toho koronavirus. Jak tuhle hrozbu vnímáte?
To je v mém stavu hodně nepříjemné. Po zákroku mám sníženou imunitu, procházím chemoterapií. Snažím se hlídat. Stará se o mě doktor Jan Pirnos, připravuje mi různé podpůrné doplňky, zobu vitaminy. Navíc si pokecáme i o fotbale, vede mládež ve Slavii České Budějovice, bývalé Koh-i-Noorce, přestože má licenci UEFA. Jsem, doufám, v dobrých rukou.
Znamená to, že jste úplně izolován od vnějšího prostředí?
Sem tam zajdu na nákup, přičemž se lidem co nejvíce vyhýbám. Kdybych se však úplně od normálního života odstřihl, tak je to konec. Na psychiku je to velký nápor. Na Hluboké, kde máme postavený dům, jsem jen s manželkou, zbytek rodiny je v Praze. Jsme spojení jen po telefonu, po Skypu. Jinak vnuka a vnučku, které je šest, nevidím a moc mi chybějí. Nejezdí za mnou, aby mě neohrozili, to je jasné, ale je to strašné.
Přitom procházka po zámecké zahradě na Hluboké, zámek je nyní zavřený, je tak nádherná a uklidňující. Ani to nejde?
Nejde, musím být opatrný. Tedy pokud se týká setkávání se s rodinou. Navštěvovat se v této situaci je skutečně nebezpečné a nezodpovědné.
Jak trávíte čas? Předpokládám, že sledujete přenosy fotbalových zápasů. Nemýlím se?
Nic dalšího mi moc nezbývá. Někdy se hádám s manželkou, kam to přepneme, ale fotbal je naším skoro denním hostem. Škoda, že se nehrála česká liga, chápu ale, že situace je složitá. Jsem hodně v kontaktu s Petrem Radou (trenér FK Jablonec), voláme si třikrát týdně, ten to také prožívá.
Víc držíte palce Českým Budějovicím, kde bydlíte opodál, nebo Slavii, na jejíž lavičce jste prožil nejvíce úspěchů?
Slavii, to je jasné. Proto domácí porážka Budějic v úvodu ligy doma 0:6 mě netrápila. I když jsem měl od jihočeského klubu pozvánku na utkání. Ale ve Slavii jsem prožil nejvíc, jako hráč, trenér a v dalších pozicích. Dohromady asi třicet let, to se nedá vymazat.
Dělají vám červenobílí radost?
Loni to bylo nádherné období. I když výsledky v Lize mistrů nebyly nějak zázračné, herně to bylo hodně zajímavé. A také atmosféra v Edenu. Teď to není, bez diváků to není úplně ono. Kádr má Slavia hodně široký, podle mého někdy až moc, některé příchody moc nechápu.
Pod vaším vedením v roce 1996 vybojovala titul, v Poháru UEFA dokráčela až do semifinále. Pak po stříbrném Euru v Anglii odešlo do zahraničí několik hráčů základní sestavy. Neprožívá váš následovník Jindřich Trpišovský podobnou situaci?
Když odejdou klíčoví hráči, je to znát. To jsem zažil. Kvalitních hráčů v naší lize už tolik není, doplnit mužstvo, aby opět šlapalo, je těžké.
Hypotetická otázka: Jak by dopadlo utkání Slavie 1996 se současnou?
Musím říct, že bychom vyhráli, nic jiného ode mě nečekejte.
Co vás k tomuto tvrzení vede? Lepší mužstvo, nebo schopnější trenér?
Rozhodně lepší mužstvo, to už jsem naznačil. Hráči v mé době byli fotbalově lepší. To mi nikdo nevezme. Stačí se jen podívat, v jakých velkých klubech skončili. Karel Poborský šel do Manchesteru United, Radek Bejbl do Atlétika Madrid, Vláďa Šmicer se dostal až do Liverpoolu, dobré nabídky měl Pavel Novotný, i když odešel později, a další. A později Pavel Horváth do Sportingu Lisabon, měli jsme nabídky na bratry Došky, i když se nezrealizovaly. Asi to byla chyba. Samozřejmě dnešní hráči by vynikali v jiných parametrech. Ale je snazší zlepšit kondici, zkvalitnit osobní souboje, zvládnout taktiku. To se dá naučit. Ale fotbalovost musíme mít v sobě od malička a jen ji rozvíjet. Na tehdejší dobu jsme měli fakt skvělé mužstvo i z evropského hlediska.
Nemrzí vás, že vám v trenérské kariéře unikla Liga mistrů? Dosáhli na ni až vaši následovníci Karel Jarolím a Jindřich Trpišovský.
To je jediné, co jsem nedotáhl a co mě bude napořád mrzet. Vyhrál jsem ligu, pohár, stal se Trenérem roku, ale na Ligu mistrů jsem si nesáhl. To mě vážně se… Hlavně odveta se Šachtarem Doněck v roce 2000, kdy jsme tam vyhráli 1:0 a doma stačilo udržet snad minutu, jeden roh, to snad nikdy nepřekousnu.
Také jste nikdy nepřevzal reprezentační mužstvo. To vás tolik netrápí?
To mě mrzí také hodně. V podstatě všichni moji asistenti nároďák někdy vedli. Pepík Pešice, Karel Jarolím, Franta Straka, Petr Rada. Aspoň mohu říct, že jsem je trenéřinu naučil a dotáhli to tak daleko. Já měl nabídku v roce 1997 od Franty Chvalovského (předseda FAČR), jenže to jsem byl tři měsíce v rakouském Tirolu Innsbruck. Vedení se to moc nelíbilo, ale asi by mě nakonec pustili, ale já tam byl tehdy moc nadšený. Říkal jsem si, že ta šance ještě přijde. Ale už nepřišla. Dneska bych se rozhodoval jinak.
Jste brán jako slávistická legenda. Neobáváte se, že vás nynější úspěšná generace z tohoto postu časem sundá?
To se určitě stane. Lidé, kteří pamatují naše časy, stárnou i umírají, mladí se moc o historii nezajímají. Neviděli, nezažili. Stejně jako nám neříkaly moc předchozí generace. Tak to prostě v životě chodí, s tím je třeba se smířit.
Máte jako jihočeský patriot nějaké vazby na Dynamo České Budějovice?
Nyní žádné, jen chodím na fotbalové zápasy, když to tedy jde. Čistě jako fanda. Naposledy jsem pro klub ještě skautoval, ale to už také skončilo. Obávám se jen, že současná ekonomická situace bude mít na menší kluby jako Dynamo neblahý dopad.
Loni však jako nováček předvádělo mužstvo slušný fotbal, souhlasíte?
Hráli dobře. Hodně pomohlo, že přišli dva zkušení, Jarda Drobný do branky a Tomáš Sivok na stopera. A trenér Horyna (David Horejš) toho dovedl náramně využít. Znám ho dobře, když jsem vedl Budějky, dělal mi asistenta.
Takže adept na lavičku reprezentace…
Přesně tak, správně. Ale tihle dva se zkušenostmi ze zahraničí dali mužstvu strašně moc. Přinesli to hlavně do kabiny, což fanoušci ani nevidí, ti sledují dění na hřišti. Udělají si pořádek sami, mladí je respektují. To se pak přenese i na hřiště. Trenér je musí mít na své straně, což je velké umění. Jsou trenéři nesmírně vzdělaní, sečtělí, sledující nejmodernější trendy. Mají perfektní tréninky, zajímavá cvičení, taktickou přípravu, vědí o soupeři všechno. Ale nejsou to kouči a psychologové. Otevřou dveře, vkročí do kabiny a v tu chvíli je po nich.
Stalo se vám, že jste s někým nevyšel?
Nevybavuju si. Právě si říkám, že jsem dovedl s osobnostmi vycházet. Dodnes mám velice dobré vztahy s Tomášem Řepkou z dob, když jsem vedl Budějice. Neměl jsem s ním jediný problém. Co se týče přístupu k tréninku a všem povinnostem, byl ostatním příkladem. Samozřejmě když jsem někoho, kdo byl brán jako opora, nepostavil, netvářil se. Já však měl nejraději čtrnáct patnáct hráčů, které jsem točil, a moc do sestavy, pokud to nebylo nutné, nesahal. Od Honzy Stejskala v brance, přes Honzu Suchopárka až po Pavla Kuku. Měl jsem s nimi fakt dobré vztahy.
Ozvou se vám, aby vás povzbudili ve složitější situaci?
Zavolají mi. I ti, od nichž bych to ani nečekal. Například Martin Fillo z Baníku Ostrava, kterého jsem vytáhl v Plzni do áčka. Přitom jsme dlouho nebyli v kontaktu.
Osobně jste měl konflikty s Romanem Berbrem, když ještě byl rozhodčí. Jak se díváte na fakt, že je nyní ve vazbě?
K tomu se nechci vyjadřovat. Všichni, nebo velká většina, byli zticha, najednou jsou chytří a všechno věděli. Když by najednou vyšel Berbr z vazby a znovu se chopil vlády, zase obrátí. Já k tomu nic říkat nebudu.
Dovolte jednu osobní otázku. Jméno Cipro znamená v italštině Kypr. Jak jste k němu přišel?
Mám zjištěno, že moji předkové z otcovy strany pocházeli z italské Kalábrie. Chudí rolníci šli za lepším živobytím jinak, někteří došli až do Čech. Táta byl ze Zdic a na Berounsku je jméno Cipro docela frekventované. Kdykoli jsem narazil na příjmení Cipro, pocházelo z tohoto kraje.
Nelákalo by vás tedy trénovat v zemi prapředků, ve fotbalově zaslíbené Itálii?
To by přece lákalo každého. Ale nabídka nikdy nepřišla. Teď už to nedohoním.
