Sbírka Ragulinových medailí je úchvatná. Rodák z Moskvy byl se sbornou jedenáctkrát na mistrovství světa a hned devětkrát si sáhl na zlato.
Výjimkou byl jen jeho první šampionát v roce 1961, kdy skončili Sověti za Kanadou a Československem, a Praha 1972, tam obsadili druhou příčku za domácími. K tomu se mohl Ragulin chlubit stoprocentní bilancí z olympijských her v letech 1964, 1968 a 1972.
"Byl to medvěd. Silný chlap, který vážil hodně přes metrák. Obejít ho nebyla žádná legrace," popisoval kdysi bývalý československý útočník Vladimír Martinec.
"Platil na něho pohyb, ale kdo si nedal pozor, toho nelítostně trefil u mantinelu. Byl nepříjemný, nedal vám žádný prostor. Hrát proti němu znamenalo pro každého velké úsilí," přidal jeho kolega Jaroslav Jiřík.
Ovšem v ostře sledovaných duelech Sovětského svazu s Čechoslováky byly signifikantní Ragulinovy střety s podobně urputným útočníkem Jaroslavem Holíkem.
"Na ledě jsme si nic nedarovali, on by se pořád jenom pral. Byl strašně silný, udělaný. Co my spolu svedli bitev," vyprávěl před lety Holík.
Zřejmě nejpamátnější bitvou byla ta z mistrovství 1967 ve Vídni, kde se Holík po Ragulinovi ohnal za bránou, načež se spustila mela. Sovětský pořízek v ní o třicet kilo lehčího soupeře zalehl.
"Kluci se mi smáli, jestli mě náhodou neudusil," smál se potom Holík. A k národnímu týmu se na nepovedeném turnaji po porážce s Finy údajně dostal i telegram z Československa ve znění: "Bude odpuštěna vaše finská vina, když přivezete hlavu Ragulina."
Ale zatímco českoslovenští fanoušci byli na obránce armádního CSKA Moskva alergičtí, sami hokejisté s ním mimo led vycházeli dobře. Od jiných spoluhráčů ze sovětské "rudé mašiny", spíše nepřístupných a uzavřených, se lišil.
"Vážil jsem si Ragulina jako vynikajícího člověka. Mimo led byl dobrosrdečný, byl to přítel," povídal kapitán Jozef Golonka.
Holík se s rivalem potkával dokonce na dovolené: "Dvakrát jsem byl v Suchumi na pobřeží Černého moře, kam Ragulin také jezdil."
Do Československa, potažmo Česka jezdila sovětská legenda také po skončení hráčské kariéry. V Rusku měl být například vyslancem valašské společnosti Hamé. Navzdory hokejovým úspěchům dostával doma jen nuznou penzi a údajně byl rád za každou sponzorskou akci.
Nakonec Ragulina dohnaly srdeční potíže, kterým podlehl 17. listopadu 2004 ve věku 63 let.
"Patřil ke generaci ruských hráčů, kteří strašně trénovali a přitom si neodpírali alkohol. Vydržel všechno, jenže tělo se jednou vzbouří. Strhali ho stejně jako jiné, stát se o vysloužilé hokejisty nepostaral," podotkl po smrti Ragulina jeho někdejší soupeř Jiřík.
"Pil hrozně, to je o Rusácích známé. Vezměte si, kolik času trávili na báze. Co tam měli dělat? Tak pili, bez výjimky všichni," komentoval Ragulinovo úmrtí před dvaceti lety Holík.
K tomu přidal historku ze zmíněné dovolené v Suchumi: "Měli tam s (trenérem Anatolijem, pozn. red.) Tarasovem obrovské demižony vína a pili. My jsme hráli volejbal a oni zatím zvládli třeba půl litru vodky."
