Když se člověk podívá na vaše příbuzenstvo, vás nikdy nelákalo živit se sportem?
V naší rodině to bylo vždycky rozdělené. Táta Jirky Prskavce to měl postavené tak, že dává all in do sportu, to ho bude živit a nazdar. Zatímco moje mamka zase dávala all in do vzdělání. Oba mí rodiče jsou totiž lékaři.
To z vás asi musel být vysokoškolák, že?
Přesně tak, ale jsem za to rád. Mamka v mých 17 tvrdila, že pokud chci dělat obojí na profesionální úrovni, musím jít na prestižní americkou univerzitu. Že tady se studium se sportem moc kloubit nedá. Přitom Matějovi se to podařilo. Vystudoval umělou inteligenci na matfyzu, na půlúvazek u toho pracuje a přitom nejspíš pojede na letní olympiádu.
Co takový český sportovec musí pro úspěšné přijetí na americkou univerzitu udělat?
Mamka mi tehdy zaplatila pomoc agentury Stipendia.cz, která mi slíbila, že mě na americkou univerzitu dostane. Probíhalo to tak, že jsem dostal dvě bichle. Jedna byla přípravou na americkou maturitu a druhá na jazykový English Profiency Test. S angličtinou nebyl problém, měl jsem ji ve třídě nadprůměrnou, tak jsem tušil, že ji dám. Přijímačky jsem pak zvládnul napodruhé. Agentura mi pak sehnala dva trenéry z prestižních univerzit, kteří by o mě na základě mých sportovních výsledků stáli a zajistili mi tak stipendium na vzdělání v Americe po čtyři roky. Jeden z nich byl Jason Munch z Florida Institute of Technology, kterého jsem si nakonec vybral.
Po roce a půl jste ale přestoupil na kalifornskou univerzitu, proč?
Vyvedla se mi tam skvěle sezona. Skočil jsem 7,5 metru do dálky. Vyhrál jsem tím americkou konferenci, dostal se na mistrovství USA, kde jsem se protáhl až do finále. Paradoxně ale tam jsem si poprvé uvědomil, že možná nedělám správný sport.
Jak to?
Dřel jsem jako nikdo, ale stejně jsem nebyl úplně nejlepší. Pak jsem si vyslechl příběhy těch nejlepších, kteří říkali, že atletiku dělají dva roky, a skákali přes osm metrů. Já byl sice nasvalený ale podsaditý kluk. Kolem mě byli samý dvoumetroví Afroameričani. I tak to byl ale úspěch a můj trenér dostal nabídku z newyorské univerzity. Tam ovšem nebyl můj studovaný obor. A pokud jsem si nechtěl vzdělání platit sám, což vycházelo asi na milion a půl korun za semestr, musel jsem za lepším jinam.
Jak jste to udělal?
Obepsal jsem atletické trenéry na univerzitách z různých koutů států. Atletika je v tomhle skvělá. Máme tabulky, skočil jsem tolik a tolik, umístil jsem se tak a tak, tady mě máte. Dostal jsem nabídku i na přestup na Stanford, ale ti závodili jen v druhé divizi a já se chtěl měřit s nejlepšími. Vybíral jsem tedy ze tří škol, které jsem mohl objet, projít si univerzitu, město, sportoviště a rozhodnout se, kterou si chci vybrat. To je skvělý systém, který je tak nastavený kvůli americkým fotbalistům, ale svezou se s tím i jiné sporty.
Jak to probíhá?
Zaplatí vám letenku, ubytování i jídlo na celý víkend. Seznámíte se i s profesory, kteří by vás učili, abyste se mohli rozhodnout, kde se vám líbí nejvíc. Já takhle navštívil univerzitu v Missouri, v Ohiu a pak i tu v Los Angeles, kterou jsem si nakonec vybral. Přeci jen, když kluk z Jablonce přiletí do LA, je to pro vás hustý. Ale ve finále jsem tím udělal malou chybu.
Jakou?
Nesedl jsem si totiž tamním kulturním prostředím. Neměl jsem moc kamarádů, nesedli jsme si s trenérem. Mé výkony sice nešly úplně dolů, spíš stagnovaly, ale já se začal soustředit víc na školu. Když začal covid, odpromoval jsem a už jsem se tam nikdy nevrátil. Začal jsem pracovat a soustředit se na jiné věci.
Narážíte tím na to, že jste byl pro Američany "ten" Čechoslovák?
Kdyby jen to, když jsem v prváku promluvil se svým špatným akcentem, mysleli si, že jsem přijel ze SSSR a ne ČSSR. Ti hloupější mi předhazovali Sovětský svaz, ti o něco chytřejší Československo. Ale čím jsem se posouval v akademických kruzích výš, zlepšovalo se to. Dokonce jsem narazil na jednu profesorku, rodilou Američanku, která mluvila česky.
Hlásil přednášejícím, jestli se cítí být muž či žena
Je tam tedy jiná mentalita, která se nesnoubí s tou naší?
Mentální rozdíl je obrovský. Kdo tam jede na chvíli, i třeba na půl roku, tak to podle mě nepozná. Ale až když tam studujete ty čtyři roky, poznáte jak je to tam jiné. Dám příklad. Šel jsem s kamarádem a jeho manželkou do kavárny. On si objednal cappuccino a pak dodal anglicky "a má žena si dá frapuccino". V tu chvíli se ten barista zarazil a opravil ho "You don't mean your wife but you mean your partner." Tedy správně měl podle něj říct partnerka, protože žena či manželka je objektivizace žen. Všechno musí být genderově neutrální.
A to se vás dotýkalo i ve škole?
Ano. Když se dělala docházka, museli jsme říct nejen své jméno, ale i oslovení "he, him", aby přednášejícímu bylo jasné, jestli se cítím být muž nebo žena. Zjistil jsem to až po 14 dnech, proč to říkáme a vůbec jsem to nechápal. Kultura je tam nastavená tak, že je naprosto normální cítit se nebinární a hlásit tam "they, them". Až to vyvrcholilo takovou mou obsesí tady v Česku o tom problému hovořit trochu otevřeněji.
Bojíte se, že se může něco podobného přijít i do České republiky?
Bohužel, ano. Americká autorka Abigail Shrierová hovoří o tom, že v LA je naprosto běžné předepisovat dětem antidepresiva. Hyperkorektní společnost v Kalifornii si vůbec neuvědomuje, co způsobuje. Vždyť je přece normální, že se třináctileté dítě občas cítí samo, že se hledá a neví, kým je. Ale místo toho, aby se zkoušelo analyzovat, co za tím je, rovnou se to řeší klinickou cestou. V Americe je to problém.
"Mentálními kouči pohrdám"
V Kalifornii jste tedy odpromoval coby psycholog s atletickou kariérou, to je ještě dlouhá cesta k bobům…
Rok jsem nesportoval a nabral jsem 15 kilo, potil jsem se, bylo to strašný. Šel jsem tedy na ketodietu, během dvou měsíců zhubnul zase těch 15 kilo. Zkoušel jsem se vrátit k atletice, ale tam, jak vám ujede vlak, tak už to nikdy nedoženete. Ozvali se, jestli bych to nechtěl jako bobista. Zkusil jsem testy a ukázalo se, že bych to mohl zvládnout. Teď po dvou letech jsem už na pomezí A týmu a myšlenka olympiády není tak vzdálená. A vedle toho jsem ještě schopný dělat svou práci.
Ta je ale úplně mimo váš obor, proč jste nezůstal u psychologie?
Vystudoval jsem klinickou a behaviorální psychologii. Součástí vzdělání byla povinnost strávit léto někde v oboru. Tak mi rodiče domluvili praxi v liberecké nemocnici a musím říct, že mi to dost otevřelo oči. Měl jsem díky rodičům vždycky silný vztah k medicíně, myslel jsem si, že psychologie bude fajn spojení. Jenže já jsem dost empatický člověk, veselý, mám rád, když se lidi smějí, ale to se na psychiatrii moc nedělo. Navíc, když jsem viděl platové podmínky psychologů, tak jsou extrémně nedocenění na to, čím procházejí. Ale to platí o všech lékařích. Proto jsem se vydal úplně jiným směrem.
Podle vašeho životopisu by se dalo říct, že se, volně přeloženo, živíte jako "správce dat", co to znamená?
Existuje větev psychologie, které se říká korporátní. Najímají si mě firmy, který stavím datovou architekturu a starám se o kvalitu dat. Nastavujeme procesy ve velkých společnostech tak, aby jim všechno fungovalo. Díky tomu mám čas na všechno kolem, včetně bobů.
Nelákala vás nikdy sportovní psychologie?
To mě určitě napadlo. Dost jsem o tom uvažoval a pořád se v tomto oboru vzdělávám. Ale pořád si nevěřím natolik, že bych pod svá křídla měl vzít nějakého sportovce. Sportovních psychologů začíná být v Česku poměrně dost, ale nejsou to ani tak psychologové, ale spíš kouči. A tím já pohrdám. To jsou lidi, kteří nikdy nestudovali neuropsychopatologii. Neví, co se přesně děje v mozku, když s klienty otvírají určitá témata. Je to píchání do vosího hnízda a nikdy nevíte, jak můžete tomu člověku ublížit.
Vidíte to jako problém, že sportovci svěřují svou péči o mentální stránku do rukou někomu, kdo nemá patřičné vzdělání?
Dělal jsem před časem spolu s mým nejlepším kamarádem slalomářem Lukášem Rohanem přednášky pro sportovce Victorie Vysoškolského sportovního centra MŠMT a mluvili jsme o psychologii, o tom, jak by jim mohla pomoct. Zjišťovali jsme jejich potřeby a zkušenosti. A ty negativní má s psychologem už v dnešní době spousta lidí. Osobně si myslím, že jednou tím sportovním psychologem budu, ale netroufám si říct kdy, zatím pro to nejsem dostatečně vzdělaný.
Jak tedy rozlišit mentálního kouče a psychologa?
Kurz mentálního kouče trvá dva měsíce a provozují ho agentury, nestátní, nijak neregulované. Studium psychologie je čtyř až šestileté studium, které je státem regulované a vyžaduje praxi. Takže ať si čtenář udělá obrázek sám. Já rozhodně neházím mentální kouče do jednoho pytle. Vím, že Lukáš Rohan spolupracuje například s koučem Janem Mühlfeitem a je moc spokojený. To je jeden z těch, kteří to dělají správně. Ale bohužel to není pravidlem.
Pojďme se vrátit k tomu, jak jste se stal bobistou. Naznačil jste, že se vám ozvali bobisté s tím, že byste se na to mohl hodit…
Většina bobistů ve světě jsou bývalí atleti, kteří přibydou na váze a stanou se bobistou. Ten musí být rychlý, silný a ideálně i těžký. Jsou to kluci, co mají stovku pod 11 vteřin, u toho přemístí 150 kilo, dřepnou přes 200 kilo a váží 110, tak je to ideální. Jenže to není všechno.
Dvoumetroví svalovci po jízdě v bobech zvrací
Co dalšího je potřeba?
Šedesát procent dobrého bobisty dělá to, že postrádá strach. Dřív se říkalo, že každý čtvrtý, kdo boby zkusí, tak už podruhé nepojede, teď bych se nebál říct, že každý druhý, protože časem lidi trochu změkli.
Co takový bobista během jízdy prožívá?
To si nedovede nikdo představit, dokud si to nezkusí. Ve 140 kilometrech za hodinu otáčíte na 30 metrech 360tkovou zatáčku, zatlačíte u toho 6G. Vy jste nepřipoutaní v železné konstrukci, hází to s vámi ze strany na stranu. Dvoumetroví nasvalenci kolikrát vystoupí, pozvrací se a říkají, že už do toho nesednou.
Ale vy držíte ruku na brzdě, není to lepší?
Brzdař není lepší. Ostatní kluci v tom sedí a mají páteř srovnanou. Když na vás působí 6G, tak je to u stokilového člověka jako by měl na zádech 600 kilo. Ale já jsem na brzdě v předklonu, tak se často stane, že mi tlak zatlačí hlavu až mezi kolena, což bych normálně nikdy nedal.
Viděl jsem vaše video pro kanál Českého olympijského výboru, kde mimo jiné popisujete, jak si veškerý servis obstarávat sami. Když to odlehčím, jak daleko mají Češi ke Kokosům na sněhu?
Malý sport to je. Ale není to tak hrozné, jak by se mohlo zdát. Je to hlavně extrémně drahý sport. Jeden bob stojí tři miliony korun. Česká reprezentace jede na jednu maximálně dvě posádky. Loni jsme zkoušeli tři, ale moc se to neosvědčilo. Muselo se jezdit na starších bobech a nebyli jsme úplně konkurenceschopní. Ono kromě Německa a nejspíš Švýcarska je to hodně podobné ve všech zemích.
Také nemají servismany?
Ono, když řeknete mechanikovi, ať připraví bob na závod, tak pořádně ani neví jak, dokud si do toho sám nesedne. A svaz nemá na to platit exbobistu, který ví co a jak a který by s námi objížděl závody. Máme několik profesionálních sportovců, kteří jsou za to placení. K tomu dva trenéry a to je všechno. Od vyndavání bobů po jejich přípravu děláme všechno sami.
Jak trénujete?
Na tréninkové podmínky si stěžovat nemůžeme. V Praze na Olympu máme osmdesátimetrový trenažer. V zimě během sezony se zase jezdí na závody týden dopředu, aby se pilot naučil trať a brzdař vychytal, kdy má brzdit. To většinou stačí.
Sníte o olympiádě, jak reálný je to sen?
Když nebudu mluvit za sebe, tak vám můžu skoro slíbit, že jednu posádku čtyřbobu tam mít budeme. Dvě, to už je hodně těžké. Když ale budu mluvit za sebe… Loni jsem byl šestý nejlepší brzdař, abych měl jisté místo na olympiádě, potřebuju být v top 5. Letos jsem vzal přípravu fakt poctivě, jsem hodně motivovaný, mám stabilní práci, tak věřím, že se ještě zlepším. Ale jestli v A týmu pro olympiádu budu, to teď nemůžu říct.