Praha - Luboše Bílka možná širší české publikum příliš nezná. Pětatřicetiletý rodák z Ústí nad Orlicí dlouhodobě žijící v Německu ale již pěkných pár let patří k světově nejuznávanějším triatlonovým trenérům, k jeho svěřencům patří i úspěšný Sebastian Kienle.
Bílek se s Aktuálně.cz podělil o své názory na světový i český triatlon a dozvíte se také, jak se dostal k trénování v Německu a proč kdysi do svého týmu nepřijal Filipa Ospalého.
Letos nepomohl mediální humbuk
Před Havají jste hovořil o vysokých cílech vašich svěřenců. Sebastian Kienle byl však nakonec navzdory výraznému zlepšení v plavání až osmý. Druhý svěřenec Andi Boecherer nakonec až dvacátý. Jak hodnotíte tyto výsledky?
Nevyšlo to. Samozřejmě jsme zklamaní. Jeli jsme tam s cílem obhajoby titulu u Sebastiana a elitní desítky u Andiho. Nakonec z toho vypadlo jen osmé a dvacáté místo. Zklamání tam samozřejmě je, to si nebudeme nic nalhávat. Nebyl to náš den. Těch důvodů neúspěchu je několik, bohužel.
Příprava ale přitom paradoxně probíhala lépe než v minulém roce...
Příprava v posledních týdnech před závodem byla nejlepší, co jsme kdy na Havaji měli. Ale problém leží v celé zimní přípravě. Po triumfu na Havaji se kolem Sebastiana v Německu strhl šílený humbuk – televize, noviny. Navíc je to profisport, takže jsme se hned na podzim nechali strhnout vysokou dotací závodu v Bahrajnu, na který se Sebastian začal připravovat už týden po Ironmanovi. Po Bahrajnu už začala příprava na další sezonu. Tím pádem nám chyběla čtyřtýdenní přestávka, kterou dáváme každý rok. Do tréninku jsme vstoupili pozdě a nestihli připravit obecnou vytrvalost. Tam podle mě je ta chyba. Když se podíváme na závody ME v ironmanu a MS v půlce v Zell am See, kde skončil Sebastian vždycky druhý, tak ta forma tam na kole nebyla. To, co umí na kole, to tentokrát nedokázal zajet.
Je na letošním havajském závodě něco, co vás překvapilo? Například výborné druhé místo devětatřicetiletého Andrease Raelerta?
Andy Raelert mě strašně překvapil. Ale musím říct, že kromě sportovců, které trénuji já, jemu přeji nejvíc.
Teď byl potřetí druhý...
Ano, druhý, druhý, druhý, třetí, třetí,… To je strašně milý člověk, neuvěřitelně skromný. Před, tuším, čtyřmi lety, kdy skončil druhý, dostal během plavání pěstí do oka, měl rozražené víčko, krvácel celý závod. Jeden rok, když byl třetí, měl celý závod průjem, prozvracel skoro celé kolo. Ale ten nikdy po závodě nepřijde s žádnou výmluvou. I teď během závodu píchnul a ještě se vyboural… Kdo ví, třeba by to jinak vyhrál.
Po době australské přišla německá
Letos první a druhé místo obsadili Němci, loni první a třetí. Takže po té australské éře tady máme zase éru německou, jak dlouho to vydrží?
Teď díky Kienleovi a Frodenovi je tady zase německá éra. A já myslím, že ta se bude ještě dalších 4 až 5 let držet. Pokud oba zůstanou zdraví a budou se tomu dál věnovat, tak si myslím, že se bude rozhodovat hlavně mezi těmito dvěma.
Jan Frodeno je dnes vlastně jediný závodník, který vyhrál olympiádu i zlaté medaile na světových šampionátech v ironmanu i půlironmanu....
Ano, nemá jen titul mistra světa v olympijském triatlonu. Takže jediný, kdo ho může překonat, je Javier Gomez. Ale ten musí nejdřív vyhrát olympiádu a ještě potom Havaj, což si myslím, že se mu nepodaří.
Od biologie k triatlonu
Jak jste se vůbec vy osobně dostal k triatlonu a k trénování? Závodní kariéra tam, tuším, nijak výrazná nebyla.
Nebyla. Když jsem začal studovat na vysoké škole v Plzni, na Pedagogické fakultě tělocvik a biologii, spolužák byl v triatlonové reprezentaci. Bavili jsme se o tom, co dělá, a mě to nějak okouzlilo.
To byly ještě takové dřevní doby…
Dalo by se říci. Když dneska vidím to staré kolo, na kterém jsem jezdil na první závody a dneska s ním jezdím v Německu po nákupech… Závody jsem jezdil nějakých patnáct let, ale v posledních pěti letech závodění už jsem se soustředil na trénování. Výsledky jsem žádné velké neměl.
Zajímavý byl příběh vašich začátků v Německu...
Po skončení studií jsem jeden semestr přednášel, ale za ty peníze se to nedá dělat. Tak jsem si říkal, že si udělám doktorát, a šel jsem do Kolína nad Rýnem na Deutsche Sporthochschule, což měla být v této oblasti nejprestižnější škola v Evropě. Ale po dvou letech už jsem prostě neměl peníze, abych to studium dál financoval. Už jsem měl zabalené všechny věci, že se vrátím zpátky do Čech, když jsem našel v novinách inzerát o výběrovém řízení na reprezentačního trenéra Bádenska-Württemberska. Nesplňoval jsem ani jeden požadavek, do výběrového řízení jsem se přihlásil a místo dostal. Působil jsem na té pozici šest let. Tady začala má spolupráce se Sebastianem Kienlem.
Pro běžného člověka jsou kilometrové porce tvořící trasu ironmana téměř nepředstavitelné. Kolik toho musí špičkový triatlonista ročně natrénovat, aby byl na těchto tratích schopný atakovat čas kolem osmi hodin?
Obrovskou roli hraje samozřejmě talent. Ale jinak ani nejde tak o to, kolik toho člověk odtrénuje v jednom roce, ale kolik let se tomu věnuje. Sebastian začínal s triatlonem už ve dvanácti letech, takže má dneska v rukách a nohách 18 nebo 19 let tréninku. Je jedno, jestli je to vrcholový sport, nebo něco třeba hra na klavír. Aby člověk dosáhl nejvyšší úrovně, musí mít, řekněme, minimálně 10 tisíc tréninkových hodin.
30 000 km na kole za rok? To je moc
Kolik to pro špičkového ironmana může zhruba dělat kilometrů ročně? Mě v životopisu dvojnásobného havajského šampiona Chrise McCormacka zaujaly roční dávky. Tam to bylo snad přes 30 000 kilometrů na kole.
To nesedí. Hlavně ty cyklistické kilometry. Tomu nevěřím, Tohle odjedou nejlepší profesionální cyklisté, ale u toho Maccy tomu nevěřím. Ti nejlepší jako například Norman Stadler, ta stará škola, jezdili mezi 20 a 24 tisíci kilometry za rok. My se pohybujeme mezi 13 a 16 tisíci. Nezastávám cestu dlouhatánských tréninkových objemů.
Loni jste v nadsázce říkal, že máte v týmu světového šampiona v půlironmanu i v celém a k tomu, abyste byl nejlepším trenérem světa, vám chybí někdo pro olympijský triatlon. Máte tam někoho s tímto potenciálem?
Bohužel. Mám tam německého klučinu, s kterým jsme se chtěli dostat do Ria. Začátek letošního roku vyšel výborně, ale pak přicházela škola, kdy dělal státnice a už nestíhal tolik trénovat a výsledky už nebyly tak dobré. Tady je vždycky to dilema, jestli obětovat školu, abych se mohl dostat na olympiádu. Musím popravdě říct, že co se týče všech různých svazů, tak nejhezčí na dlouhém triatlonu je právě to, že tam žádný svaz není, jen celosvětový WTC. Tam je úplně jedno, jestli se sportovec nějakému prezidentovi líbí, když má na konci roku body, na Havaj prostě jede. Na olympijském musí závodník nejdřív splnit rating a pak se ještě dohadovat s německým svazem. Na to už popravdě nemám náladu.
Problém je, že systém olympijských her, kde se vše bere na národnostním principu, existenci svazů v podstatě vyžaduje.
To už by bylo na jinou diskusi. Co já jsem zažil, řekl bych, že ve sportovních svazech jde hlavně o moc a ego šéfa nebo sportovního ředitele. I proto jsem víceméně kompletně opustil olympijský triatlon. Ten cíl si tak asi nesplním, ale člověk to taky musí dělat tak, aby ho to bavilo. Boj s německým svazem jsem už vedl před Pekingem i Londýnem, tenkrát jsem sice vedl nejlepší německé ženy, takže jsem měl cestu volnou, ale zábava to nebyla.
A co se týče ženské kategorie na dlouhých tratích?
Měl jsem Svenju Bazlenovou, která měla několik pódiových umístění na půlce, byla i pátá a osmá na MS, ale už se rozhodla pro práci, dělá trenérku. Na olympiádě už byla, to byla hlavní motivace. Teď tam mám jednu Švýcarku, která vyhrála před měsícem půlironmana v Mexiku, je to ještě mladá holka, za dva nebo tři roky by se mohla taky dostávat do desítky na Havaji.
Hlavní část vaší trenérské práce je ale v hobících, že?
Ano, to je vlastně taková moje životní finanční jistota. U těch profíků, co se týče procent z vyhraných prémií, to zase tak velké peníze nejsou. Takže je to hlavně o hobících, u nichž mám už plno, už nepřijímám a mám relativně dlouhou čekací listinu.
Máte nějakou trenérskou specialitu? Například Brett Sutton, bývalý trenér Chrissie Wellingtonové a čerstvé havajské šampionky Daniely Ryfové, své svěřence údajně zavíral do malé sklepní místnosti, kde zavření běhali na pásu. Tím chtěl zlepšovat jejich psychickou odolnost.
Nemám nic podobného. Můj trénink vychází víceméně z celého sportovního tréninku. S tím, že pro každého sportovce to modifikuji, takže hlavním principem je individualita. V tom je rozdíl mezi mnou a Suttonem. U něj trénují v podstatě všichni totéž s tím rozdílem, že on má tu tréninkovou skupinu pohromadě a vidí je celý rok. Nechává je trénovat strašně moc, a když pak na někom vidí, že je hodně unavený, řekne, že dneska trénovat nebude. Já ty sportovce tak často nevídám, je to hodně po telefonu nebo o soustředěních, takže musím pro každého tréninkový plán napsat tak, aby mu to sedlo.
Trenér plavání má jen částečnou volnost
Triatlon je specifický v tom, že kombinuje tři samostatné disciplíny. Jaká jsou specifika přípravy? Využívají se například speciální trenéři pro konkrétní disciplíny?
U Sebastiana a Andrease máme plaveckého trenéra, zbytek pak řídím já. Takže dělám běh, kolo a celkovou strukturu, kdy určuji plaveckému trenérovi, ve kterých dnech se bude plavat, ale plavecké motivy si určuje sám.
Jak byste zhodnotil vývoj triatlonu v posledních letech? Když se člověk podívá na výkony bratří Brownleeových na olympiádě v Londýně, kde běželi desítku snad za 29 minut, nebo na Javiera Gomeze v minulém roce na MS v půlironmanu.
To bylo podle mě až skoro neuvěřitelné.
Kam vývoj může až zajít?
V Londýně Brownlee běžel za 29:07 minuty, v Riu příští rok bude zapotřebí 28:50. Kam se můžou dostat, to je těžké říct. Já si myslím, že se můžou dostat na té desítce až někam k 28:30, což v dnešní době kromě Keňanů neběhají už snad ani žádní atleti.
Ospalý byl příliš velká konkurence
Podívejme se na závěr na český triatlon. Filip Ospalý kdysi říkal, že se ucházel o vaše trenérské služby, ale vy jste jej nepřijal. Je to pravda?
Ano. Myslím, že to bylo někdy před čtyřmi lety, když právě přecházel z olympijských tratí na půlironmana. Tehdy byl hodně dobrý, byl i druhý na MS na Floridě. Uměl výborně plavat, měl relativně problémy na kole a výborně běhal. Chtěl, abych mu pomohl s kolem i celkovou přípravou. Přijímání nového profíka vždycky probírám s ostatními profíky v týmu, protože si nechci vytvářet zbytečně velkou konkurenci uvnitř skupiny. Sebastian s Andreasem mi to samozřejmě nezakázali, ale bylo na nich vidět, že by z toho moc nadšení nebyli, protože kdyby Filip začal jezdit na kole o 3-4 minuty rychleji, oba by porážel. Na základě toho jsem jej odmítl. Je pravda, že v posledním roce toho občas lituji, že jsem jej nevzal. Ani ne kvůli sportovním výkonům, ale kvůli tomu, jaký je Filip člověk.
Jak je teď na tom český triatlon? Vabrouškovi je už přes čtyřicet, Ospalému taky táhne na čtyřicet, dvě nejlepší ženy Frintová s Vodičkovou měly mezi sebou dlouhodobě spory…
Radka Vodičková se rozhodla přejít na půlironmany, žije v Austrálii. Loni byla sedmá v Kanadě na MS a myslím si, že kdyby letos nebyla zraněná a mohla jet MS v Rakousku, že by byla do pátého místa. Z chlapů je na těch velkých závodech konkurenceschopný asi jen ten Filip. Škoda, že se po první Havaji rozhodl, že už tam nepojede.
Z těch mladých?
No, tam asi není nikdo. Jsou tam někteří, kteří by to možná mohli někam dotáhnout, na českých pohárech jsou třeba schopní se přiblížit Filipovi, ale nevím, jestli mají strach… Nikdo z nich na venkovní závody nevyjede. Když chcete něčeho dosáhnout, musíte jezdit velké závody.
Dříve jste vedl českou reprezentaci do 23 let, teď je reprezentačním trenérem Jan Řehula...
To je to jediné štěstí, které český triatlon má. Lepšího člověka než Honzu vzít nemohli. Ale musejí mu dát čas minimálně do Tokia. Z těch mladých tam teď opravdu není nikdo. Taková budoucnost budou synové od Honzy.
