Lopatecká pochází z Charkova, poslední rok ale trénovala v Kyjevě. "Nechtěla jsem odejít. Chtěla jsem zůstat a pomáhat," svěřuje se mladá hráčka. V hlavním městě nakonec zůstat nemohla, k útěku se společně s maminkou a mladší sestrou rozhodla po dvaceti dnech plných strachu a nočních můr.
"V pět ráno jsem se budila kvůli výbuchům a nevěděla, co bude. Doufala jsem, že to celé brzo skončí, ale měla jsem strach o sebe, rodinu i kamarády. V tu chvíli mi došlo, že víc pomůžu tím, co umím. Když budu hrát tenis a propagovat ukrajinskou vlajku ve světě," říká tenistka.
Na Ukrajině zůstal její otec. Jezdil s kamionem, vozil pomoc a léky.
"Bylo hrozně těžké tam tátu nechat. Ale pořád jsem samozřejmě doufala, že ho zase brzo uvidím. Teď už vím, že neuvidím," vypráví Lopatecká s čerstvou bolestí v hlase.
Před dvěma týdny se vracel po dálnici z Charkova, a už nedojel. Za volantem se mu zastavilo srdce. Ze stresu a z nasazení, kvůli kterému skoro nespal.
Na kurtech se teď chce rvát i za něj. Příležitost dostane na turnaji 1. ČLTK Prague Open, který se na Štvanici koná na začátku května. Od pořadatelů dostala divokou kartu.
Zázemí totiž Lopatecká společně s rodinou nalezla v České republice díky pomoci tenisového klubu Oáza Říčany. Cesta z Ukrajiny trvala den a půl. Nejprve vlakem z Kyjeva do Užhorodu, kde rodinu vyzvedla ředitelka říčanského klubu Eva Slaninková.
"Byly tak vyřízené, že skoro celou cestu z východního Slovenska až do Prahy prospaly," vzpomíná Slaninková.
"Darja s sebou vezla jen malý kufřík. I rakety musela nechat v Kyjevě. Neměla skoro žádné peníze, ale zato měla odhodlání, které jsem u tak mladé holky snad ještě nikdy neviděla. Mimochodem, tip na místo, kde nejsnáze přejít hranice, nám dala bývalá slovenská tenistka Janette Husárová," vypráví ředitelka.
Lopatecká se chystá na přesun do Švédska. Tam bude trénovat po většinu sezony. "K nám se ale vždycky může vrátit. O ni, sestru i mámu se postaráme," ujišťuje Slaninková.
Lopatecká byla před lety považována za velký talent světového tenisu. Když se v patnácti přesunula do dospělé kategorie, vyhrála hned svůj první turnaj. Během krátké doby vystoupala v žebříčku těsně za elitní dvoustovku, zastavilo ji však vážné zranění kolene.
"Po operaci to do plného uzdravení trvalo dva roky. Pod tlakem okolí jsem návrat bohužel uspěchala, takže jsem hrála s bolestí. Tenis mě tehdy bolel fyzicky i psychicky, protože jsem najednou prohrávala s hráčkami, které jsem do té doby porážela. A protože mi to nešlo, dostávala jsem i spoustu nenávistných vzkazů od fanoušků, na které jsem jako malá holka nebyla připravená," odhaluje tenistka svůj příběh.
Nyní ji čeká složitá cesta. Život se jí obrátil vzhůru nohama, těžce se srovnává s osobní tragédií i se situací v její vlasti. Doufá, že jí tenis pomůže.
"Bude to dlouhá a nelehká cesta, ale mám na ni chuť i novou motivaci. Přestože mé srdce i duše zůstávají na Ukrajině," říká.
Za pomoc říčanského klubu i za divokou kartu do pražského turnaje je nesmírně vděčná. "Nemám slova, kterými bych pořadatelům poděkovala. Snad aspoň tím, že budu zdravá a připravená zahrát co nejlíp," vzkazuje tenistka.
