Má hráč průměrného českého prvoligového týmu šanci zajistit se finančně tak, že nemusí alespoň nějakou dobu nic dělat?
Vždycky, když se mě někdo z mladých v jeho 17 letech zeptá, jestli cestou profesionálního fotbalu jít, odpovídám, ať si to pořádně rozmyslí. Když budete léta hrát v průměrném prvoligovém týmu, na celý život se určitě nezajistíte. Ale nějaký finanční polštář, abyste po kariéře měli čas se rozkoukat, se dá našetřit. Na druhou stranu přijdete o velkou část produktivního věku, kdy si většina lidí už vybudovala nějakou kariéru, zatímco vy budete začínat od začátku.
To nezní moc optimisticky, ale když se přece jen mladý fotbalista rozhodne to zkusit, jak by měl postupovat?
Měl by si rychle uvědomit, že kariéra může kdykoli skončit. Když dostane 50 tisíc měsíčně, měl by z nich umět deset dát stranou a nesahat na ně. Když z 50 dokáže ušetřit deset, ze sta už je to dvacet, a tak dále.
Martin Klein
*2.7. 1984
- v 16 letech debutoval v nejvyšší české lize za Spartu, o rok později si s Letenskými zahrál Ligu mistrů
- mistr ligy se Spartou 2000/01 a vítěz domácího poháru s Teplicemi 2008/09
- kromě Sparty a Teplic hrál za turecký Konyaspor, maďarský Ferencvárosi TC či kazašský FK Kajsar Kyzylorda
A do čeho by měli investovat?
Dnes už je spousta méně rizikových nástrojů, kam dlouhodobě investovat peníze a nějak je zhodnocovat. Snažím se klukům radit, aby směřovali alespoň k tomu, že po konci kariéry budou mít své bydlení. Až na pár klubů, Spartu, Slavii a dejme tomu Plzeň, u nás kluci nemají zas takové závratné platy, aby si mohli dovolit utrácet za hlouposti a nemyslet na to, že kariéra je krátká a přijde doba, kdy budou muset řešit, co dál.
Ale když je fotbalistovi 16 nebo 17 let jako vám, když jste přišel do Sparty a zahrál si Ligu mistrů, asi je těžké být takhle uvědomělý, ne?
Samozřejmě. Fotbalista žije ve své bublině, která je utvořená z kolektivu, do kterého přijde a do kterého se snaží zapadnout. Sám jsem to zažil, byl jsem kluk z vesnice kousek od Brna, který přišel hrát do Sparty. Spoluhráči měli drahá auta, chodili pěkně oblékaní. A když tam přijde někdo jako já v uvozovkách ve flanelce, tak se může stát, že sklidíte posměch. Někdo to dá a je mu to jedno, někdo chce zapadnout.
Jenže pak si musí na všechen tenhle komfort půjčit.
Pro mladého kluka je tu spousta nástrah. Pokud to není kluk z rodiny, která mu dala dobrou finanční gramotnost. Na fotbalistech se chce spousta lidí přiživit. Lákají je na různé investiční příležitosti, pojištění a podobně. Málokterý fotbalista si řekne, že by si měl dvě výplaty schovat, aby mohl na konci roku zaplatit daně nebo sociální a zdravotní. Taky mě to potkalo. A byl to jeden z důvodů, proč jsem i odešel do zahraničí. Tady v Česku jsem nic neušetřil, žil jsem ze dne na den a utrácel za ptákoviny. Až na sklonku kariéry jsem pochopil, že bych se k výdělkům měl stavět jinak.
Takže v české lize se najdou hráči, kteří hrají fotbal na dluh?
Stoprocentně v lize jsou a nebude jich málo. Víme, že někteří z nich skončili tragicky. Působí na ně kolikrát i tlak okolí. Mají pocit, že když hrajou první ligu, musí mít luxusní auto, oblečení, bydlení, a vydělávají jen na splátky půjček. Ale tohle vám nikdo nepřizná.
Neměli by o finanční gramotnost svých svěřenců, obzvlášť mladých kluků, nějak dbát kluby?
Kluby si to přehazují jako horký brambor, říkají, že o finance se starají klukům agenti. Agenti zase říkají, že to mají na starost lidi od nich z agentury, ale stejně jsou případy, kdy to nefunguje dobře. Ale to už je spíš na politickou diskusi, neexistuje ani žádný zákon o sportu, který by na tohle myslel.
Jak to funguje v zahraničí?
Například v Holandsku to funguje tak, že když podepíšete profesionální smlouvu, strhává se vám z platu určité procento, které pokryje daně a poplatky jako u každého zaměstnance a pak ještě i spoření. A tyhle peníze pak máte od nějakých 35 let možnost nechat si vyplatit najednou nebo postupně. Tam to vyřešili takhle systémově.
To se ale bavíme o těch šťastlivcích, kteří se dostanou do prvoligových klubů, co když se snaží prokopat mezi elitu z nižších soutěží?
Málo se ví, že fotbalisté u nás fungují jako OSVČ. Nejsou to zaměstnanci klubu. V tomhle jsme ve fotbalové Evropě unikát. Západní země, Rakousko nebo třeba i Maďarsko, kde jsem hrával, to mají postavené jinak, stáváte se zaměstnancem. Hrál jsem i v Kazachstánu, kde jsem byl dokonce státním zaměstnancem. U nás pracovněprávní vztahy pro fotbalisty nenabízejí pro fotbalistu moc záruk.
Co tím myslíte?
Když jste zaměstnanec, máte podle zákoníku práce mnohem víc práv. Zaměstnavatel za vás platí sociální, zdravotní. Jako OSVČ podepíšete smlouvu, vzdáte se tím veškerých práv, a když poplatíte všechny povinné odvody, zjistíte, že vám toho moc nezbyde. Od druhé ligy níž to funguje na poloamatérské bázi, přestože hráči mají oficiálně profesionální smlouvy. Ale ty třeba začínají na deseti tisících. Troufám si říct, že od divize níž už je to šedá ekonomika a kluci se ani jako OSVČ nepřihlásí.
To se pak obloukem vracíme k tomu, jestli se dá fotbalem nějak finančně zajistit a kde mají nadějní mladíci brát motivaci k růstu.
Nutno říct, že je tu dobře nastavený systém akademií pro hráče do nějakých 18 let. Pak musí mít kluk štěstí, aby se ho chytil nějaký ligový klub. Ale co s ostatními, které akademie vyplivnou, to už nikdo moc neřeší. Ti kluci pak končí v divizích, v nižších soutěžích v Rakousku a podobně. Přitom výkonnostní růst a vyzrálost hráče vrcholí až někde ve 23 nebo 24.
A tihle odpadlíci by si mohli jednou ligu zahrát?
Jsem přesvědčený o tom, že takhle český fotbal přichází o spoustu talentů, kteří by se časem mohli do ligy dostat. Dělali jsme si na to i nějakou studii, spousta těch kluků třeba i skončí s fotbalem úplně. Jsou to stovky kluků ročně, se kterými se dál nepracuje.
Jak by to mohl FAČR napravit?
Řešení se nabízí, že by třeba třetiligový tým, který angažuje mladého hráče z akademie, mohl část jeho platu pokrýt z nějakého příspěvku od svazu. Ten by se měl podílet na tom, aby se tihle mladíci ještě dorozvinuli. Snažím se o tom mluvit s lidmi z fotbalového prostředí, ale tohle chce opravdu prosadit na úrovni svazu.
Přitom se ale mladí kluci v sestavách prvoligových celků objevují…
Jasně, vybírají si mladé kluky, kteří jsou na tom už v sedmnácti nebo osmnácti fyzicky tak dobře, že se mohou poměřovat s dospělými. Ale přijde mi to podobné přebírání hráčů, jako když si agenti naberou pod sebe do agentury 150 fotbalistů, ale pak se o tenhle počet stará jen pět agentů. Ti vám pak řeknou, že jim stačí, když se z těch 150 adekvátně prosadí pět. To pak často znamená, že těch zbylých 145 nemá adekvátní péči, kterou by potřebovali.
A za vámi chodí pro pomoc a radu jací hráči?
Jsou to kluci napříč ligovými soutěžemi, řešili jsme například situaci kolem Jindry Novotného, který hrál za pražský Meteor. Můj kolega má zase hodně kontaktů v malém fotbalu, kam míří třeba hráči z divize. Tím, že jsem fotbal hrál, tak se mi čas od času někdo ozve, jestli bych mu nemohl pomoct s něčím konkrétním. Nikoho ale záměrně nevyhledávám, nechci fungovat jako agent.
Ale vaše hlavní pracovní náplň to není, že?
Ne, pracuju v realitách, ke kterým mám blízko díky stavební průmyslovce, kterou mám za sebou. Jsem takový prostředník v obchodech s nemovitostmi. Ale tím, že zdroj financí mám někde jinde, můžu se věnovat i tomu, jak bych mohl fotbalu pomoct. I když třeba jen na filantropické bázi. Zatím se tak trochu hledám, taková funkce, která by mi seděla, tady zatím asi není. Ale mám přece jen z aktivní kariéry docela dost zkušeností, tak se jich snažím nějakým způsobem využít.
Když se ohlédneme, co všechno jste o českém fotbale v tomto rozhovoru prohlásil, ještě si dokážete nějaký fotbalový zápas v televizi užít?
Dokážu. Snažím se na zápas koukat čistě fotbalově a nevidět všechny mechanismy, které profesionální svět ovlivňují. Ale měl jsem i období, kdy jsem z něj ztratil tu radost. Pak jsem si uvědomil, že nic není černobílé a nic se nezmění ze dne na den. I proto se snažím sem tam někomu s něčím pomoct nebo poradit, když mě o to poprosí.
