Londýn (od našeho zpravodaje) - Česká tenistka Kateřina Siniaková v pondělí na Wimbledonu vyřadila vycházející čínskou hvězdu Čeng Čchin-wen. Nezastavila ji ani kyčel, v níž jí nepříjemně píchalo. I když o sobě sedmadvacetiletá hráčka řekla, že už není nejmladší, potvrdila pověst velké bojovnice a majitelky takřka nevyčerpatelného fyzického fondu.
Jaký je to pocit, být takhle na vlně?
Super. Skvělé. Zápas byl strašně náročný. Ať co se týká podmínek venku, nebo z mé strany. Jsem ale moc ráda, že jsem vyhrála.
Bylo znát, že se vám forma přenesla z Bad Homburgu?
Doufám, že ano. Myslím ale, že jsme se soupeřkou venkovní podmínky moc nedávaly. Nebylo to tak o tenise. Hrozně do toho foukalo, pak se tam objevilo sluníčko, stín, nemůžu tedy říct, že jsem čerpala z formy, kterou jsem měla minulý týden. Spíše jsem bojovala a snažila se tam dostat každý míč, protože ona se s tím trápila ještě víc. Kurty jsou tu jiné. Neměla jsem čas si na ně zvyknout. Sešlo se mi to ale krásně a jsem nadšená, že jsem vyhrála.
Měla jste respekt z toho, že musíte narychlo přejíždět z turnaje na turnaj?
Myslím, že jsem měla trochu výhodu. Neměla jsem totiž co potvrzovat. Přijela jsem z jiného turnaje. Vyhrát jsem chtěla, ale ona byla nasazená a ta, co se připravovala. Ona byla favoritka. Mohla jsem jen překvapit a s tím jsem do toho šla. Že mám nahráno a super týden v zádech. A když to klapne, bude to bonus. A když ne, tak ne.
Čeho se týkalo ošetřování, které jste během zápasu podstoupila? Jde o něco vážného?
Levá kyčel. Je znát, že jsem unavená. Doufám, že to nic vážného nebude. Ani jsem neudělala žádný pohyb a zničehonic mě tam začalo píchat, šlo mi to vevnitř po noze. To mi bylo nepříjemné, nemohla jsem se odrazit do bekhendové strany. Ale pak pomohlo, že to fyzioterapeutka uvolnila. Věřím, že to bude příště v pořádku. Tak jako tak tam půjdu a budu se snažit předvést maximum.
Nezkoušela jste po finále v Bad Homburgu požádat organizátory Wimbledonu, zda byste nemohla začít až v úterý? Jde vůbec takto žádat?
Ne, ne, rozdělí se půlky a bohužel tím to hasne. Byla jsem ale překvapená, že mi rozhodčí napsala a ptala se, jestli je v pořádku, když budu hrát třetí zápas v pořadí. Tak jsem řekla, že jo. Mile mě to překvapilo. Nikdy se mi nestalo, že by se mnou na grandslamu řešili program.
Jaký to byl tedy nakonec fofr, přesouvat se z Německa tak narychlo?
Strašně rychlý přesun. Dohráli jsme, začal slejvák, jen tak tak jsme stihli letadlo. Sešlo se to tak, že ani nevím, že jsem minulý týden vyhrála tam a teď vyhrála tady. Strašně rychle to letí a člověk si to nemůže uvědomit. Je to fofr.
Jaké nejcennější poznatky jste si přivezla z minulého týdne?
Znamená to pro mě hrozně moc. Konečně, i když jsem v Berlíně prohrála s Coco Gauffovou, cítila jsem se zase jako hráčka. Odezněla nervozita, že se bojím hrát kvůli nedávnému zraněnému zápěstí. V Bad Homburgu to pak pokračovalo, cítila jsem, že zase hraju a můžu zápěstí vypustit z hlavy.
Od prosince máte nového trenéra Petera Hubera, bývalého kouče jiné slušné travařky, Slovenky Magdaleny Rybárikové. Jak vám pomáhá?
Zatím dobré. Já bych tedy neřekla, že jsem úplně travařka, ale věřím, že jsem schopná se přizpůsobit všem povrchům. Jsem toho schopná. Jsem ráda, že jsem přidala i titul na trávě, a snad není poslední.
Jak si vážíte toho, že máte tituly ze všech povrchů?
Možná to svědčí o tom, že jsem schopná se přizpůsobit, ale i kdybych měla tituly ze stejného povrchu, tak by mi to nevadilo.
Podobně náročný program jste měla v listopadu před Pohárem Billie Jean Kingové proti Polsku. Vyhrála jste debla pár desítek hodin poté, co jste dorazila do Glasgow, přitom krátce předtím jste hrála v americkém Fort Worth finále Turnaje mistryň. Vaše reprezentační parťačka Markéta Vondroušová o vás pak řekla, že vydržíte všechno, že jste Terminátor. Co k tomu říct?
Evidentně mi to prospívá.
Je v těchto chvílích nejdůležitější mít natrénováno? Měla jste vůbec někdy problémy s kondicí?
Doufám, že můžu říct, že ne. Zažila jsem to párkrát, že jsem dojela na kondici. Cítím, že jsem unavená a nejsem fresh, jak bych si přála. Občas se ale cítíte dobře na kurtu, a stejně nevyhrajete. Jsem proto ráda, necítila jsem vůbec nic. Vítr mi vadil, ale soupeřce ještě víc. Takových vítězství si vážím o to víc, než když vám tam vše padá a jste nahoře. Jsem zvyklá jet od začátku do konce. Už nejsem nejmladší, pauzu potřebuju, ale jsem ráda, že tělo drží.
Co se dá dělat v takovém expresním režimu? Je vůbec čas na trénink?
Je to náročné. V neděli jsem ani trénovat nebyla, protože jsem si říkala, že stejně nic nenaženu. Tenis, doufám, hrát umím a potřebovala jsem si i psychicky odpočinout. Nebýt furt jen na kurtech a abych do toho zápasu šla s tím, že se mi víc chce, že je nový turnaj. Je to náročné. V úterý už trénovat jdu, musím si zvyknout na kurty. Potřebuju, aby tělo něco dělalo.
Vyhoupla jste se na 32. místo v žebříčku, vaším maximem je přitom 31. pozice. Jak se vám to líbí?
Je to krásné číslo. Po tom, co se dělo začátkem roku, jsem o tom mohla jen snít. Jsem hrozně ráda, že se to povedlo, a doufám, že to půjde jen nahoru. A třeba se tam objeví číslo, které jsem tam ještě neměla.
Dá se popsat, jak náročné bylo jaro se zraněným zápěstím?
Nesla jsem to těžce. Vloni jsem byla také zraněná, ale teď to bylo jiné. Nevěděla jsem, co s tím mám. Když si zlomíte nohu, znáte postup hojení. Já ale chodila od doktora k doktorovi s tím, že to mám přetažené. A když jsem se vracela, tak ta bolest byla stejná jako na začátku. Měla jsem zelenou, ale furt mě to bolelo. Bylo to pro mě hrozně náročné, hlavně v hlavě. Myslela jsem si, že když dostanu zelenou, začnu normálně trénovat a dostanu se do toho za čtrnáct dní. Ale začínala jsem trénovat a furt jsem nemohla. Bála jsem se, bolelo to. Chtěla jsem vždy přidat, ale měla jsem strach.
Byla tím pomyslným dnem grandslamová Paříž?
Určitě. Věřila jsem, že už budu ready. Tréninky se vyvíjely dobře a jeden sparing mě vrátil úplně zpět. Začínala jsem znova. Pak se to sešlo, že se to nepovedlo ani v deblu. Neočekávala jsem velké výsledky, že snad Paříž vyhraju, opravdu jsem se trápila, ale myslela jsem si, že to půjde snadněji. I trénování pak bylo náročné.
Co o vás vypovídá, když jste se ze dna dokázala takovým způsobem vyhrabat?
Doufám, že jsem bojovnice. Vím, že není možné být nonstop nahoře, jsme jen lidé. Kariéra je klikatá. Člověk si toho musí víc vážit. I když jsme dole, máme krásný život. I když se Paříž nevyvedla, mohla jsem tam aspoň být. Nebyla jsem zraněná a to jsou ty krůčky, které pomáhají. Mohla jsem tam být a ne na to koukat v televizi. Možná je to odměna, možná ne, ale každý byl dole a o to více si váží toho, když jde nahoru.
