Široký úsměv, hrdá rovná chůze a typický blonďatý cop vesele skákající prostorem za hlavou Mary Pierceové, nad ní zářící vítězná trofej z Australian Open v roce 1995 a na posvátné pařížské antuce o pět let později.
Tak si francouzskou legendu fanoušci pamatují.
Anebo také jinak. V prudkých až agonických bolestech doprovázených srdceryvným řevem, v nichž se v říjnu 2006 svíjela na kurtu v rakouském Linci. To bylo naposledy, co hrála soutěžní utkání.
Děsivé zranění levého kolena ukončilo její kariéru, z níž si krom velkých úspěchů a téměř deseti milionů amerických dolarů vydělaných na prize money odnesla také slušná traumata.
Do profesionálního tenisu se prodrala už ve čtrnácti letech i díky přísnému režimu Jima Pierce, otce a trenéra v jedné osobě. Ale za jakou cenu? Na kurtu často plakala po nevybíravých slovních atacích, obrovský tlak mladou dívku dusil.
Pierce navíc často neútočil jen na svou dceru, ale nepřímo i na soupeřky. "Mary, zabij tu mrchu." Tahle věta ho proslavila, a nakonec nezůstalo pouze u slov.
V roce 1993 organizace WTA za stále se opakující excesy zakázala Piercovi činnost a čerstvě plnoletá tenistka učinila zásadní rozhodnutí: řekla dost. "Řekla jsem si: jsem dospělá a nikdo už mi nebude říkat, co mám dělat," zavzpomínala nedávno v rozhovoru pro britskou BBC.
Podívejte se, jak nešťastně skončila kariéra Mary Pierceové:
Jenže krátce poté, co otce odstavila, došlo k vážnému incidentu.
Otec si za dcerou došel až do hotelu, kde se střetl s jedním z bodyguardů, které si tenistka na obranu proti vlastnímu otci najala. Potyčka skončila krvavým zraněním Pierce a jakékoli usmíření se v tu chvíli zdálo být nemožné.
Přesto k němu nakonec došlo. Po dlouhých letech.
Z prázdnoty a frustrace, které zažívala během první části kariéry, se podle svých slov dostala do stavu míru a spásy. Díky duchovnímu znovuzrození.
"Dala jsem svůj život Ježíšovi, nechala jsem se pokřtít. Věci ve mě se okamžitě změnily. Můj život teď patří bohu, který je všemocný, takže se už nemám čeho obávat. Necítím už tlak ani stres," prohlásila před svým památným triumfem na French Open.
Otci odpustila a nakonec si s ním vybudovala "báječný vztah". Navštěvovala kvůli němu i Prahu a Pardubice, z České republiky totiž byla Pierceova druhá žena Svata. Otec slavné tenistky zemřel před třemi lety na rakovinu.
Nejvíce léčivého času ale strávila v Africe, kde působila jako misionářka. Na Mauriciu omáhala chudým dětem. "Krmila jsem je a často to bylo jediné jídlo, které za den pozřely."
V Zimbabwe se starala o staré lidi, kterým v nemocnici myla vlasy a stříhala nehty.
"Hledala jsem pravdu, hledala jsem odpovědi. Hledala jsem něco, co mi přinese mír a uzdraví mé srdce," vysvětlila Pierceová své pohnutky. Změnu ve svém životě si nemůže vynachválit, svým příběhem chce inspirovat.
Během koronavirové krize zůstala zakořeněná na Floridě a přišla o slavný návrat do areálu Rolanda Garrose, kde si měli Francouzi připomenout kulaté výročí jejího finálového vítězství nad Španělkou Conchitou Martínezovou a vzdát hold své stále poslední grandslamové šampionce.
Pierceová si pomalu, ale jistě vrací tenis do života. Sní o tom, že bude trénovat nebo dokonce založí celou akademii.
"Trénování jsem objevila na Mauriciu. Dvě děti ze sousedství přišly o trenéra, který se vrátil do Francie. Neměly nikoho. Nabídla jsem se, že dočasně pomůžu a nakonec jsem to dělala pět let," vysvětlila pětačtyřicetiletá bývalá světová trojka.
"Miluju pomáhat, miluju vidět, že pomáhám někomu k tomu, aby nezažil to samé co já a nedělal ty samé chyby. Toužím zlepšit života mnoha mnoha lidem," popsala své velké plány.
