Praha - 98. ročník závodu Giro d´Italia se neúprosně blíží a na startu budou také tři Češi. Jakou stopu vůbec historii „růžového závodu“ zanechali čeští cyklisté? Při rekapitulování jejich úspěchů není možné vynechat rok 2000, kdy na Apeninském poloostrově poprvé startoval tehdy pětadvacetiletý český závodník Jan Hruška.
A rodák z Uničova hned při své premiéře dokázal vyhrát dvě etapy, po prologu v ulicích Vatikánu si navíc na Svatopetrském náměstí oblékl „maglia rosa“, dres pro vedoucího závodníka, to se předtím ani potom žádnému Čechovi nepovedlo.
Co dělá dnes a jak na svůj životní závod Jan Hruška vzpomíná, si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.
Další ročník Giro d´Italia je přede dveřmi, bude to patnáct let, co jste na italských silnicích zářil. Vyhrál jste prolog a časovku do Sestriere. Jak často si na to ještě dnes vzpomenete?
Na Giro zavzpomínám každý rok. Tohle byly přece jen mé největší výsledky, takže určitě ano. Ale není to tak, že bych bez toho nedokázal žít. Vždycky se mi to připomene tímhle způsobem, že se před Girem někdo ozve kvůli rozhovoru nebo to někdo zmíní. Takže spíše je mi to připomínáno odjinud. Ale v momentě, kdy bych viděl první etapu, určitě bych si taky vzpomněl. Tohle jsou věci, které člověk nezapomene.
Tehdy jste se na jeden den oblékl do růžového dresu, jste pořád jediným Čechem, kterému se kdy povedlo vést GT.
Já to nesleduju. Ale jestli jsem pořád ještě jediný Čech, tak je to dobře. (smích) Nemám z toho radost, protože by měla růst konkurence a mladí kluci. Zase na druhou stranu mám radost, že třeba ještě nějaký ten měsíc budu unikátní.
Kdysi jste někde říkal, že si trofeje vystavíte až po kariéře, už má „maglia rosa“ své čestné místo ve vašem domě?
Růžový dres má hrozně dlouhou cestu. Nejdřív ležel asi 12 let v banánové krabici, protože jsem na to neměl čas. Já se takového toho rámování a vystavování fotek víceméně bojím, protože když to člověk začne dělat, tak už v podstatě senilní a stárne. Pak jsem se právě někde zmínil, že je v banánové krabici, na to se mi ozval jeden z kamarádů, který mě donutil, abych mu ho předal. A zarámoval mi ho on. Teď už je zarámovaný a opřený o zeď a dokonce jsem teď řešil, že bych ho letos možná i pověsil. Mám trochu předělanou kancelář, tak ho tam asi pověsím. Ale určitě ne do obýváku. Tyhle věci do obýváku nepatří.
Tehdy jste tedy vyhrál prolog a horskou časovku. Sice jste býval excelentní časovkář, ale prolog je specifická disciplína a úplně špičkovým vrchařem jste nebýval. Dá se říct, že vás květen 2000 zastihl v životní formě?
No, tam se to sešlo. Na prologu to byla otázka velkého risku. Nikdo neví, že jsem si ramenem v jedné zatáčce lízl o barák a v jedné ještě škrtl pedálem o zem. Takže tam jsem jel pořád na absolutní hraně spadnu/nespadnu, byl to boj o setiny, bylo to více o štěstí než časovkářském umění. Pak v Sestriere, to už byla snad předposlední etapa a když už člověk jede třetí týden, tak už to zase není o časovkářském umění, jako spíše o absolutní síle. Obětoval jsem tomu některé etapy předtím, kdy jsem se šetřil na časovku a byl jsem sám překvapený, že z toho bylo vítězství. V podstatě na tom Giru se mi dařily všechny časovky, ještě se jela jedna v Bibione a tam mě porazil jen týmový kolega o 15 vteřin. Dá se říct, že se tenkrát vše sešlo ideálně. Ale na životní formu se čeká, někdy celou kariéru a stejně nepřijde.
Říkáte, že jste se na časovku šetřil, ale přitom z toho bylo celkově 14. místo, což z Čechů na Giru překonal jen jednou Roman Kreuziger.
Tuším, že jsem tenkrát spadl někam na 18. místo před tou časovkou. Ale v tom třetím týdnu už jsou mezi závodníky velké rozdíly. V momentě, kdy člověk nedojede ve druhé skupině, ale ve třetí a přijede do cíle o tři minuty později, tak se o moc míst neposune. Když se to stane v první etapě, tak spadnete o 150 míst. Takže tam je výhoda, že už se nemáte kam posunout a ty karty jsou v elitní desítce a vlastně i dvacítce takřka rozdané.
Jste jeden z šesti Čechů, kteří mohou všechny GT porovnávat z pohledu závodníka, v čem je Giro specifické oproti Tour a Vueltě?
Kdybych to měl specifikovat velmi krátce, tak řeknu, že Tour je letecký den. Vuelta je dřina. Pro mě z důvodu toho, že jsem působil ve španělském týmu, takže to byl domácí závod. Většinou jsem tam jezdil jako domestik a z nás tam dřeli kůži, aby se Vuelta vyhrála. Jiní závodníci to tak vnímat nemuseli. A Giro byla v podstatě zábava, ten závod je takový hravý. Já mám Itálii velmi rád, takže na to vzpomínám takhle. Člověk to samozřejmě bere vážně, ale není to taková hrůza. Na Tour se řekne start a jedou se hned totální bomby. Mediálně je Tour úplně někde jinde než ostatní závody, druhé největší je pak Giro, kde je ten humbuk taky veliký a Itálie cyklistikou hodně žije.
Když už jsme u roku 2000, tehdy na zmíněné Vueltě vyhrál váš týmový kolega Casera, takže rok to byl veleúspěšný. Na druhou stranu jste na podzim zažil asi nejhorší okamžik kariéry, kdy jste kvůli pozitivnímu testu na nandrolon nemohl startovat na OH. Vše se ale záhy pro vás pozitivně vyřešilo, o co tenkrát šlo?
Ta kauza byla strašně rychlá. Když to shrnu, našli mi nandrolon, což je známá věc. Do týdne jsme měli dalšího pozitivního člověka v týmu. Tím bylo jasné, že je něco špatně. Tým se za mě postavil, postavila se za mě i UCI (Mezinárodní cyklistická unie) a následně se objektivně prokázalo, že byl kontaminován potravinový doplněk, který takovou látku vůbec neměl obsahovat. Tím, že to v týmu používalo více lidí, přišlo se na to. Byli jsme dva pozitivně testovaní na stejnou věc, stejné množství a ve velmi krátké době po sobě. Výrobce uznal, že byla vadná šarže, byl jsem v podstatě hned osvobozený, očištěný a závodil jsem dál.
Jak moc dnes silniční cyklistiku sledujete? Zapnete si přenos nebo jen formou zpravodajství?
Nezapínám přenos, nemám na to čas. Takže spíše sleduju sestřihy. Tím, že řídím poměrně velký tým, tak se věnuju spíše té cyklistice, která je mi teď bližší, tedy mé práci. Samozřejmě, když chvilka je, tak si nějaký přenos zapnu, ale nevydržím to šest hodin. Spíše sleduju půlhodinové sestřihy nebo si obrázek dělám z příspěvků mých bývalých kolegů na Facebooku. Během Gira, Tour i Vuelty bývají úseky klidně pět nebo šest dnů dlouhé, kdy jsem opravdu tak zaneprázdněný, lítám po závodech, starám se o tým a vůbec se nedostanu k tomu, abych si zjišťoval, kdo třeba vyhrál etapu. Stěžejní věci, jako jsou časovky, královské etapy a celkové pořadí, to si samozřejmě nějak zjistím. Ale v podstatě se dá říct, že když ty závody zažijete přímo v pelotonu, tak vám pak jejich sledování v televizi přijde strašně nudné.
Narazil jste na kamarády, jste ještě občas v kontaktu s některým ze svých bývalých týmových kolegů? Jezdil jste v jednom týmu i s dnes největšími hvězdami, jako je Contador, Joaquim Rodriguez nebo Daniel Moreno.
Něco málo skrze Facebook. Ale ti kluci mají svých starostí dost, já taky. Kdybych věděl, že se dostanu někam na závod, tak jim dám vědět, abych se za nimi dostal, aby věděli, že je chci pozdravit. Ale spíše to nechávám být. Občas jsem v kontaktu třeba s Herasem nebo Galdeanem, který teď dělá sportovního ředitele. Pamatuju si, jak Contador ještě s Luisem Leónem Sánchezem přišli do ONCE jako mladí ušáci, úplní bažanti, dneska už jsou to v podstatě staří závoďáci, ale člověku přijde, že to bylo před pár týdny.
Letos se hodně řeší Contadorův pokus o double Giro-Tour. Někteří závodníci, například Leo König říkají, že to už v dnešní cyklistice v podstatě není možné, Eddy Merckx se na druhou stranu té otázce samotné směje. Co myslíte vy jako bývalý závodník, může se to ještě dnes povést?
Záleží, v jakém stavu člověk skončí jeden závod. Pokud skončí ve stavu, kdy je unavený, ale není zničený, je po odpočinku schopný jet další GT. V momentě, kdy skončí zdemolovaný, tak je to nesmysl. Ale je to možné.
Ve 32 letech jste se po mnoha sezonách v nejvyšších patrech silniční cyklistiky rozhodl přesedlat na horské kolo. Co vás k tomu tenkrát vedlo?
Skončil jsem v profíkách, strašně dlouho jsem jezdil v zahraničí. Dostal jsem nabídku na horská kola, tak jsem si říkal, že si tady objedu dva, tři měsíce, zablbnu si před českými fanoušky a skončím s kolem. V podstatě ten výkonnostní náskok oproti ostatním klukům, kdy jsem přijížděl na závody a vítězil s obrovským náskokem, mě donutil, ať toho nenechávám. Z dvouměsíční srandy se stalo v podstatě pětileté závodění.
Já si pamatuju, že se na to tenkrát dost pravověrných bikerů dívalo s despektem. Navíc jste jezdil hlavně Kola pro život a podobně, což tahle část komunity moc nemusí. Ale hned v první sezoně jste všem vytřel zrak, když jste zvítězil na Sudetech, na nejtěžší trati u nás, navíc při MČR. Dá se říct, že to byl takový největší úspěch bikerské kariéry?
V bikové kariéře tohle bylo asi to největší, čeho jsem dosáhl. Samozřejmě, vyhrál jsem to hlavně díky tomu, že jsem měl obrovský výkon, který kompenzoval špatnou techniku. V technice jsem hodně ztrácel. Na druhou stranu se ta technika postupně zlepšovala, už to není taková hrůza. Takže Sudety jsou nejvíc. Kolo pro život každý odsuzuje, ale všichni si musí uvědomit, že tam často startuje i Kulhavý, Škarnitzl nebo Cink, v podstatě ti nejlepší lidi, takže to sice není tak zajímavé, ale ta konkurence je tam strašidelná.
Posledních pár let už se věnujete spíše práci manažera bikového týmu Nilfisk-Alto. Dají se tam nějak využít vaše zkušenosti z nejvyšší cyklistiky?
Dají, člověk, když byl zvyklý makat, tak už je mu v podstatě jedno, jestli maká na kole, u počítače nebo někde jinde. Když člověk má jasný cíl, baví ho to a chce makat, tak se ty zkušenosti dají aplikovat na cokoli.
V budoucnu máte s týmem poměrně velké plány, chcete se více zapojit stabilně do světového poháru, už tak nějak pokukujete po případném posílení týmu pro další roky?
Momentálně máme týmovou jedničku Honzu Nesvadbu, ale vše je odvislé od financí. Pokukovat můžeme po komkoli, ale dokud nemáme vyřešený a potvrzený rozpočet, můžeme v podstatě jen pokukovat. V momentě, kdy bude tým úspěšný, partneři budou spokojení a podepíší nám smlouvu na další sezonu, můžeme pokračovat v angažování závodníků. Tým vzniká v horizontu pěti let, musíme růst pomalu, zajišťovat infrastrukturu a potom přibírat závodníky.
Kolik toho ještě dneska sám najezdíte na prahu čtyřicítky? V kategorii ELITE už vás ve výsledkové listině nenajdeme, ale předloni jste ještě vyhrál náročný etapák Horal na Slovensku.
Já bych to rozdělil na dvě otázky – kolik toho nasportuju a kolik najezdím. Snažím se teď i trošku běhat, začal jsem chodit do posilovny a do toho ještě jezdím na kole, takže se to rozmělnilo. Kilometrům mám tedy o hodně míň, oproti tomu, co jsem jezdíval na horských kolech, mám tak třetinu. Najet můžu nějakých 8 tisíc kilometrů. Na silnici v profíkách člověk najížděl k 45 až 50 tisícům kilometrů za rok, to bylo úplně někde jinde.
