Konec tradice. Smrt Davis Cupu. Smutnými výroky tenistů se to po schválení nového formátu loni v létě jen hemžilo a pachuť z podivné revoluce způsobené iniciativou investiční firmy Gérarda Piquého zůstala v řadách hráčů a funkcionářů až do letošní premiéry.
Někomu se nelíbí zkrácení zápasů a herních víkendů, asi většině pak osmnáctičlenné finále na neutrální půdě. Šéf Českého tenisového svazu Ivo Kaderka si zase v rozhovoru pro Českou televizi rýpl do toho, že Robin Haase hraje o salátovou mísu jen kvůli vysokým finančním bonusům za listopadové finále.
Faktem ale je, že Češi v posledních sezonách hlavně řeší to, jak se mezi elitou udržet, než aby mysleli na závěrečné boje. Navíc i Jiří Veselý přiznal, že navýšení odměn za účast ve finále pro něj také je nezanedbatelnou motivací. Zvlášť, když se mu momentálně na okruhu moc nedaří a tolik si nevydělá.
A za to, že se hraje na dva vítězné sety, se v pátek, kdy dohrával zápas s vykloubeným prstem na noze, určitě také nezlobil.
Češi by tedy více než kontroverzní novinky měli začít řešit to, co se děje na kurtu. A tam se navzdory porážce a cestě do zářijové baráže děly hodně pozitivní věci.
Po konci reprezentačních kariér Tomáše Berdycha a Radka Štěpánka odborníci často vyčítali mladým nástupcům, že se z národního týmu vytratila živelnost a touha bojovat za českou vlajku do posledního dechu.
V pátek Veselý ukázal, že to tak hrozné není. S vykloubeným prstem "odpajdal" zbytek třetího setu a dokázal zápas vyhrát navzdory tomu, že riskoval ještě vážnější zranění. Kvůli dalšímu marodovi Adamu Pavláskovi navíc musel naskočit i do sobotní čtyřhry.
To jsou momenty, díky kterým se tenisté stávají pro fanoušky nesmrtelnými hrdiny. Přesně díky tomuhle nasazení si v národním dresu vydobyl takovou popularitu třeba právě Radek Štěpánek.
Vzhledem ke zraněním v týmu musel pak kapitán Navrátil sáhnout po teprve sedmnáctiletém Jiřím Lehečkovi a to bylo další obrovské pozitivum celého víkendu.
Nejenže se Robina Haaseho, aktuálně 54. hráče světa, nezalekl, snažil se tvořit hru a byl odvážný, ale dokonce s ním hrál vyrovnanou partii a obral ho i o set.
Sice to nakonec nevyšlo a při premiéře v Davis Cupu musel překousnout porážku, ale otestoval si, že na dospělý tenis rozhodně má. Po boku s dalšími juniory Daliborem Svrčinou, Jonášem Forejtkem či Tomášem Macháčem tak dokresluje obrázek, podle kterého se budoucnost českého tenisu přestává jevit tak černě.
Ano, ještě je to dlouhá cesta. Na jednu stranu je skvělé, že hned tři čeští mladíci byli letos v osmifinále juniorského Australian Open, tedy mezi šestnáctkou nejlepších. Jenže každý, kdo si někdy chlapecké a dívčí grandslamy zahrál, vám řekne, že úroveň tenisu v turnaji je srovnatelná s nízko hodnocenými challengery.
Za velký talent platil Adam Pavlásek, Jiří Veselý byl juniorskou světovou jedničkou. Ale přechod mezi dospělé jim nesedl podle představ a momentálně se na okruhu hledají.
A právě proto by se teď vedení českého tenisu mělo především zamýšlet nad tím, jak tyhle čerstvé jiskry naděje v národním týmu rozdmýchat a jak mladíkům co nejvíc pomoci s přechodem do dospělého tenisu. Evidentně je kde brát.
