Tenista na první pohled k nepoznání, vyfocený za výpletem svého herního nástroje. A jeho vlastní slova, popisující klíčové momenty života.
To je projekt Behind The Racquet, který vymyslel a uvedl do praxe Noah Rubin, stále aktivní, teprve čtyřiadvacetiletý americký tenista. Na své originální platformě, dostupné třeba i na Instagramu, přináší čerstvý a syrový pohled do životů tenisových hvězd i těch, kteří z různých důvodů na nejvyšší mety nedosáhli.
Nejnovějším přírůstkem do palety příběhů je ten od Barbory Strýcové. Česká tenistka v něm připomněla, jak její kariéra visela na vlásku. Ale pěkně popořádku:
"Když mi bylo dvanáct, musela jsem se rozhodnout mezi tenisem a krasobruslením. Rozhodla jsem se pro tenis. Byla to má volba, ne mých rodičů," píše semifinalistka loňského Wimbledonu a popisuje odvrácenou stranu života profesionální tenistky.
"Nejsou to pořád jen krásné hotely a cestování po pěkných místech," upozorňuje.
Vrací se do minulosti. Když jí bylo šestnáct let, byla světovou juniorskou jedničkou. Do roka se dostala až na 56. místo žebříčku WTA. "A potom šlo všechno z kopce."
Vzpomíná na to, jak se v pouhých dvaceti letech provdala za trenéra Jakuba Herma-Záhlavu. "Byla jsem tak zamilovaná. Před svatbou jsme se znali jen tři měsíce. Byli jsme tehdy velmi mladí, ale bylo to něco, co jsem opravdu chtěla," pokračuje Strýcová. Přiznává, že měla chuť s tenisem skončit.
"Byla jsem jedna z těch mála dvacetiletých, kteří by raději měli děti, než aby cestovali a vídali ostatní hráče. Chtěla jsem ukončit kariéru a už nehrát. Nechtěla jsem to dál dělat," svěřuje své někdejší pocity.
Už prý nemohla snést stěhování z hotelu na hotel, navíc si brala víc k srdci porážky, na které z juniorského věku nebyla zvyklá. Začala zpochybňovat své tenisové schopnosti. "Každý má tyhle myšlenky. Sebedůvěra je ztracená. Pak jsem spadla na 220. místo, stalo se to hrozně rychle," vrací se do minulosti.
Chuť do tenisu znovunalezla až v pětadvaceti letech. "Naštěstí jsem kolem sebe měla správné lidi. Teď je mi čtyřiatřicet a tenhle sport miluji víc, než kdy předtím."
Strýcová se naučila vážit si tenisu. "Snažím se připomínat si, jak moc mi bude chybět, až ho jednou dělat nebudu," píše.
Za vůli a vnitřní sílu vděčí rodičům. A zmiňuje ošklivou nehodu, kterou měl její otec ještě než se narodila. "Doktoři mu řekli, že už nikdy nebude chodit. Pracoval v dolech a všechno na něj spadlo. Vytáhli ho a rychle poznali, že jeho nohy nefungují. V nemocnici mu trvalo dva roky, než jim ukázal, že se mýlili," popisuje Strýcová, jak se její otec učil znovu chodit. "Jeho odhodlání nevzdat se mě motivuje po celý můj život," vyznává se tenistka.
Strýcová si v závěru svého textu pochvaluje štěstí a vnitřní pocit uspokojení z posledních dvou let. Vybírá si jen turnaje a místa, na kterých se cítí šťastná. "Když jsem nadšená, že tam jsem, vydám ze sebe to nejlepší. Skrz štěstí hraju svůj nejlepší tenis."
Trvalo jí nějakou dobu, než zjistila, že nejdůležitější nejsou výsledky. "Tenisový svět je světem falešným. Mladí si myslí, že to přijde snadno a rychle, ale mě to trvalo roky dostat se tam, kde jsem teď," podotýká 31. hráčka světa.
"Musela jsem najít svůj vlastní způsob. A myslím si, že jsem našla ten pravý," uzavírá upřímnou zpověď.
